Britská aukční síň Sotheby’s, která je již po desetiletí synonymem pro nejvýznamnější aukce uměleckých děl, se v listopadu zaměřila na německou a středoevropskou tvorbu.
Aukce Modern & Contemporary Discoveries v Kolíně nad Rýnem přinesla nejen prodej děl klasiků německé malby, jako byl akvarel Emila Noldeho Sunflowers and Red Stoneware Jug nebo grafika Gerharda Richtera Annunciation After Titian, ale také úspěchy českých autorů.
Aukce v Sotheby’s zúčastnil popáté v řadě Jaroslav Valečka, letos však nejúspěšněji. Jeho olej na plátně s názvem „Lampiony štěstí“ se vydražil téměř za 200 000 korun, což je autorův nový aukční rekord.
Pro námět tohoto obrazu, podobně jako u mnoha svých dalších děl, nešel Valečka daleko od kraje svého dětství – do severočeských Sudet.
Jaroslav Valečka (*1972)
|
„V severních Čechách na kraji Novozámeckého rybníka poblíž České Lípy stála, a dodnes stojí, hospoda. V ní byla místnost, kde se v minulosti v podstatě opíjela šlechta. V 18. a 19. století si tam dělala slavnosti. Šlechticové na vodu pustili lodičky s lampiony a k tomu hrál nějaký současný klasik, třeba Haydn. Později se tento zvyk zjednodušil pouze na lodičky. Jako dítě jsem ho zažil. Obraz je vzpomínka na tuto slavnost,“ vzpomněl Valečka pro iDNES.cz.
Vydražená částka ale překvapila i jeho. „Obraz bych nacenil na 90 000, takže téměř dvojnásobek jsem nečekal. Určitě mne to velmi těší. Sotheby’s je zkrátka první liga. Něco jako Real Madrid ve fotbale,“ uvedl Valečka, který Lampiony štěstí maloval zhruba dvanáct dní.
Se svými díly je jeden z posledních, který se věnuje tradičním malířským námětům. „Klasický olej na plátně vyžaduje čas a preciznost. Pracné je zejména velké množství vrstev,“ vysvětluje Valečka a pokračuje: „Začínáte třeba se světle žlutou, ta se tónuje a přes ní se pouští modrá. Technologicky zvládnout přechod dvou barev není zase tak jednoduché. Dnes už se s tím nechce nikdo moc trápit,“ dodává umělec, jemuž se dostalo uznání v Sotheby’s.
Opuštěný krajinář
Jaroslav Valečka začal s uměním již v dětství. „Rodiče mě dali na kreslení, abych nezlobil. A v osmi mě to fakt nebavilo, bavil mě fotbal. Kolem patnácti let se to ale změnilo, v Lidušce nám dali skvělého učitele. Na střední jsem pak chtěl na uměleckou, rodiče mi to ale důrazně nedoporučili. Šel jsem proto na gymnázium, ale sen mi zůstal. Když mě napoprvé přijali na Akademii výtvarných umění, už mě plně podpořili,“ vypráví o svých začátcích Valečka.
K uznávanému českému malíři však byla cesta dlouhá. „Když jsem vylezl ze školy, byla to bída. První rok po škole jsem prodal maximálně jeden obraz za tři tisíce. Vedle toho jsem si chodil přivydělávat na archeologické vykopávky, opravovat kola, pak jsem šel učit na zkrácený úvazek, abych měl na zaplacení složenek. Zlomilo se to až postupně,“ dodává malíř.
Jaroslav Valečka maluje Sudety, v nichž vyrůstal. Pěkně hýří barvami |
Krajinářem se stal až v době, kdy významní teoretikové předurčovali klasické malbě konec. Valečka ale strávil předškolní léta v Lísce u České Kamenice, která ho donutila tvořit právě takto a už nikdy nepřestat. „Vyrůstal jsem v sedmdesátkách v Sudetech. Krajina je tam nádherná, ale příběhy celkem drsné. A to se v mých obrazech spojilo. Jako děti nás hrozně bavilo zapalování čarodějnic a vůbec všechny lidové zvyky,“ potvrzuje umělec.
„Hrozně mě poznamenala bezvýchodnost komunismu. Byl to pocit deprese a toho, že nemá smysl se moc snažit. Svou roli v tom hrála i jistá lokální malost, nikdo nechtěl vyčnívat. Mě ale bavilo lidové umění – je to takový primitivní surrealismus,“ dodává Valečka, který před rokem vystavoval v pražské Galerii Václava Špály. Nyní ho čeká výstava ve Vídni, a poté i veletrh v Paříži.
