Hlavní cenu v prestižní soutěži Czech Press Photo 2003 získal Ibrahimovič za snímek ze série dokumentující příběh sedláka Rajtera. Tedy soukromého zemědělce, který na Mostecku se státem bojoval proti výstavbě mexické hliníkárny Nemak.
„Přes třicet roků sedlačil Jan Rajter s rodinou na smetišti. Tak říkal několika hektarům šachtami poddolovaných pozemků v těsném sousedství litvínovské chemičky, na nichž mu komunisté coby zahrádkáři dovolili chovat dobytek a pěstovat obilí,“ popisoval Ibrahimovič jednu ze svých nejznámějších černobílých sérií, která surově ukazovala běžný život severočeského zemědělce přelomu tisíciletí.
Ibra Ibrahimovič: Sedlák Jan Rajter s malým Vašíkem na pastvině, ze série Příběh sedláka Rajtera
Fotografovi podobný věhlas přinesla i série Bourání Libkovic, na kterých začátkem 90. let zachytil likvidaci vesnice nedaleko Litvínova. Sídlo muselo ustoupit plánované těžbě uhlí, což vyvolalo odpor Greenpeace. Ač byla vesnice (kvůli uhlí jako poslední u nás) skutečně z větší části zbořena, nikdy se zde netěžilo, protože se nacházela už za hranicí dobývacího prostoru.
„První prosincové ráno roku 1992 nezapomenu. Přijel jsem do Libkovic z Litvínova s dobrovolníky Greenpeace a fotografoval obsazení bagru, který měl ten den zbourat kostel. Akce plánovaná na pár dní přerostla v urputnou dvouletou snahu o záchranu obce,“ popisoval fotograf na svých stránkách.
Zprávu o Ibrahimovičově odchodu uveřejnil jménem rodiny fotografův oficiální profil na Facebooku. „Ibra Ibrahimovič byl skvělý fotograf, ale především otec, syn, bratr a kamarád. Miloval přírodu a život ve všech jeho rozmanitostech.Své poslední chvíle strávil obklopen rodinou a nejbližšími přáteli,“ uvedla zde rodina mimo jiné.
S hlubokou lítostí a smutkem v duši vám musím oznámit, že 7.12.2024 ve večerních hodinách, nás po statečném boji se zákeřnou nemocí Ibra navždy opustil.
Ibra Ibrahimovič byl skvělý fotograf, ale především otec, syn, bratr a kamarád. Miloval přírodu a život ve všech jeho rozmanitostech.
Své poslední chvíle strávil obklopen rodinou a nejbližšími přáteli.
Ibrahimovič se narodil v Mostě, specifická krása zdejšího kraje se stala ústředním tématem jeho díla. „Severní Čechy jsou mým celoživotním tématem. Jsou mým rodištěm i místem, kde od roku 1991 fotím proměny krajiny, obcí i lidí v rámci projektu Střepy severních Čech. Toto nádherné území od Krušných hor až po České středohoří navždy poznamenalo komunistické drancování bohatých nalezišť hnědého uhlí. Ale i dvě desetiletí po sametové revoluci zde stále trvá konflikt mezi těžaři a obyvateli obcí na okrajích dolů a není jasné, jaký osud zdejší kraj čeká,“ komentoval to sám fotograf.
Většinu záběrů ze severu, včetně černobílých snímků O sedláku Rajterovi které získaly hlavní cenu Czech Press Photo 2003, nafotil na oblíbenou zrcadlovku Nikon F4. Ibrahimovičovým životním projektem byla kniha Střepy severních Čech, které se věnoval ve svém volném čase prakticky od roku 1991.
V srpnu na Facebooku uveřejnil, že pro knihu vytvořil poslední fotografii, konkrétně sochu sv. Václava ve Výškově na Ústecku „Moje představa byla taková, že dám tuhle fotku na konec své knihy a symbolicky tím toto obrazové období jakéhosi postkomunismu nebo spíše lhostejnosti a apatie uzavřu,“ psal Ibrahimovič v příspěvku, kde dále uvedl, jak pro něj bylo inspirativní dílo našeho předního fotografa Josefa Koudelky.
„Po třech a půl letech jsem se dozvěděl, že se jedno okénko kompozičně povedlo – přesně tak, jak jsem chtěl. Mám tedy konečně obrázek na konec knihy. Vysnil jsem si ho jako začátečník a realizoval v době, kdy jsem stejně starý jako autor původního záběru. Je v něm trochu Koudelky, trochu mě, trochu Tomana a trochu severu,“ napsal tehdy Ibrahimovič.
POSLEDNÍ FOTKA DO KNÍŽKY
Severní Čechy jako envirnmentální problém jsem začal fotit v roce 1991. Na samém začátku byly mé fotografie z okolí elektrárny Počerady, protože jsem tam docházel nebo dojížděl za velmi inspirativní slečnou Blankou Techlovskou. Blanky rodiče bydleli ve Výškově a Blanka mě provázela tamní krajinou, abych nemusel hledat všechna ta smetiště, ale fotil rovnou ta nejostřejší zákoutí.
Často jsme míjeli polorozpadlou zanedbanou sochu sv. Václava. Samozřejmě ...jsem si jí vyfotil, ale nikdy jí nevěnoval nějakou extra pozornost. Seriál jsem fotil pro Zelený dům Litvínov, který tehdy vedl pan Petr Pakosta z Hory sv. Kateřiny. Byl to známý inovátor, divoký ekolog a mimo jiné vozil po severočeských povrchových dolech ve svém Žigulíku i Josefa Koudelku když fotil Černý trojúhelník. Josef u něj na chalupě občas i přespával. Byli stejný ročník, ráno jej odvezl k dolu a večer pro něho přijel. Petr mě představil Josefu Koudelkovi když mi bylo necelých 25 let a fotit jsem opravdu začínal. Také psal do knihy Černý trojúhelník text a tak bylo samozřejmostí, že mě pozval v roce 1994 do Prahy na vernisáž výstavy.
