Krištof Kintera věří na sílu nesmyslu

  1:00aktualizováno  1:00
Krištof Kintera (1973) patří na současné české scéně mezi nejznámější výtvarníky mladé generace. Třikrát byl nominovaný na prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého.

Krištof Kintera | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Jeho ateliér nemá sto metrů čtverečních ani ho nenajdete v prosluněném podkroví, ale ve sklepě pražského činžovního domu. Letos dal Kintera dohromady výstavu současných českých umělců v Městské knihovně v Praze pod názvem Hrubý domácí produkt (trvá do 19. srpna). Ač jde o termín ekonomický, pro autora je metaforou k tomu, co se v současném umění děje – to znamená, že je hrubé, domácí a produkt.

Jaký byl váš koncept?
Výstava měla odrážet především všudy prostupnou racionalitu, ve které jsme vychováváni, ve které žijeme a fungujeme. Mám pocit, že racionalita a pragmatičnost je příliš dominantním přístupem k žití – jízdní řády, bankovní účty či hypotéky, vše je zřetelně nalajnované. Ale umění je zajímavé mentální pole, které není a priori racionální. A mimo jiné je zrcadlem toho, v čem žijeme. Navíc může klást otázky.

Věříte tedy, že umění má nějaké poslání?
Umění je ve stavu, kdy většinou ani nechce, aby mělo nějaké poslání. Utopie šedesátých let vyvanula, skrze umění už nikdo nechce dělat žádné velké revoluce. Ty pokusy už proběhly a umění samovolně existuje dál. Navíc je v situaci, kdy se zdá, že už tu opravdu skoro všechno bylo. Ale pořád mohou být ty nové výpovědi nějakým způsobem autentické, osobní a pokaždé trochu jiné. Neočekáváme, že uvidíme něco, co tady ještě nebylo, jde o to, abychom viděli něco, co diváka oslovuje.

Ale divákovi se mnohdy současné umění zdá nesrozumitelné...
Po umění často chceme, abychom mu rozuměli, ale rozumíme jinak všemu kolem nás? Fungování notebooku, diktafonu? Srozumitelnost sice je důležitý faktor kvality umění, ale hezké je právě to, že umění srozumitelné být může, ale nemusí. To je na tom vzrušující. Nejde o to umění rozumět, ale spíš cítit, jestli to funguje, jestli to rozehrává nějaké pocity, reakce. Někomu vyhovují věci jasné, jiný je má rád rafinovanější. Velmi věřím na sílu nesmyslu. Můžete udělat něco, co je vlastně k ničemu, ale i za tím nesmyslem je pořád skrytý význam, je tam něco schované.

Jak by tedy lidé měli k současnému umění přistupovat?
Být otevření, nepoznamenaní tím, že chtějí rozumět tomu, o čem to je, ale nechat to na sebe jen působit a neznervózňovat se, že to třeba na první pohled nechápou. Nevyhýbat se umění jen proto, že mu nerozumím, protože mobilnímu telefonu nebo slunečnímu záření taky přece do detailu nerozumím.

Dalo by se podle vás umění zpopularizovat, aniž by se vzdalo své myšlenkové složitosti?
Umění nemůže a ani nechce konkurovat popkultuře. Nikdy to nebude mainstreamová záležitost, což ani nechceme, protože mainstream je chtě nechtě zákonitě stupidní. K umění si musíte cestu najít. Musíte i vědět, kam za ním jít, neláká vás plakátem z billboardu. Dřív mě poněkud znervózňovalo, že umění nemá širší divácký záběr, ale vždycky to byla a bude subkulturní, elitní záležitost. Na druhou stranu když jdete v Paříži do Palaise de Tokyo nebo Centre Pompidou, jsou tam lidé i v jedenáct večer a nevyhazuje je žádná militantní ochranka. To vás nabíjí, ale zároveň vás naplňuje určitým steskem, že tady to tak zatím rozhodně není.

A proč?
Galerie by měla být místo, kde vám bude dobře i v deset večer, kde si můžete dát kafe v příjemné kavárně a prohlédnout si knížky. Jde o to, jak celé prostředí působí. Například Veletržní palác má na to všechny architektonické dispozice, ale záleží na tom, kdo tomu dává ducha a náboj. Když je to kromě vedení i paní, která má v kavárně okoralé šunkové chlebíčky, není tam čítárna ani kvalitní knihkupectví a pořádný přístup k internetu, zóna pro děti – tak čemu se divíme, že je tam poloprázdno. Dovedu si představit, jak by to mohlo fungovat dobře, zkrátka jako místo, kde čas od času s potěšením strávíte odpoledne.

