Serpan se v roce 1922 narodil jako Jaroslav Sossountzov v Československu usazeným lékařům, kteří emigrovali z Ruska. Ještě jako dítě se s rodiči přesunul do Francie, kde se později prosadil jako... jako co vlastně? Sám sebe označoval za „spisolíře“, protože mezi malbami a texty neviděl příliš ostrou hranici. Zároveň byl skutečně renesanční osobností, protože na pařížské Sorbonně vystudoval matematiku a biologii a později se zde stal profesorem.
Do rodné země se vrátil naposledy v roce 1947, když se v Praze účastnil výstavy surrealismu. Potom už to nebylo možné z politických důvodů. Serpan se v roce 1976 ztratil na túře v Pyrenejích, jeho tělo bylo nalezeno až o pět let později.
Informel i pop-art
Výstavu přijela osobně zahájit jeho dcera a při pohledu na otcovo dílo nebyla schopná slova. Po pravdě řečeno, není divu. Obrazy rozvěšené ve dvou patrech Musea Kampa jsou působivé. Typické pro Serpana je, že podobně jako balancoval mezi uměním a vědou, vystřídal řadu výtvarných stylů od surrealismu přes informel až po pop-art. „Jeho tvorba se neustále vyvíjela, kladl větší důraz na barvy, především na červenou, a zaměřoval se na zkoumání výtvarných možností struktur,“ říká kurátorka výstavy Jitka Šosová. Červené barvě dokonce věnoval jednu ze svých básní, na výstavě je také přeložená.
Serpanova tvorba není ve světě neznámá, jeho díla jsou k vidění v prestižním newyorském Guggenheimově muzeu, Muzeu moderního umění a také v pařížském Centre Pompidou nebo Ludwig Museu v Kolíně nad Rýnem. Na docenění čeká hlavně doma, kde vazby na jeho dílo zpřetrhala totalita.
Jaroslav Serpan při práci v roce 1962
Obří rozměry
Retrospektivní výstava na Kampě může kus tohoto dluhu splatit. Kromě jiných se může chlubit obřím, skoro pětimetrovým Serpanovým obrazem, který připomíná pohled do mikroskopu. Jeho srovnatelná díla jsou k vidění právě v New Yorku. „Základ naší reprezentativní expozice tvoří soukromá sbírka, kterou v loňském roce zakoupil český sběratel ze Serpanovy pozůstalosti, a další díla zapůjčili rovněž čeští sběratelé,“ říká David Železný z pořádající společnosti Beaux arts.
Na výstavu se dostala asi stovka Serpanových děl. Kuriózní bývá jejich pojmenování. „Spisolíř“ používal smyšlený jazyk často i v názvech obrazů. Někdy šlo o šifry, jindy se zase nechal unést ruskými kořeny a tituly jeho děl potom celkem jasně odráží autorův slovanský původ. Česky nejspíš pořádně neuměl, ač se celý život hrdě hlásil k tomu, že je českým rodákem.
