Vaše společná výstava navazuje na knihu, kterou jste vydali s Antony Gormleym a která nese titul „Gravitační pole nevyslovitelného“, co tím vlastně chcete říct?
Když se ptáte takto – tak chceme říct to, co nejde říct.
Ta kniha je o hledání podstaty věcí. Můžeme si například představit, že věci mají střed, viditelný obrys tvaru a horizont, ke kterému směřují. Podstata je ve středu a v horizontu. Ne ve viditelném obrysu, tedy tom, na co se většinou soustřeďujeme. Jenže ten střed ani horizont vlastně nejdou přesně popsat. Ani slovem, ani vizuálně, ani čísly. Můžeme ho ale hledat, a zaznamenávat stopy toho hledání. A těmi stopami jsou například linie mých básní, Antonyho kresby, a na výstavě pak i trojrozměrné objekty. V knize jsou to otisky obkružování, křížení, prolínání, směřování či překrývání. Jejich názvy a témata jsme pak převzali i pro jednotlivé místnosti v Galerii Rudolfinum.
Vy i Gormley se dotýkáte takzvané teorie všeho. Tak bývá někdy označována také jednotná teorie pole, která by měla především poskytnout syntézu obecné relativity a kvantové mechaniky. Lze tento princip aplikovat na umění? Jak?
Pojem teorie všeho je v knize použit obecněji. Jako příměr, kdy vlastně všichni hledáme nějakou teorii všeho. Vědci jsou limitování hranicemi prokazatelného, filosofové rozumového. Umělci se ale mohou spolehnout i na cit a intuici a tak se možná hledanému přiblížit nejvíc. Což ovšem není ta nejsnazší cesta, jak by se možná mohlo zdát.
A v hledání středu a horizontu věcí v umění či filosofii, v tom rozepjetí mezi nimi, lze opravdu najít podobnost ke vztahu obecné relativity a kvantové mechaniky.
Sny o meziplanetárním cestování jsou toxické, říká velikán minimalismu Gormley |
Z historie známe pojem Gesamtkunstwerk se kterým přišel Karl Friedrich Eusebius Trahndorff. Aplikovat se ho snažil skladatel Richard Wagner. Vidíte někde příklady takových děl? Jaké by případně měla mít charakteristiky?
Já bych možná v případě naší výstavy, a i knihy, pojem Gesamkunstwerk nepoužila, i když rozumím, proč se to nabízí. Kromě poezie, kreseb a sochařských objektů je navíc její nedílnou součástí i architektura, a to nejen samotné galerie, ale i například města za jejími zdmi. A klíčovou součástí je člověk – divák a jeho vnímání a prožívání prostředí výstavy. Antony říká, že bez diváka by vlastně neexistovala. Zároveň ale myslím je právě důležitá i určitá samostatnost všech těchto disciplín. Protože na výstavě jde především o jejich vzájemné vztahy. O komunikaci, dotýkání se, uvědomění si, v čem je jejich jazyk jiný, ale směřuje ke stejnému sdělení.
William Morris poznamenal ‚nemějte ve svých domech nic, o čem nevíte, že je užitečné, nebo o čem nevěříte, že je krásné‘. Jinými slovy nabádal ostatní, aby jejich domov využíval harmonii a také naplňoval své obyvatele tvůrčí energií. Jak to jde ruku v ruce s dnešním trendem rychlé spotřeby a na Západě často vytvářenou iluzí umělého nedostatku?
Možná bych prostě řekla: nemějte ve svých domech nic navíc. Dobrodružství pak začíná v tom, jak si každý zodpoví otázku, co je navíc. Platí to samozřejmě v objemu, protože věci nás většinou víc zatěžují, než pomáhají. Stejně jako nadbytečně velký prostor k obývání. Ale je dobré ptát se i na jejich význam. A když se soustředíme na výběr jen těch pro nás nejdůležitějších, tak už to samo nás přinutí klást si otázku – proč kterou věc vlastně máme? Což je přesně to, co většinou neděláme. Jen hromadíme.
Zajímá mne ale i redukce činností. A také redukce v mysli, v duši. Zjednodušeně věnovat čas a myšlenky jen podstatnému.
A s tím souvisí redukce sebe sama. Upozadění sebeuplatnění ve prospěch toho, co nás přesahuje.
Pavla Melková, česká architektka, výzkumnice a teoretička architektury.
Výstava v Rudolfinu Vás představuje i jako básnířku. Jakou roli hraje poezie ve Vašem životě?
Mám pocit, že jejím jazykem některé věci dokážu vyjádřit mnohem lépe, než když píši třeba esejistickou formou. A myslím, že psaní poezie mi především proměňuje vnímání okolního světa a můj vztah k němu.
Ono se říká, že lidé moc poezii nekupují a nečtou. Když ale poslouchám jejich reakce na ty básně, už delší dobu, ale teď s výstavou častěji, tak mi to připadá úplně naopak. Lidé jim rozumí, říkají, že je zasahují, často používají v tomto smyslu i silná a osobní slova, a cítím, že si z nich berou přesně to, co doufám, že v nich je. Občas například různými slovy říkají, že jim to změnilo způsob, jak vnímají svět okolo sebe a ten jim už zůstal. Vlastně mi někdy připadá, že poezie je ze všech mých činností možná ta nejsmysluplnější.
