Jako střední školu jste si vybrala školu užitkového výtvarnictví v Košicích. Z jiného rozhovoru jsem se ale dozvěděla, že to bylo hlavně proto, abyste se dostala do Košic, než že by vás v té době umění nějak zvlášť zajímalo. V jakém období se ve vás tedy upevnil pocit, že byste chtěla být umělkyní?
Šlo to ruku v ruce se školou. Tam jsem zjistila, že je to zajímavé a že mě to baví. Byla jsem velice ráda, že jsem si zvolila tento směr. Na střední školu mě připravil malíř Michal Čičvák, který asi obecně není moc známý, ale v Košicích to bylo velké jméno. Mně se hrozně líbila jeho práce a život malíře. Chodila jsem na keramiku, ale v rámci školy je také samozřejmě povinná například figurální kresba, modelování bust nebo malba. Vlastně jsem se celou dobu připravovala na vysokou školu.
Používáte poněkud specifickou techniku sprejování skrze šablony na plátno. Kde jste tento styl objevila?
Když jsem po roce 2000 začala studovat na Technické univerzitě v Košicích, bylo používání spreje a šablon už běžné. Jedná se o obvyklou street artovou techniku.
O vaší tvorbě se často uvádí, že se v ní snoubí různé vlivy, mezi něž patří postkonceptuální umění, street art a romská kultura. Souhlasíte s tím?
Někteří lidé si myslí, že jsem dělala graffiti nebo street art, ale není to pravda. Nepatřím mezi tyto kruhy a neovládám tyto věci. Inspirace tímto stylem tam spíš není, jen jsem si odtud převzala techniku sprejování. Co se týká ostatních vlivů – postkonceptuální umění nebo romská kultura – tak bych souhlasila.
Malby sprejem otevírají bolavá témata. V Museu Kampa začíná výstava Čekání |
Nemohu opomenout, že jste se v minulém roce stala laureátkou Ceny Medy Mládkové. Porota podle svých slov ocenila vaši schopnost otevírat důležitá témata. Co to pro vás znamená?
Za cenu jsem moc ráda. Já jsem předtím měla malířskou pauzu a věnovala se spíše kurátorské činnosti a uměleckému výzkumu. O návratu k malbě jsem uvažovala a díky této ceně se mi to podařilo. Moc mi to pomohlo a zrealizovala jsem větší výstavu v Museu Kampa.
Pojďme se přesunout k tématům vaší tvorby. Vy jste v roce 2018 založila knihovnu, která shromažďuje literární díla evropských Romů a knihy zaměřené na emancipaci dalších utlačovaných etnik, národů a kultur. Také jste spolupracovala s romskými organizacemi a vedla jste výtvarné kurzy pro romské děti. Provází vás toto téma celý život?
V současné době se tomu už nevěnuji a nedělám žádné výtvarné kurzy. Teď se nevěnuji ani tomu tématu. Už jsem to uzavřela. Na podzim ještě dokončím doktorát, který se toho týká, a to bude úplné uzavření kapitoly. Pracovala jsem na tom mnoho let a myslím, že již je čas. V rámci umění je pro mě vyčerpané.
Knihovnu jsem vytvořila společně s iniciativou pro současné umění Tranzit. Momentálně stojí na sídlišti Chanov ve městě Most a je stále funkční. Spravuje ji spolek Aver Roma, konkrétně bych jmenovala Františka Nistora, Radka Švába a Romana Švába. To jsou hlavní členové, kteří pořádají různé kurzy a vytvořili zázemí pro mládež, děti nebo důchodce.
Jsou tam pískoviště, různé hry, dětský koutek, pořádají se tam také vánoční, velikonoční nebo třeba halloweenské akce. Součástí je i zkušebna, kde mohou mladí lidé hrát na nástroje nebo něco natáčet a je tam také taneční klub. Navíc mají dohodu s městem Most a sami opravují bytovky. Díky tomu Chanov dnes vzkvétá.
V rozhovoru pro magazín Art Antiques z roku 2020 jste řekla: „Uvědomila jsem si, že moje malby jsou často postavené na osobních tématech, a to považuji za problematické.“ Proč to takto vidíte? Nedopouští se toho tak trochu každý umělec, že do svých děl vtiskne značnou část sebe a svých témat?
Samozřejmě že vždy, když jako umělec něco vytváříte, to jde skrze vás. Ale pokud se věnujete jen svým osobním tématům nebo bolestem, tak je potom otázka, pro koho umění děláte. Co má říct divákovi, pokud je takhle osobní? Jde pak více o terapii než o umění. Já si myslím, že by nemělo mít terapeutickou funkci. Mělo by spíš odrážet celospolečenské dění a to, co prožíváme na obecnější úrovni.
 |
Myslíte si tedy, že když umělec zobrazuje jen své individuální motivy, je to od něj sobecké?
