Ladislav Sitenský (1919–2009) se do Anglie na začátku druhé světové války dostal „standardní“ trasou z Francie po její kapitulaci. Cestu kolem Gibraltaru samozřejmě dokumentoval. V Británii potom nastoupil k válečnému letectvu. Adéla Kándlová vybírala z už dříve vystavovaných snímků, ale sáhla také do Sitenského archivu.
Váš dědeček sloužil u 312. stíhací perutě jako mechanik, takže původně fotil jen ve volném čase?
Ano, ve volném čase a na svůj vlastní materiál. Ale postupně si toho nadřízení všimli. Už v roce 1941 měl první výstavu v Londýně, potom jich bylo ještě několik, navštívil je i Edvard Beneš. Nakonec se stal v podstatě dokumentaristou „na plný úvazek“, a když chtěl odletět na Bahamy do školy pro piloty, tak ho generál Janoušek nepustil, že si ho nechá jako fotografa.
Sloužit u letectva a přitom nesmět pilotovat, to ho muselo asi mrzet, že?
On na jednu stranu samozřejmě chtěl být pilotem, protože je tehdy lidé měli ve velké úctě. Ještě předtím dostal nabídku stát se navigátorem, ale to mu rozmluvil nějaký kamarád s tím, že kdyby už měl padnout v boji, tak jako pilot. Na druhou stranu se o něm tradovalo, že pobyt v letadle velmi špatně snášel. Takže je asi dobře, že zůstal u fotografování na zemi.
Z návratu do Prahy
Zaujalo mě, že na snímcích se vlastně odehrávají takové malé příběhy. Střídají se výjevy z přípravy letadel, odpočinku pilotů, ale i nástupu do akce a následně třeba obrázek z „fotokulometu“, což byla kamera, která se spouštěla spolu se zbraní a dokumentovala případný sestřel nepřítele.
Snažila jsem se, aby výstava obsáhla celý život tak, jak se na jednotlivých letištích za války odehrával. A myslím, že toho čekání bylo opravdu hodně. Mimochodem, fotokulomety brali Britové velmi vážně. Jako uznaný sestřel se počítal jen ten, který byl takhle zachycen. Ani svědectví ostatních letců nestačilo, pokud tohle zařízení třeba selhalo.
Kolik Sitenského válečných fotografií je ještě v kategorii „nikdy nespatřeno“?
Vystavené jich byly řádově stovky. V archivu je spousta negativů, ale musím říct, že když jsem je procházela, tak ty nejlepší se na výstavách skutečně už objevily. Děda to probral pečlivě. Spíš jsem vytáhla nějaké perličky. Piloti měli jistou prestiž a anglické dámy se o ně pochopitelně zajímaly, takže je tam docela velký soubor nazvaný „Neletecké – dívky“. Rozhodně tam všechny nejsou jeho, fotil i ty, které chodily za jeho kolegy. A tyhle snímky ještě nikdy publikovány nebyly.
Většina vystavených fotografií je velmi precizně popsaná. Co všechno se z nich tedy dá vyčíst?
Spousta příběhů. Třeba je tu snímek z pohřbu Otto Hanzlíčka, což byl první československý pilot, který ve válce padl. Rakev nese Josef Janeba. Na další fotografii je Janeba se svým velkým kamarádem Smolíkem. A na další už je Janeba v rakvi a nese ji Smolík. Mimochodem Janeba nezahynul v boji, ale při havárii. Letěl spolu s kamarádem Vaculíkem ve dvojici, potřebovali si vyměnit pozici. Vaculík asi proti slunci špatně odhadl vzdálenost a křídlem zavadil o Janebovo letadlo. Vaculík se z toho potom zhroutil, protože si uvědomoval, že kamaráda zabila jeho chyba. Ten, kdo ty příběhy pilotů zná, si výstavu vychutná nejvíc. Ale na své si přijde i ten, kdo bude pečlivě číst popisky, protože všechno tu je.
„Kamarádi letci, vítáme Vás domů.“ Přivítání po návratu na ruzyňském letišti.
Co mě zaujalo a co jsem dosud asi na fotkách stíhačů z Británie neviděl, jsou zasněžená letiště.
To je obrovská série, a kdyby na to někdy byl prostor, ráda bych z těch snímků udělala samostatnou výstavu. Děda totiž miloval zimu. Takže když v severním Walesu napadl sníh, byl ve svém živlu a nafotil toho spoustu včetně pilotů, kteří se ve svém volnu místo posedávání nad partií šachu bezstarostně koulovali.
Češi bojující v Británii a piloti zvlášť neměli po únoru 1948 doma zrovna na růžích ustláno. Vašemu dědečkovi se tohle běsnění vyhnulo?
Na poslední fotografii výstavy je báseň, kterou si děda nechal napsat od Františka Hrubína pro knížku Peruť 312. Vydal ji bohužel přesně v únoru 1948, takže šla hned celá do stoupy. Ale jinak se mu perzekuce vyhnuly. Jeho domovník byl strašlivý komunista a v naší rodině se traduje, že když si pro něj šli, postavil se jim do cesty a říkal – Za toho ručím. Takže ho zachránil minimálně před vězením.