Dalo by se dnešní umění jednoduše označit, zařadit?
Ne. Je to chaos, zmatek a to je vlastně na tom nejzajímavější – že nežijeme v nějakém konkrétním „ismu“, ale v době, kdy se v umění paralelně děje mnoho věcí, kdy je scéna pestrá, vzniká všechno pátý přes devátý.

Leckdy však lidé přijdou do galerie a řeknou: To bych zvládl taky...
Ano, to jsem slyšel mnohokrát. Třeba zmuchlat mapu světa a udělat z ní kuličku – což je na výstavě Hrubý domácí produkt práce od Sylviny Arismendi. Když někdo tímto způsobem uvažuje, je to primitiv. Někdo to zkrátka udělal, je to krásná jemná věc a říct „to umím taky“ nemá žádnou argumentační hodnotu. Jednoduchost a lehkost je vlastně velmi těžká. Vede k ní totiž poměrně komplikovaná cesta a autoři si za svým projevem musí stát. Lidé chtějí pořád vidět nějakou tizianovskou malbu, aby se s tím srovnávali jako s řemeslem. Ale umění už dávno není jen řemeslo.

Čím tedy je?
Slovní základ je sice od slova něco umět, ale to je právě matoucí. Spíš myslím, že je to o mentální než rukodělné dřině – ta už je druhotná. Rukodělnost se dřív nebo později naučí každý.


Nejčtenější

Z Nabarveného ptáčete se odcházelo i v Torontu, píše Daily Mail

Teaser k filmu Nabarvené ptáče

I druhá festivalová zastávka snímku Václava Marhoula Nabarvené ptáče potvrdila, že ne každý divák je schopen přijmout...

Zemřel hudebník Ric Ocasek. Exmanželovi topmodelky Pořízkové bylo 75 let

Hudebník Ric Ocasek s manželkou Pavlínou Pořízkovou na snímku z roku 2009.

Zemřel rockový hudebník a producent Ric Ocasek. Bývalému manželovi topmodelky Pavlíny Pořízkové bylo 75 let. Zpěváka...

PRVNÍ DOJMY: Je Nabarvené ptáče dobrý film? Rozhodně pro to dělá maximum

Teaser k filmu Nabarvené ptáče

O Nabarveném ptáčeti už se ví skoro všechno. Jak se slavně probilo na festivaly v Benátkách a Torontu, že mu jedni...

VIDEO: Dagmar Havlová je zase komička. Na domovní schůzi Vlastníků

Z natáčení komedie Vlastníci

Komedie pro ty, kdo to nezažili. Tak si říká novinka režiséra a scenáristy Jiřího Havelky Vlastníci, která zamíří do...

RECENZE: Film Nabarvené ptáče je pásmo obrazů. I když nádherných

Druhá ukázka z filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče

Coby producentský čin představuje Nabarvené ptáče nesporně událost roku, před níž se sluší hluboce smeknout. Jako film,...

Další z rubriky

VIDEO: Dnes by byla influencerka. Začíná výstava o Medě Mládkové

Unikátní filmové záběry z rodinného archivu Jana a Medy Mládkových na výstavě...

Meda Mládková vytvořila s manželem Janem v USA jednu z nejvýznamnějších sbírek středoevropského umění. „Dnes bychom...

OBRAZEM: Helmut Newton proměnil pohled na ženskou nahotu i módní fotku

HELMUT NEWTON (1920-2004), Self Portrait with Wife and Models, Paris 1981

Sebevědomé, tajemné, provokativní, krásné. Tak dodnes působí ženy na snímcích Helmuta Newtona. Umělce, který jednou...

Nevím, jaký jsem psychopat, říká Joe Davis. Bakterii E. coli pouštěl jazz

Vědec a umělec, bioartista Joe Davis

V dobách renesance, kdy bylo běžné, aby byl umělec vědcem a vědec umělcem, by Američan Joe Davis příliš nevyčníval. V...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz