Nejdříve si myslel, že jde o klasický opilecký žert a proto dvakrát zavěsil. Bylo to 21. srpna ve čtyři hodiny ráno, když se takto fotografovi Josefu Koudelkovi pokoušela dovolat Marie Šejnová, jeho známá z časopisu Divadlo.
Volala totiž tehdy skutečně z uvolněné společnosti. „Měli jsme v redakci Divadla večírek s nějakými hosty z Holandska. A slyšeli jsme letadla, jedno za druhým. Jedna známá přijela domů z letiště. Řekla: Rusové jsou tady! Rusové jsou tady! Okamžitě jsem volala Josefovi. Nejdřív mi nevěřil. Byli jsme trochu opilí,“ popisovala Šejnová své vzpomínky na dramatické momenty začátku vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Slovenský instalatér nastavil tanku srdce. Ukradenou fotku zpeněžili Němci |
Až napotřetí ji rozespalý Koudelka vzal vážně a na Šejnové naléhání si otevřel okno. „Udělal to a okamžitě poznal hukot vojenských letadel,“ rekonstruuje tyto okamžiky Melissa Harrisová v knize „Josef Koudelka: Next“, kterou letos česky vydalo nakladatelství Torst.
Tehdy třicetiletý fotograf se rychle oblékl, popadl své dvě exakty a zásobu filmů a vyrazil do ulic ranní Prahy. Instinkt mu jasně velel, že o dramatické záběry nebude nouze; těžko si ale v tu chvíli mohl představit, jak mu tyto snímky změní život.
Po následujících sedm dní od toho konkrétního momentu totiž Koudelka použil celkem 261 kazet kinofilmu, na které pořídil asi deset tisíc fotografií. Fotografií, které se ve světě pro mnohé staly prvním a jediným skutečným svědectvím o tom, co se v Praze a celém Československu vlastně 21. srpna 1968 stalo.
Jeho černobílé snímky dodnes křičí tím neuvěřitelným kontrastem: na jedné straně chlad a nekompromisnost těžké vojenské techniky obsazené zakaboněnými vojáky, na té druhé pak emotivní tváře civilistů. Překvapení, úděs, vztek.
Zavrzal pohorkami a vytáhl kluka s terčem. Příběh další Koudelkovy slavné fotografie |
„Každý byl tenkrát Čechoslovák, na ničem jiném nezáleželo. Byla to výjimečná chvíle, která něco výjimečného probudila v každém z nás,“ komentoval později fotograf první dny okupace. Koudelka se přitom dosud zpravodajskou fotografií nezabýval. Samouk (a samorost) si renomé v oboru získal fotografování života Romů či světa divadla. Právě tady se ale podle Harrisové naučil vnímat gesta a výrazy obličeje. I díky nim jeho fotografie i šestapadesát let od invaze dokážou zasáhnout i nezúčastněného pozorovatele.
Koudelka tehdy fotografoval všechno. Tanky, vojáky, vlajky, živé, mrtvé. Dokonce i plakáty, které protestující Pražané rozvěšovali po ulicích. Tušil, že tam do rána nevydrží. „Měl jsem dojem, že všechno, co můžu v životě prožít, prožívám v těchto sedmi dnech. Drama. Oslava, která snadno může vést k tragédii. Láska. Smrt,“ cituje jeho slova kniha Next.
Domů tehdy chodil jen proto, aby si doplnil zásoby filmů. A vždy měl prý během těchto „přestávek“ strach, že přijde o něco důležitého. Jeho zapálení ostatně skvěle shrnul britský fotograf Ian Berry, který se jako jeden z mála zahraničních novinářů tehdy do Prahy dostal:
„Jediný další fotograf, kterého jsem viděl, byl vyložený maniak, který měl kolem krku na řemíncích pár starodávných fotoaparátů a přes rameno lepenkovou krabici; chodil až k Rusům, proplétal se mezi jejich tanky a úplně nezakrytě je fotografoval. Lidé v okolí mu pomáhali; kdykoliv se Rusové snažili mu vzít film, semkli se kolem něho. Měl jsem pocit, že ten člověk je buď nejstatečnější muž, jakého jsem kdy viděl, nebo naprostý šílenec.“
 |
Karel Hvížďala později vzpomínal, že viděl Koudelku, jak „skáče, ne lítá přes tanky a všechno fotografuje. Sověti ho pronásledovali. Lidé ho schovávali v obchodech“. V Harrisové knize je uveřejněn rozostřený snímek neznámého fotografa, který zachytil Koudelku v akci přímo na tanku s pověstným bílým pruhem.
