Na Staroměstské radnici v Praze se mohou do 18. ledna návštěvníci městské galerie přesvědčit, jak moc mohou obrazy klamat, že mnohdy v nich vidíme to, co v nich vidět chceme nebo jiní chtějí, abychom viděli. Jak moc je například krása v moderní společnosti určována iluzivním světem reklamy, v němž žijí převážně mladí radostní a smyslně se olizující lidé, kteří při pojídání mléčných výrobků dosahují vrcholu.
Výstava Beautiful people (a skryté rány) představuje výběr fotografií a videoartu z francouzské regionální sbírky současného umění Frac-Nord a je výsledkem spolupráce Francouzského institutu a Galerie hlavního města Prahy.
Mezi vystavujícími nechybí renomovaní umělci, jako například Francouz Christian Boltanski, americký videoumělec Bruce Nauman či jeho krajan fotograf Duane Michals. Mladší generaci zastupuje třeba americký performer Paul McCarthy nebo britská fotografka Sarah Jonesová. Je zde zastoupeno i české umění v podání dvojice Jiří Kolář a Josef Koudelka.
Co je skutečné?
Autor výstavy Miquel Bardagil přirovnává nedosažitelný reklamní svět radostného konzumu a dokonalé krásy k antickému světu idejí. "Antický ideál krásy spočíval v říši idejí, odkud působil jako nepopsatelný a nedosažitelný model. Stupeň krásy skutečného můžeme s tímto ideálem poměřovat, nemůžeme ho však dosáhnout. A role, které dříve příslušely idejím, dnes hrají média,“ míní Bardagil. Asi není třeba dodávat, že iluzivní reklamní svět sice nabízí určité ideály, vidinu mládí, štěstí a dokonalé krásy, ale na rozdíl od služeb a zboží je nelze koupit.
Díla vystavených umělců se od světa reklamní dokonalosti odklánějí a více sázejí na krásu, jež se rozprostírá v přírodě a v životě. Někteří autoři ji nacházejí ve zralosti a stáří, jiní ukazují odvrácenou stranu iluzivního a mytického světa. Viditelná je i snaha diváky mystifikovat a přimět je k vlastní interpretaci krásy, k vlastnímu naplnění představ.
Na výstavě se vznáší také obecnější otázka, též zasahující až do antického světa. A sice – co je skutečné a co jen iluze o skutečném? Tak například Francouz Christian Boltanski (1944) rád mystifikuje. Jeho instalace, ve kterých nechává prolínat smyšlený příběh s dokumentárními materiály, mu vynesly celosvětové uznání.
V Praze se tento autor, který nechybí skoro v žádné publikaci o světovém umění 20. století, představuje drobnou ukázkou – výstřižky portrétů členů klubu Mickey Mouse. Černobílé portréty dětí Boltanski vložil do kovových patinovaných rámečků, pověsil vedle sebe na zeď a instalaci slabě nasvítil. Divák tuší drama a může nabýt dojmu, že stojí před památníkem zemřelých dětí.
Doyen videoartu Bruce Nauman (1941) na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začal jako jeden zprvních používat tělo jako umělecké médium a performance nahrávat na video. V představeném videu Good Boy, Bad Boy z roku 1985 nechává umělec prolínat obraz s mluveným slovem a humorně vyjadřuje neporozumění, agresi a neschopnost vést dialog.
Fotografka Sarah Jonesová (1959) ve svých silně komponovaných a dramaticky nasvícených snímcích zachycuje pasivitu mladých lidí, pro něž bezpečí domova má blízko k uvěznění. Estetikou připomínají její fotografie americké nezávislé filmy.
Ani brutalita převlečená za burleskního klauna nezůstává stranou. Performance Američana Paula McCarthyho (1945) mají surovostí blízko ke krvavým orgiím vídeňských akčních umělců. McCarthy vyrůstal v Los Angeles a od dětství byl ovlivňován médii, americkým komiksem a béčkovými filmy. Krev, ve které se válela těla a vnitřnosti, nahradil kečupem a majonézou a smíchal s malířskými barvami.
McCarthy však k násilí přidává také humor, takže jeho klaunské performance vyvolávají smích, i když z nich vyčuhuje sexuální jiskření i existenciální tíseň. Jeho představené video The Painter (Malíř) lze chápat jako parodii na mytické zobrazování umělce, který je prostřednictvím médií vnímán jako nedotknutelný stvořitel.
Český katalog chybí
Za to, že většina představených prací zapadá do široké myšlenkové koncepce výstavy, je třeba pochválit zejména kurátora Miquela Bardagila, který díla vybíral. Českému divákovi se tak nabízí možnost seznámit se s díly renomovaných tvůrců současného umění. A v tom tkví i úskalí přehlídky – je totiž relativně malá, a tudíž nabízí pouhé fragmenty z tvorby zahraničních autorů.
Navíc to vypadá, jako by organizátoři ani s českým divákem nepočítali. Jak jinak si vysvětlit, že je možné si pořídit katalog s texty ve francouzštině, němčině, angličtině či španělštině, nikoli však v češtině? Je to škoda, protože kvalitně zpracovaná publikace paletu autorů rozšiřuje o další důležitá jména, jakými jsou například Annete Messagerová, Jan Fabre či Claude Closky.
Výhrady směřují ke Galerii hlavního města Prahy, která se v projektu zjevně příliš neangažovala a v podstatě jen poskytla prostory v 2. patře Staroměstské radnice.
Různí autoři - Beautiful people (a skryté rány)
Kurátor Miquel Bardagil, Staroměstské náměstí 1, Praha 1. Výstava trvá do 18. ledna, vstupné 40 korun, www.ghmp.cz.
Hodnocení MF DNES: 80 %
