Jeho rozmanitou tvorbu od poloviny 80. let do současnosti nyní představuje výstava v Městské knihovně pod názvem Předběžná retrospektiva. Autor výstavy Marek Pokorný přináší dramaturgicky promyšlený obraz o tom, jak současný výtvarník přemýšlí a tvoří.
Přesvědčuje také o tom, že David je bezpochyby jedním z krystalicky čistých představitelů českého postmoderního umění. A to zejména proto, že jeho tvorba je plná tematických i obsahových paradoxů, má nezpochybnitelnou estetickou kvalitu, a především fascinuje proměnlivostí výtvarné řeči.
Výstava je velice dobře dramaturgicky promyšlená, nedrží se chronologického řazení, ačkoliv určitá časová opora tu je. Začíná zleva nejstaršími kresbami z přehlídek Konfrontace a končí nejnovějšími plátny. Díla v jednotlivých sálech se buď tematicky doplňují, nebo je naopak kurátor staví do kontrastu, smíchává různá média, aby v divákovi udržel napětí.
Pokorný se zaměřil na záznam paměti – jedno z hlavních Davidových témat. Část výstavy je částečnou rekonstrukcí dřívějších Davidových výstav v menších galeriích (Galerie MXM, Galerie Václava Špály, brněnská Galerie na bidýlku apod.). Jsem svým vlastním cizincem Prostřednictvím exponátů se divák dozvídá, jak umělec zachází s pamětí osobní i společenskou.
"Neexistují nástroje, které paměti pomáhají, udržují ji a interpretují," pobuřuje se David na komentované prohlídce a novináře nepřestává přesvědčovat o jedinečnosti svého díla. Davidovo neutichající a těkavé přesvědčování však spíš odrazuje a pochybnosti naopak vyvolává. A tak i přes nezpochybnitelnou kresebnou a malířskou dovednost se divák občas nemůže zbavit pocitu, že David klouže po povrchu a jeho politická angažovanost je pro svou přílišnou estetizovanost bezzubá.
Nicméně i přes občasnou nedůvěru ukazuje výstava dost kvalitních věcí prokazujících umělcovu spontánní a tvůrčí energii, kterou David chrlí na plátna jak činná sopka lávu. Předsudky jsou tedy záhy spolehlivě zahnány. Davidova tvorba, v níž se prolíná mnoho různých světů, na diváka doléhá občas útržkovitě, nekoherentně, těkavě, leckdy absurdně – divák občas nechápe, kde se ocitá a proč. Ale to někdy nejspíš neví ani sám autor.
!Jsem svým vlastním cizincem," píše David na svých webových stránkách. Pokud v konfrontaci s pestrým Davidovým dílem něco nechápete, zachovejte klid, neboť ne vždy se všechno dá vysvětlit a pochopit. Nechte na sebe působit Davidův osobitý chaos, tekutost skutečnosti, vzdor i angažovanost – vlastnosti, které vyvěrají či výstižněji vybuchují z kreseb, obrazů, fotografií či objektů.
Dostačující je umělcovo přesvědčení, že umění maximálně zasahuje do každodenního života. Ve své tvorbě David bezprostředně reaguje na sebe i na na různé věci kolem – kulturu, politiku, společnost či rodinu. Nespekuluje, ale reaguje intuitivně, rychle, bez rozmyšlení. A při způsobu jeho tvorby je nutné počítat s tím, že občas prostě vznikne odpad. Výbušnost vystřídá meditativní klid či melancholie.
Lidoop i revolucionář Citelná je na výstavě umělcova osobní rovina. David se tu odhaluje jako umělec, který se chce do určité míry předvádět v ironizované podobě komického lidoopa, ale i jako angažovaný revolucionář, který bojuje za lepší svět. Není exhibicionista ve smyslu obnažování sebe sama na veřejnosti, v jeho tvorbě však jsou patrná divadelní gesta i herecké ambice, jež odkrývá publiku.
Paradoxů v jeho tvorbě je víc než dost. Některé jeho ironizující obrazy bourají představy, že umění má duchovní přesah (obraz Ježíš Kristus s vypálenou opičí tváří). Na druhou stranu tu jsou plátna, která zachycují metafyziku skutečnosti. Jiří David na výstavě vystupuje jako malíř s proměnlivým názorem a silnými citovými pohnutkami. Jeho obrazy dýchají nejednoznačností, což je přínosem, neboť divák má alespoň nad čím přemýšlet
Předběžná retrospektiva
Městská knihovna, Mariánské náměstí 1
Hodnocení MF DNES 70%
.