Mezi množstvím jeho fotografií, toho neopakovatelného svědectví doby, obzvláště vyniká snímek nazvaný Ruka s hodinkami. V kontrastu k rozlíceným davům a vojenské technice totiž zaujme ponurým klidem. Zachycuje zcela vyprázdněné Václavské náměstí. Popředí snímku pak výmluvně dominuje v pěst sevřená ruka s náramkovými hodinkami.
Vznikl 22. srpna. Tehdy se zde měl v pět odpoledne uskutečnit velký protest. Přeplněné náměstí ale Československý rozhlas a policie varovali, aby jej lidé vyklidili a vše zrušili. Panoval tehdy totiž strach, že by to okupanti mohli využít jako záminku k masakru. „Hrozba byla skutečná. Lidé si to uvědomili a náměstí se vyprázdnilo,“ popisoval to sám Koudelka.
NextKnihu, ze které tento článek čerpá, vydalo letos česky nakladatelství Torst. Její autorkou je americká redaktorka a kurátorka Melissa Harrisová. Na více než třech stovkách stran popisuje celý Koudelkův životní a profesní příběh; knihu doplňuje 281 snímků. Sám fotograf český překlad textu autorizoval.  |
Nebyl si ale později jistý, kolik přesně hodinky ukazují. Je to poledne, nebo šest večer? Koudelka se přikláněl k druhé variantě, což by sedělo vzhledem k času plánované demonstrace.
Skutečnost mu ale odhalil náhodný telefonát po více než čtyřiceti letech. Fotograf tehdy v roce 2007 chystal svou slavnou knihu Invaze 68, kde snímky řadil chronologicky a znovu se proto nad časem snímku zamýšlel. Do toho mu zavolal jistý Milan Jílek: „Já jsem ten, koho jsi tenkrát fotografoval, ten s tou rukou!“ Jako důkaz skeptickému Koudelkovi nabídl svoji vlastní fotografii, kde měl naopak zachycenou jeho ruku. Díky této vzpomínce se tak Koudelka dopátral, že hodinky ve skutečnosti ukazují poledne, tedy čas před plánovanou demonstrací. „Popravdě zapomněl, že náměstí bylo předtím v poledne také dočasně vyprázdněno, protože na dobu od dvanácti do jedné hodiny byla vyhlášena generální stávka.“
Koudelkově nejistotě pomohla i smutná skutečnost, že jeho filmy odeslal ještě během srpnového zmatku známý bez jeho vědomí do Vídně, do Rádia Svobodná Evropa. Tam několik ruliček obratem poslali vyvolat do hlavního sídla v Mnichově, kde ale o fotografie následně neprojevili zájem. Koudelka se okamžitě pro své filmy do Vídně vydal, část odeslanou do Mnichova však už nikdy neviděl. Šlo právě o záběry z 22. srpna, které by mu bývaly pomohly rozklíčovat otázku s časem dříve.
Pak vše nabralo rychlý spád. 27. srpna skončila první fáze okupace. Tanky zmizely z ulic výměnou za příslib opětovného zavedení cenzury. V září pak zavládlo mrtvolné ticho, duch odporu byl zlomen a nebylo co dál fotografovat. Koudelka proto začal rozhazovat sítě a využívat zahraničních kontaktů, jak snímky dostat do světa. Zprvu zdánlivě bez úspěchu, ovšem k prvnímu výročí okupace vydal londýnský Sunday Times Magazine první výběr. Fotografie poskytla agentura Magnum díky Koudelkově známé Anně Fárové.
