Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvZlu se postavila Jarmila Štuková tváří v tvář hned několikrát. Mimo jiné při setkání s příslušníky Islámského státu. Dají se při pohledu do očí člověka, který páchá čiré zlo, krotit emoce? A možná dokonce nalézat odpověď na otázku, proč se rozhodli vydat právě takovou cestou?
„Nejlépe to popíšu na konkrétním případu. Když jsme s kamarádkou Lenkou měly konečně příležitost se s příslušníky Islámského státu setkat, myslela jsem, že to bude personifikované zlo. Že za námi přijde někdo, kdo bude na první pohled jasný zabiják a budeme z něj mít husí kůži. Prostě hnusák. Jenže najednou tam přišli dva zajatí příslušníci a ano, opravdu byl jeden takový, že jste z něj cítila zlo a rozhodně vám nebylo dobře. Pak tam byl ale druhý kluk, který se hned rozplakal a já si říkala: vždyť já ho nemůžu litovat,“ vzpomíná.
Děti znásilněné i jako živé štíty. Už ani neplakaly, líčí válečná fotografka |
„Pak v té oblasti ale jste a pochopíte, že není příslušník Islámského státu jako příslušník Islámského státu. Ne úplně všichni do toho šli dobrovolně. Taky si najednou uvědomíte, odkud a z jakých poměrů nebo oblastí byli rekrutováni. Co měli za sebou a co jim možná slíbili. To prizma se promění a člověk si uvědomí, jak je důležité si o všem zjišťovat co nejvíc informací a někdy možná stáhnout ten prvotní plazí mozek, emotivní reakci – a zamyslet se,“ popisuje fotoreportérka svá mnohdy komplikovaná setkání s realitou, která v médiích jinak může působit černobíle.
Fotografie Jarmily Štukové jsou k vidění do 20. října v pražském Artiu v rámci výstavy My a ti druzí. Ta mimo jiné poukazuje na přetrvávající polarizující přemýšlení společnosti „my ze západního světa a oni z toho třetího“. Mnohdy k takovým úvahám svádí i mediální zkratky a honba za senzací. Je to fenomén, se kterým se sama setkává?
„V dnešní době přehlcené informacemi je docela těžké na něco poukázat tak, abyste se dostala k jádru věci. Pořád se dostáváme do takové diskrepance, že mě třeba některé titulky ve zprávách strašně štvou, ale zároveň naprosto rozumím argumentu, že kdyby třeba daný titulek nebyl formulován tak úderně, nikdo si ten článek nezačne číst. Je to těžké... A myslím, že to je o celém naladění společnosti,“ přemýšlí Jarmila Štuková.
Potřebuju se dostat blíž
A proč se Jarmila Štuková v průběhu let rozhodla v oblastech, kde působí, také pomáhat, a ne jen zachycovat realitu? „Byli tu kolegové, kterých si velice vážím, co zastávali názor, že když jsem fotografka, nemám co zasahovat do děje. Ale já si to opravdu nemyslím. Strašně záleží na situaci. Když jedete dělat závažná sociální témata, na které se třeba zaměřuju já, potřebujete se k těm lidem dostat blíž,“ popisuje.
„Není to u mě ovšem čistý altruismus. Prožívala jsem si takové vnitřní bolesti, že jsem došla k závěru, že prostě musím něco dělat. Pamatuju si, že když jsem se vrátila z Iráku, kde jsem viděla děti, které vykoupili ze zajetí Islámského státu a pozorovala, jaké známky traumatu vykazovaly, měla jsem takový pocit úzkosti, že mi bylo jasné, že musím něco začít dělat a nestačí se pak tady vrátit do redakce a ukazovat lidem fotky, aby si tu jen tak někdo řekl: no to je hrozné, co ten Islámský stát dělá těm malým tvorečkům,“ přibližuje své rozhodnutí.
„Já jsem prostě holka z DAMU, trochu emocionální... Tohle jsem prostě já. Byla bych jinak opravdu nešťastná a měla bych úzkosti – tak jsem začala dělat tyto projekty. Dávají mi hluboký smysl. Zklidní mě to a mám pocit, že jsem pak užitečná a mnohem lépe zkalibrovaná,“ dodává Jarmila Štuková.
V rozhovoru se dál dozvíte, jak vnímá cesty Jarmily Štukové její rodina a přátelé nebo jestli umí nahlížet na lokální problémy všedního dne s větším nadhledem. Promluvila také o tom, proč se některé jizvy nemohou nikdy úplně zacelit, jak vypadá u fotoreportérů posttraumatický stresový syndrom – a také na jakých výzkumech a cestách bude v nejbližších měsících pracovat.
