Grafickou tvorbu Zdeňka Sýkory, průkopníka geometrické abstrakce, nyní představuje příbramská Galerie Františka Drtikola. I tato výstava je součástí velkolepého projektu.
Právě podrobný soupis všech Sýkorových volných grafických prací od 60. let do současnosti je obsahem prvního dílu monografie. Jejich chronologické řazení umožňuje vnímat malířovu grafickou tvorbu jako jeden celek s matematickologickým vývojem.
Přechod od obrazů struktur k makrostrukturám a posléze k abstraktním liniím vypovídá o přirozené kontinuitě díla i o malířově snaze poznat skrze abstraktní umění zákonitosti přírodního řádu v nekonečném chaosu.
Autory knihy jsou Lenka Sýkorová, jež s malířem od roku 1985 žije a úzce spolupracuje, a výtvarný teoretik Jaroslav Vančát. Téměř dvousetstránková publikace přináší kromě soupisu grafik také všechny prameny a cesty, po kterých se Sýkorovy grafiky procházely - což vzhledem k jejich světoběžnosti musel být náročný úkol.
Monografie stojí za pozornost i díky zdařilému zpracování, které svou jednoduchostí a čistotou dává grafickému dílu vyniknout v celé jeho kráse. V několikastránkovém úvodu pak Vančát představuje vztah Sýkorova grafického díla k malbě.
Vše vychází z malby
Zdeněk Sýkora se zabýval vzájemnými vztahy geometrických prvků, a tak nepřekvapuje, že i jeho grafika existuje pouze ve vztahu k jeho malbě. Tu totiž malíř považuje za svou tvůrčí prioritu.
Grafiky však nejsou pouze otiskem hotových malířských řešení, i když jsou z malby odvozeny, podobně jako jsou z ní odvozeny Sýkorovy realizace v architektuře. (Připomeňme abstraktní linie, které ozdobily vstupní halu Střediska letového provozu v Jenči u Prahy.)
V úvodu, který je současně analýzou komplikovaného Sýkorova přístupu k umění, přibližuje Vančát čtenářům složité matematické principy kombinatoriky v Sýkorově tvorbě. Současně však Sýkorovu tvorbu hodnotí jako nesmírně organickou (a to přes její "počítačový" původ), odrážející možné struktury lidského vnímání a myšlení, jež se otiskují do lidské kultury.
Od konce 60. let je tento český malíř s mezinárodním přesahem považován v zahraničí za jednoho z průkopníků počítačového umění. Vančát zmiňuje například Sýkorovo přijetí do mezinárodní komunity zabývající se matematickým a komputerovým uměním i zájem zahraničních galeristů o jeho dílo především v půli 70. let, kdy už je Sýkorova tvorba v povědomí mezinárodní výtvarné scény. I tady totiž grafické dílo hraje zásadní roli. Uznání v zahraničí se Sýkorovi dostalo právě díky skladnosti grafických listů, které se tak mohly posílat na Západ.
Zakázaný sítotisk
Vančát čtenáře seznamuje s oblíbeným typem grafické techniky - serigrafií (sítotiskem). I když Sýkora začal používat techniku linořezu, záhy přešel na sítotisk, u kterého zůstal. Obrazový soupis pak napovídá, že první grafikou je černobílá struktura z roku 1964, která je důležitá i proto, že byla současně předvojem pro Sýkorovu práci s počítačem. Od linořezu k nové a u nás tehdy zakázané technice sítotisku přešel Sýkora v roce 1967.
Vančát píše o zajímavém původu tohoto grafického média. Technologie sítotisku je mladá. Do západní Evropy se dostala za druhé světové války s americkou armádou, které sloužila pro označování zbraní, orientačních tabulí apod.
V západní Evropě se rozšířila nejprve v reklamě. A poté, co ji koncem 50. a začátkem 60. let představili američtí umělci popartu na přehlídkách Documenta v Kasselu jako možné umělecké médium, začala se používat i v západní Evropě.
V Československu však její rozšíření v umění bylo téměř nemožné, neboť narážela na snahu režimu držet pod kontrolou všechny možnosti tiskové reprodukce. Zda Sýkora navázal neoficiální kontakt s tiskaři, kteří jediní směli používat úzkoprofilový materiál k serigrafii, už se čtenář v úvodním textu nedozví.
Dílo Zdeňka Sýkory je velice vzácné a ceněné také pro jeho nedostupnost. Nejen monografie, ale také výstava v Příbrami, která potrvá do 31. května, seznamuje diváky se světem geometrických struktur a linií, jež žijí vlastním životem.
