Nyní společně poprvé připravují výstavu v zahraničí. V pátek 20. března se otevře v Českém centru v Londýně.
Proč jste se rozhodli vystupovat jako pár?
Andrea Vytlačilová: Vyplynulo to přirozeně z běhu věcí. Oba při práci hodně kreslíme, to nás spojilo i na profesní úrovni a vznikla spolupráce.
Josef Zlamal: Než jsme se seznámili, bylo pro mě prostředí módy zcela neuchopitelné. Ale skrze společně strávený čas jsme zjistili, že není důvod, proč bychom nemohli spolupracovat.
Pojí vás také trochu odlišný přístup k práci.
Josef: Rozhodli jsme se jít vlastní cestou. Chceme komunikovat s lidmi, hledáme zpětnou vazbu, záleží nám na názoru ostatních. Věříme tomu, že se tím tvorba prohlubuje a obohacuje. I naše profese je nakonec jako každá jiná – služba ostatním lidem.
Andrea: Připadá mi, že lidé někdy mají respekt, možná až strach, jít do galerie nebo butiku, protože by tam na ně někdo mohl špatně koukat nebo je zkoušet.
Narážíte na jistou izolovanost uměleckého prostředí?
Josef: U mě například jistá potřeba vymezovat se vymizela až s pobytem v zahraničí a spoluprací s Andrejkou.
Andrea: V Londýně nebo v New Yorku neexistuje, že by někdo měl nebo neměl navštěvovat galerie. Pro nás je vždy zajímavé setkat se s člověkem, který nikdy v podobném prostoru nebyl. Má pak zcela jiný pohled na věc, mnohdy je nadšený a vděčný. Konverzace může být pro nás podnětnější, protože ti, kteří se v tom prostředí pohybují už delší dobu, fungují v jistém a bohužel zajetém schématu.
Lidé dnes vyhledávají v umění osobní kontakt, autenticitu, chtějí poznat autora. Galeristé na Západě se s tím teď hodně potýkají. Provoz se snaží adaptovat. Já sám jsem si musel uvědomit, jak důležitá je otevřenost komunikace bez předčasných soudů. Nepohoršuje mě, když někdo něco neví, také mnohé nemusím vědět. Pokud chceme, aby se umění stalo skutečnou součástí života lidí na veřejnosti i v soukromí, nemůžeme jej segregovat. Lidé pak budou mít pocit, že pro není určeno. Abych to ale zjistil, musel jsem poznat Andreu, žil jsem totiž v tomto schématu uvězněn 32 let.
Co tím máte na mysli?
Josef: Od pěti nebo šesti let jsem měl absolutní podporu a rodinné zázemí pro to, abych rozvíjel, co mě fascinovalo a bavilo. Na druhou stranu jsem vnímal věci v úzké optice stereotypu, jako správná kultura vs. špatná kultura. S jasným přesvědčením, kde je vhodné vystavovat a kde nikoliv a to mě dlouho limitovalo.
Proč jste vy, Andreo, měla tak odlišné vnímání?
Andrea: Nepocházím z umělecké rodiny, takže jsem logicky měla na věci jiný pohled. Maminka je bioložka, zbytek rodiny je také exaktně zaměřen. Líbilo se jim, co dělám, ale brali to jako koníček. Já za tím šla dost urputně, měla jsem ale jiný problém. Když jsem přijela do Londýna a začala studovat, styděla jsem se před ostatními kreslit, což zní dnes už neskutečně. Pramenilo to z toho, že jsem byla zvyklá tvořit hlavně pod lavicí, doma v pokoji. Měla jsem strach, že selžu a nechtěla jsem, aby mě u toho někdo přistihl.
 „Nemyslím si, že móda je primárně umění. Pro mě je umění něco, co pozorujeme, ale aktivně se toho příliš neúčastníme. To pro módu neplatí, je určena k užitku. Tím ale neříkám, že by měla mít čistě spotřební účel. Nese totiž kulturní hodnotu a vyjadřuje se za nás. Mluví, když my ne.” - Andrea Vytlačilová |
Selhání ale nepřišlo. Netrvalo dlouho a po molu newyorského Fashion Weeku se procházela ve vašem návrhu topmodelka Lindsay Wixson. Jaké to bylo?
Andrea: Nejdůležitější okamžik nastal, když modelky, třeba i Gigi Hadid, začaly chodit na zkoušky. Chovaly se tak bezprostředně! Žádné pozlátko. Vážily si práce týmu, braly nás jako partnery.
Přesto musí být móda neskutečně soutěživé prostředí.
Andrea: Extrémně. Ve škole nás v tom ještě podporují. V mém ateliéru jsme naštěstí všichni velké individuality, odlišujeme se, takže tolik konkurence nehrozí. Někdy toho stresu mám dost, jenže tak to v oděvním designu prostě je.
Setkává se v tomto móda s uměním?
Josef: Ano, mají ve své podstatě mnoho společného, věci se nedějí ze dne na den. Potřebují čas, je nutná trpělivost i důkladná příprava. Třeba jako u atletů, kde rovněž nevidíme trénink, který je skrývá za jejich výkonem.
Andrea: Lidem pohybujícím se v módě, alespoň těm, kteří mě obklopují, přirozeně vadí, že na něčem pracují půl roku a pak je to za pět minut pryč. Móda díky tomu působí povrchně, jako něco nadbytečného. Přitom to tak vůbec není. Nedělám šaty jen proto, aby byly hezké, chci jimi předat i myšlenku.