Aby dechberoucí snímky neohrozily fotografa a jeho rodinu, byly signovány pouze jako P.P., tedy Prague Photographer. Koudelka byl přitom v tu dobu náhodou v Londýně. „Byl to divný pocit,“ svěřil se později Karlu Hvížďalovi, „vidět fotografie vytištěné a nikomu nemoci říct, že jsou moje.“
Josef Koudelka (*1938)Letos šestaosmdesátiletý Josef Koudelka je samouk, který se stal jednou z výrazných osobností světové fotografie. Rodák z jihomoravských Boskovic začínal s bakelitovým fotoaparátem, na který si vydělal ve 14 letech sběrem a prodejem jahod. Nejdřív fotil rodinu a okolí. Jeho novátorsky pojaté divadelní fotografie se v 60. letech objevovaly v měsíčníku Divadlo. V té době začal Koudelka podnikat cesty za romským etnikem, nejčastěji na východní Slovensko. Po okupaci Československa v srpnu 1968 odešel do zahraničí na pozvání prestižní agentury Magnum Photos. Získal azyl v Británii, kde žil deset let. Později se přestěhoval do Paříže, v roce 1987 získal francouzské občanství. Do vlasti se mohl vrátit až po pádu komunistického režimu. Začátkem roku 2017 představily Koudelkův osud českým divákům dva dokumentární filmy. Ten první, nazvaný Koudelka fotografuje Svatou zemi, je časosběrný snímek, jejž izraelský režisér Gilad Baram natočil během pěti let, kdy Koudelka fotografoval podél betonové zdi rozdělující Izrael a Západní břeh Jordánu. Druhým byl dokumentární snímek Aleše Kisila Josef Koudelka: Zajímá mě, kam až dojdu. Zdroj: ČTK |
Snímky se následně v září objevily v magazínu Look s dovětkem: „Exkluzivní fotografie, potají vyvezené z Prahy, dokumentují zármutek lidí, kteří se snažili uskutečnit svůj sen o demokratickém socialismu, a před rokem se z něj probudili do noční můry represe.“ Snímky byly pro celý svět důkazem vyvracejícím „tvrzení, že Češi byli šťastní, když Rusové přijeli“.
Agentura Magnum svého autora dále kryla a tak prestižní zlatou medaili Mezinárodního tiskového klubu Roberta Cappy dostal v roce 1969 jakýsi neupřesněný „pražský fotograf“. Další šíření snímků pak už nešlo zastavit, dostávaly se do filmů, dalších magazínů a postupně se staly symbolem této pohnuté doby, která dodnes nějaký způsobem v naší zemi rezonuje.
A jak to bylo se samotným fotografem? K roku 1970 mu čistý zisk z prodeje snímků vynesl závratných devět tisíc dolarů. Agentura Magnum s ním chtěla dále spolupracovat a tak se vymýšlel plán, jak k němu peníze dostat. Variantou bylo stipendium, které by Koudelku vyslalo fotit kořeny Romů do Indie. Ač Koudelku toto téma zajímalo, nakonec jej nápad neoslovil. Emigrovat nechtěl, dokumentární práce v zahraničí jej ale lákala. Ovšem když v květnu 1970 mířil s výjezdní doložkou na osmdesát dní fotografovat romskou pouť do francouzského Saintes-Maries-De-la-Mer, tušil, že se dlouho nevrátí.
Teprve ve voze na letiště svému otci oznámil, že fotografoval sovětskou invazi a že jeho snímky vyšly v zahraničí tiskem. „Pochopil, že se pravděpodobně už nevrátím – i když jsem měl výjezdní doložku jen na osmdesát dní. Otec mi vždycky říkal, že kdyby byl mladý jako já, taky by tady nezůstal,“ vzpomínal Koudelka po letech na moment, kdy rodnou zemi opouštěl jen se spacákem, dvěma fotoaparáty, ponožkami, spodním prádlem, rezervními brýlemi a spoustou negativů. Domů se skutečně dostal až po revoluci. Ale to už by vydalo na další článek.