Nevím jestli sobecké, ale určitě se nabízí otázka, co divákovi odevzdává. Je to vlastně docela málo. Přijde mi, že pokud to tak někdo dělá, tak je to nedostatečné. Umění by v sobě mělo mít více zrcadlení, být vrstevnatější. Nemyslím to ale tak, že bychom se měli zbavit individuálního přístupu. To samozřejmě ani nejde. Stále to jde skrz umělcovy oči, jakým způsobem vnímá a jak zobrazuje. Musí to být stále on, to je důležité.
Zaujalo mě, že své obrazy neprodáváte. Před pěti lety jste vysvětlovala, že vám vadí fungování uměleckého trhu. Řekla jste, že se zvětšuje moc soukromého kapitálu, který privatizuje kulturní pole. Změnilo se něco?
Mluvíte o období, kdy jsem z tržního procesu vycouvala a vzdala se určitého komerčního úspěchu, který jsem tenkrát měla. Řešila jsem otázku úzkého propojení umění a trhu a to, jakým způsobem je umělecká produkce tímto vztahem ovlivněná. Tenkrát jsem jediné možné řešení našla v úniku. Dnes to vnímám jinak.
Co to zapříčinilo?
Trh byl a bude součástí uměleckého provozu. Přestože ten problém vnímám stále jako podstatný, uvědomuji si, že radikalita v postojích nemusí být nutně přínosná, naopak často jen vytváří zbytečné bloky. Cítím, že mnohem podstatnější je míra, do které si autor nechá trh zasahovat do vlastní tvorby. To je potřeba mít na paměti a je to velmi individuální.
Ráda bych se přesunula k vaší nejnovější výstavě, která nese název Čekání a je k vidění v Museu Kampa. „Čekání“ na co?
Téma čekání jsem zvolila proto, že má velice široký záběr. Týká se úplně základních lidských existenciálních otázek, ale i těch celospolečenských. Chtěla jsem, aby bylo na výstavě vyobrazeno ve všech svých odstínech, nuancích a možnostech. Proto je například hned u vstupu obraz staré ženy otočené zády a později hořícího kombajnu nebo odlétajících holubic. Vše to zapadá do obrovské škály toho tématu.
Ladislava Gažiová Narodila se v roce 1981 na východě Slovenska ve Spišské Nové Vsi. Více než dvacet let žije a pracuje v Praze. Na Technické univerzitě v Košicích studovala malbu u Adama Szantpetéryho a v letech 2002-2003 v ateliéru Vladimíra Skrepla na AVU. Poté pokračovala v letech 2003-2008 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové pod vedením Jiřího Davida. V současné době dokončuje doktorát na AVU na téma Romské umění v Čechách a na Slovensku od roku 1945 do současnosti a příčiny jeho (ne)existence. |
Paleta barev může na první dobu působit docela pochmurně, mísí se tam hodně odstínů šedé, hnědé, tmavě zelené, tmavě modré, cihlové. Jak pracujete s barvami? Máte jednotlivá období, ve kterých používáte pro svoje obrazy podobnou paletu, nebo přistupujete ke každému plátnu individuálně?
Barevnost je pro mě víceméně ustálená. Já nemám moc ráda pastelové ani svítivé barvy a opravdu se mi líbí ta škála, kterou vidíte na mých obrazech.
Jak si mám představit váš tvůrčí proces?
Mám předem vše připravené. Nejprve rozkresluji, skicuji, pak si rozmyslím vrstvy obrazu a vytvářím jednotlivé šablony. Teprve potom obrazy realizuji. Když nacházím nějaké nedostatky, tak se k tomu musím vrátit a předělat. Ale je to vše dopředu promyšlené.
Když najdete nějaký nedostatek, musíte s obrazem začít nanovo?
Pokud je nedostatek opravitelný nebo chci ještě něco dodat, tak do rozdělaného díla vstoupit mohu. Když ale udělám nějakou zásadní chybu, tak musím od začátku. Své obrazy maluji na surové režné plátno a když udělám jednu vrstvu a chtěla bych ji překrýt nebo vymazat, už to nejde. Pokud se spletu, tak musím znovu natahovat plátno.
Když jsem na expozici zkoumala vaše obrazy, všimla jsem si opravdu drobných detailů – například jednotlivých stébel trávy nebo květů pšenice. Přišlo mi, že není možné, aby byly také vytvořené přes šablony, nebo ano?
Ano, tyto malé detaily jsou také sprejované přes šablony. Tvořím je z obyčejné čtvrtky. Pokud to obraz dovolí, tak vzory občas zopakuji, ale samozřejmě nechci, aby to byla „mechanická“ práce. Takže například i ta stébla pšenice jsou doopravdy vyřezávaná jedno po druhém.
Je něco, co by o vás a vaší tvorbě měli lidé vědět, než se přijdou podívat na výstavu? Nebo je naopak lepší, když na sebe nechají obrazy působit a anotaci si přečtou ex post?
U této výstavy je anotace jen krátký popis, který není hodnotící. Já se snažím pracovat tak – ale nevím, jestli se mi to daří – aby vše bylo srozumitelné každému divákovi. Nejradši bych byla, kdyby o mých obrazech nemusel nic vědět, a přesto ho zaujaly nebo ho nějak obohatily.
Na výstavě Čekání se objevuje městská tematika například na obrazu Sídliště Mier nebo Městská krajina. Co říkáte na velké umělecké instalace ve veřejném prostoru typu Motýli na Máji v Praze?
Vyrůstala jsem na sídlišti, i když tedy v malém městě, a v Praze se cítím dobře. To prostředí je mi blízké a ráda se dívám po krásných architektonických dílech. Velké umělecké instalace jsou podle mě legitimní součástí města. Práce Davida Černého mi není blízká, ale obecně nemám problém s realizacemi ve veřejném prostoru.
Kromě pláten je součástí výstavy také pět skleněných desek. Jak tam zapadají? Zaujala mě zejména jedna z nich, na které odplouvají ledové kry s lavičkami. Je pro vás důležité téma environmentální krize?
Já jsem kdysi se sklem trochu pracovala a jsem ráda, že jsem si to zkusila aspoň v takto malém formátu. Na výstavu jsem vytvořila třívrstvé desky a na každé jedné z nich je malba. Poskládáním všech vrstev na sebe se vytvoří daný obrázek. Je to dělané klasickým „starým“ způsobem, což znamená, že se malba umístí na zadní stranu skla. Vrstva, kterou dávám jako poslední, je tím pádem na skle ta navrchu. Je to úplně opačný postup.
Jak říkáte, environmentální krize je velké téma, které je součástí naší společnosti a do výstavy je zahrnuté, konkrétně právě u obrazu s lavičkami na krách. Pak je zde plátno s hořícím kombajnem, to se také týká životního prostředí, ale i problémů se zemědělstvím a dnešních velmi dramatických politických pnutí.
Já jsem zastáncem toho, že by autor o obrazech neměl moc mluvit. Nějak se na ně dívá, ale interpretační pole je širší. Podle mě je nejvzácnější, když se vám jako umělcovi podaří, aby si tam divák našel to své.
Vlastní interpretace je tedy zásadnější, než aby se divák snažil uhodnout, co jste obrazem myslela?
Ano, přesně tak, to je určitě nejdůležitější. V umění se často stává – a to i u starších děl – že je umělec nějak zamýšlí, ale později jsou vykládaná jinak. Třeba i komplikovaněji, než jak je původně myslel. Takové obrazy jsou často hodnotnější. Umělec nemusí vždy vidět všechny roviny, které tam jsou a které do nich třeba jen podvědomě vložil.
V poslední místnosti úplně na konci výstavy visí obraz „Stěhování“, na kterém odlétají holubice z papíru. Všechna ostatní díla mi přišla spíše statická a toto jediné je v pohybu. Jaký je v tom záměr? Je „stěhování“ odpovědí na „čekání“?
Je to propojené. Tento obraz se dotýká otázky všeobecného míru. Zobrazuje stínové divadlo odlétajících holubic, které mají v zobáčku zelenou ratolest. Je to jemný komentář k dnešní situaci.
Funguje ale i obecně – bylo by skvělé, kdyby mír mohl zavládnout v celé společnosti. Bohužel to tak není. Odlet sice znamená odcházení, ale víme, že ptáci opět přilétají. Je to hrozně smutné, ale zároveň je tam naděje, že se snad zase jednou vrátí.
Jak to nyní máte s tvořením? Chcete víc proniknout do malby na sklo, nebo zůstanete u plátna?
Ráda bych dále rozvíjela techniku malby na sklo, ale plátno také nechci opustit. Výstava Čekání stále visí v Museu Kampa a bude tam až do 8. června, ale já už se těším na další. Mám již další plány na to, co bych chtěla vytvořit.
Své nápady jsem zvyklá si zapisovat nebo rovnou naskicovat. Je to tak lepší. Některé motivy si ale nechám chvíli uležet v hlavě a přemýšlím, jestli jsou dostatečné. A když dojdu k tomu, že by mohly fungovat, tak na nich začnu pracovat.