Máte na mysli posun k větší udržitelnosti?
Andrea: Spíš bych to nazvala návratem než posunem. Chápu, že nejprve lidé začali všechno vyrábět ve velkém a rychle, jenže teď, když vidíme následky takové produkce, musíme uznat, že nastal čas vrátit se k původním principům tvorby. Ale bude to trvat.
Z ateliéru Andrey Vytlačilové
Týká se toho také váš projekt My Bohemian Tale.
Andrea: Spolupracuji na něm s Lucií Desmond. Formou dokumentu sleduje mou absolventskou práci na škole. Snažím se dokázat, že můžeme materiály získat i v lokálním prostředí. Využívám produkty českých textilek, povlaky na polštář po prababičce, které znovu barvím... Chci ukázat, že bohatství a prostředky už máme. Stačí si jich jen všimnout.
Móda i umění je obchodním artiklem, jen u oděvu se o tom více mluví. Josefe, když za vámi někdo přijde do galerie a řekne – chci toto dílo – jak budete hledat cenu?
Josef: Cena je přímým projevem vzájemné důvěry. Promítají se do ní všechny profesní zkušenosti, vaše reference, ale i renomé. Některá díla vznikají velmi výjimečně, třeba pouze jednou ročně a tomu pak odpovídá i jejich finální cena, jako například u díla Genesis – The Story of Creation. S klienty to teď hodně řeším, protože je často oslovuje určitá část mé tvorby, ale chtějí unikátní dílo na míru do svého prostoru. Jako když si dříve objednávali třeba u Michelangela. Mají ovšem často panickou hrůzou mi takovou představu sdělit. Já se dialogu nebráním. Před deseti lety bych jej nebyl schopen komunikačně ustát a zrealizovat. Teď je to naštěstí jinak.
V módě, Andreo, bude asi hodně záležet na tom, kde člověk pracuje. Jestli pro sebe nebo někoho jiného.
Andrea: Tam je hodnota vlastního díla složitější, protože trhy nejsou celosvětově univerzální. Z hlediska českého prostředí mi v tom hodně pomohla Klára Nademlýnská. Poradila mi jak si nacenit své produkty, abych mohla zaplatit sebe i vše okolo. V oděvním domě takové starosti nemáte, tam to řeší celé oddělení. Když si kupujete jejich produkt, získáváte zároveň celou image značky. Nejen práci návrhářů, ale také lidí z marketingu, PR, výroby a tak dále. Marc Jacobs má jedenáctipatrovou budovu, která je plná lidí, já byla jen malou součástí sedmého patra.
 „Jeden architekt mi nedávno řekl, jak je fascinován tím, že má práce vzniká bez formálního zadání klienta, což je opak jeho situace. Do mé práce sice nikdo nezasahuje, ale bez konkrétního uživatele - diváka vlastně také neexistuje. I architekt může navrhovat domy do šuplíku. Otázkou zůstává to, kde člověk vidí skutečné profesní uplatnění.” - Josef Zlamal |
Nosíte oděvy luxusních značek?
Andrea: Ano, ale nemám jich moc, to jsou pro studentku velké investice. Pár kusů vlastním jen díky tomu, že jsem v daném oděvním domě, buďto pracovala a měla je s obrovskou slevou, u Marca Jacobse to bylo asi osmdesát procent, nebo tam pracovali kamarádi.
Když s oděvem trávíte denně tolik času ve škole a práci, máte to pak náladu řešit ještě doma?
Andrea: Teď trávím hodně času v ateliéru, tak je pro mě oděv spíše pracovní prostředek. Mám ráda barvy, ale vzít si černou je jednodušší, navíc mě neruší při tvorbě. Když jsem ale někam pozvána, ráda si ušiji šaty.
Je to, co popisujete, důvod, proč nosí tolik návrhářů černou?
Andrea: Člověk, který má zodpovědnost za celou módní značku, na sebe v černé nestrhává takovou pozornost. Pro Marca Jacobse to ale neplatí, odívá se velmi extravagantně, Felipe Oliveira Baptista má svůj, ač střídmý, styl. Ale třeba profesoři ve škole, ti nemají rádi černou.
Když jste přišla studovat do Londýna. Obklopovalo vás stigma “holky z východu”?
Andrea: Češi, tudíž ani já, nejsme vedeni k tomu, abychom se prsili tím, odkud pocházíme a co umíme. Třeba Francouzi to umí. Spolužáci si Česko spojovali hlavně s alkoholem a prostitucí. Ze začátku mě to mrzelo, ale pak mi došlo, že můžu využít té trochu tajemné aury, která mě obklopuje. Udělala jsem z toho své plus.
Andreo, vy školu brzy opustíte, Josef se vydává novým směrem. Co plánujete do budoucna?
Josef: Chtěl bych být stejně otevřený a přející jako ti lidé, které jsem měl možnost potkat a největší potenciál profesního uplatnění vidím v rámci spolupráce s architekty a developery.
Andrea: Cest je mnoho. Ráda bych se živila svými autorskými věcmi, ale samozřejmě s tím jde ruku v ruce velká zodpovědnost, která třeba v oděvním domě tak velká není, tam plníte vizi někoho jiného. Uvidíme.