Za sebe říkám, že Vaše básnická tvorba pracuje s obrazotvorností a volnou asociací. Jak to jde dohromady s Gormleyho prostorovou tvorbou?
Básně jsou obrazy mého vnímání okolního prostředí nakreslené slovy. Nepopisují explicitně žádné místo, ale vždy mají v nějakém konkrétním místě a situaci živý základ a vznikaly v nich. A to i tehdy, když popisují spíše vnitřní stav duše – v něm totiž často metaforicky pociťuji vlastnosti a vztahy fyzického prostředí.
Antonyho prostorové objekty jsou také o vnímání. Nejde mu primárně o jejich formu, ale o způsob, jakým je lidé budou prožívat, jaké nové způsoby vnímání v nich iniciují. V tom se s básněmi potkávají. A já podobně chápu i architekturu. Nepovažuji za prvotní cíl formu stavby, ale to, jak ji lidé budou vnímat a žít v ní.
A oba zdůrazňujeme důležitost schopnosti vnímat obyčejné, elementární vlastnosti přirozeného, každodenního světa. Je v nich obrovské tajemství a stačí věnovat jim pozornost a pěstovat si pro ně citlivost.
Řekla byste, že Vaše výstava je v něčem aktuální?
Ano, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Dnes se hodně mluví o tom, že umění by mělo být angažované. Za mne být nemusí – ale může. Jenže nemusí to být jen explicitní pojmenovávání současných problémů společnosti, jak to dnes někdy vypadá. Důležité totiž je, co leží v jejich základu. A jsem přesvědčená, že v jednom z těch nejhlubších je naše necitlivost. Vůči okolnímu světu, vůči ostatním lidem. Než se přihlásíme k nějaké ideologii, nebo než začneme nějak konat, musíme věci sami procítit a skrze to jim porozumět. Takže v tom je téma výstavy myslím víc než aktuální.
 |
Vy jste se v rámci svého působení v architektonické kanceláři MCA atelier podílela na řadě revitalizací či návrhů úprav veřejných prostor, památníků. Co podle Vás v současnosti v Praze v tomto směru nejvíc chybí?
Například v případě veřejných prostranství je stále velká rezerva v plošné, inkluzivní, kvalitě.
I v architektuře se myslím stále uplatňuje spíše exkluzivní přístup, tj. soustředění na ikonické stavby, než na kvalitu celku města nebo vesnice.
Připadá mi, že až na výjimky jsou stavby nesmyslně přeplácané, předimenzované, zbytečně dominují nad okolím. Každý chce vyniknout sám o sobě a přitom nejdůležitější by mělo být, jak přispěje ke kvalitě okolí. A schází nám smysl pro krásu obyčejné, jednoduché, ale promyšlené architektury. O kterém je mimo jiné také naše výstava v Galerii Rudolfinum.
Ale nechci být jen kritická. Ty výjimky vznikají a myslím, že je tady velké množství architektů, kteří tohle vědí a umí, jen by potřebovali dostat příležitost takové stavby realizovat.
Založila jste Kancelář veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Jak se podle Vás proměnila od svého založení a s čím se nyní nejvíce potýká?
Nemohu mluvit za kolegy. Já z Institutu odešla už před delší dobou zpátky do svého studia MCA, které máme spolu s Mirkem Cikánem. V Kanceláři veřejného prostoru jsme tehdy byli takoví revolucionáři, vše bylo potřeba vymyslet a nastavit v podstatě od nuly, a také na mnoha frontách vybojovat. Já tehdy dostala od města zadání založit „něco“, co pomůže zlepšit kvalitu veřejného prostoru celé Prahy. Vymyslet, jak má takový subjekt vypadat, jaké má mít pravomoci, jaké má vlastně dělat činnosti, jaké vytvářet dokumenty, jací lidé v něm mají pracovat a podobně. Bylo to napínavé, naplňující a myslím, že jsme se tomu s kolegy, vesměs mladými, hodně, a to i osobně, vydali. Dnes je asi už více taková ta udržovací a rozvíjející fáze. Která je ale také důležitá. Jinak by ta první neměla smysl.
Dělá mi nicméně radost, když teď po letech narážím na zrealizované věci, o které jsme se roky snažili a vypadalo to, že se nikdy nepodaří, a najednou jdu po Praze a vidím je. Jsou to spíše ty akupunkturní, ale hodně mění život lidí. Třeba přechody na Karláku nebo na Jiřáku, chodník podél magistrály k Hlavnímu nádraží, množství tramvajových zastávek spojených s chodníkem a tak dál. No a ty Pražské židle a stolky, které už jsou po celém městě, ty považuji tak trochu za svoje, resp. naše děti, jsou taky drobnost, ale taky důležitá, s velkým plošným dopadem. Tyhle malé věci dokážou hodně, ale zároveň by neměly sloužit jako zástěrka, pokud se současně neřeší větší systémové změny, například humanizace magistrály. A v těch moc posun nevidím.
