Loučení s janem kaplickým
|
Rozloučit se přišly už stovky lidíNa veřejnou vzpomínku na Jana Kaplického jsem z mnoha důvodů dorazil na poslední chvíli. A prodrat se davem čekajících, kteří přišli do bývalého kostela svaté Anny uctít památku tak nešťastně zesnulého architekta, nebyl úkol z nejlehčích.
Nechť ti, kteří se tím, že jsem je předběhl, cítí poškozeni, laskavě prominou. A nejen mně a kolegům kameramanům a fotografům, ale také té postarší paní, která se s malou bílou květinou prodírala mnohem bezohledněji se slovy "já mám kytku". Všichni se chtěli rozloučit.
Prostory Pražské křižovatky mají zvláštní atmosféru. Na první pohled tak tak drží pohromadě, omítka je místy děravá, ze zdí se line chlad větší, než je venku. A uprostřed té klidné, půvabně oprýskané zimy najednou stojí fotografie bosého Jana Kaplického v tureckém sedu, dva modře svítící sloupy. Září růžové reflektory.
Na kovových schodech se tísní kameramani a fotografové, na tvrdých židlích smutní přátelé a pozůstalí a v zadní části přízemí postávají ti, kteří měli to štěstí dostat se dovnitř. Na všechny se totiž nedostalo, takový byl zájem.
A zatímco Pavel Bobek vzpomínal na svého přítele z nejlepších a notoval Johnnyho Cashe, architektka Eva Jiřičná třesoucím se hlasem vzdávala hold Kaplického talentu a Dagmar Havlová četla od patosu oproštěný a přesto dojemný dopis svého manžela, o patro výš novináři mačkali spouště a hučely větráčky notebooků. - Čtěte Nevím, proč v nebi dostal přednost on, píše Havel dceři Kaplického
václav havel JohAnce Kaplicky Ke 12. narozeninámMilá Johanko, Přeji Ti, abys v životě nemusela čelit lidské malosti víc, než je nutné. |
jak víš, tvůj tatínek odešel ze světa v den, kdy ses do něj vydala. Připomínám to dnes proto, že to byl shodou okolností den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já. Nevím, proč dostal přednost on, ale vím, že odcházel šťasten s myšlenkami na Tebe a Tvou maminku. Od té doby se mi často vrací vzpomínka na to, jak jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval o respekt jeho architektonickým vizím. Budova Národní knihovny, která stojí na místě, kde dříve byl diktátor, je moderní odpovědí monumentálnímu Pražskému Hradu. Projevem pokorné úcty člověka k přírodě. (...)Snad to mělo za následek, že mi rozloučení s tak zajímavou osobností přišlo až podezřele civilní a nepatetické. V jednu chvíli se dokonce dostavil pocit pohoršení - to když se těsně po minutě ticha na konec obřadu parta techniků kdovíčemu hurónsky rozchechtala.
To ale budiž zapomenuto. I v té vší všednosti nebylo možné si nevšimnout nesmírného smutku, který prožívá Kaplického žena Eliška. Nebylo možné ubránit se lehkému mrazení v zádech při projekci ukázky z chystaného filmu Oko nad Prahou, který s architektem nestihla dokončit Olga Špátová.
Stejně tak nešlo přehlédnout, že se rozloučit nepřišly jen starší ročníky, ale spousta mladých lidí. Ti bez okolků dávali najevo podporu stavbě Kaplického knihovny na Letné. I oni měli v klopě odznak Pro knihovnu.
A nešlo - a zde se omlouvám - neslyšet Pavla Bobka, kterak jednomu ze svých známých se smutkem říká, že ty dva roky boje o knihovnu Kaplického nesmírně vyčerpaly.
A že po tom všem přišel onen ohromný nával radosti z narození dcery Johanky.
