František Kyncl: Ani den bez kresby

  14:10aktualizováno  14:10
Mnoho českých umělců, kteří ve své době nuceně odcházeli za hranice, se nyní vrací do povědomí zdejší veřejnosti. Jedním z nich je výtvarník František Kyncl.

František Kyncl | foto: archiv

Pardubický rodák František Kyncl (1934) je jednou z nejvýznamnějších osobností českého konstruktivistického umění. Už v 60. letech se stal ústřední osobností obrozujícího se výtvarného života v rodném městě. V roce 1968 vycestoval na oficiální povolení tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců do Rakouska. Tam ho posléze zastihl dopis, že byl za opuštění republiky odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

A tak se místo domů vypravil do Německa, kde se po studiích na Akademii umění v Düsseldorfu natrvalo usadil. Na základě jeho loňské výstavy v Mostě a letošní retrospektivy v Pardubicích vyšel poprvé i katalog obsahující jeho celoživotní dílo.

Připadá mi, že máte docela pozoruhodný osud. Co vy sám považujete ve svém životě za klíčové?
Vlastně už jednu dávnou, snad první konkrétní vzpomínku: maminka mě veze v kočárku zimní Pernštýnskou ulicí na pardubické náměstí. Sněží a já pozoruji bílé vločky, jak se snášejí odkudsi na zem. Ty malé krystalky mi učarovaly, zvláště když se mísily s vůněmi obchodů, které jsme míjeli. Pekař, uzenář, cukrář… Později jsem mamince vyprávěl o bílé kouli, která se v mém snu pomalu otáčí a já v ní můžu klidně spát.

A jinak?
Každá změna určila nový směr nebo mě naopak utvrdila ve správnosti počínání. Dětství, škola, vojna, emigrace, lásky, přátelství, závist, zloba – to všechno vás ovlivní a následně se odrazí ve vaší práci, i když to, jak a čím jste ovlivněn, se vždy dozvíte až později.

Myslíte, že život a studium v Německu se ve vaší tvorbě také odrazily?
Bezpochyby. Podmínky života v Německu byly v době, kdy jsem sem přišel, opravdu jiné než v okupovaném Československu. A pro mne zásadní výstavu newyorského minimal artu, která tehdy proběhla v düsseldorfské Kunsthalle, bych bezpochyby dodnes v Praze – natož v Pardubicích – neuviděl. Jak jsem vstoupil do expozice, vzpomněl jsem si sám na sebe někdy před rokem 1966, kdy jsem z jitrnicových špejlí připravoval návrh na výstavní síň skupiny Mladých v Pardubicích, znovu jsem byl na sympoziu v polském Osiecku, kde mi pan Henryk Stazewski, velká postava polského poválečného umění, přátelsky radil, abych se sebral a jel dělat do Paříže anebo nejlépe rovnou do New Yorku, protože „tam maj ten materiál“. A najednou jsem stál v Kunsthalle a viděl, proč to tehdy říkal.

Dokázal byste s nadhledem zhodnotit své dílo?
To přenechám jiným. A to nejen proto, že mne amputací nohou před lety zkrátili o dobrých sedmdesát centimetrů.

Kunsthistorici vás řadí mezi konstruktivisty, konkrétisty a občas i jinam. Ztotožňujete se s zařazením do různých směrů?
Do různých by znamenalo odlišných, a to já zařazován nejsem. Ale jinak mě to nebolí ani mi to nelichotí. Tak to ve světě teorie chodí. Jednou jsem teoretikovi Arsénu Pohribnému vysvětloval podstatu a možnosti mých struktur: „A dál to půjde skrze okno ateliéru, přes zahradu k Rýnu, ten překlene jak most a pak už pevninou k oceánu, podél pobřeží až k mysu Dobré naděje…“ a Pohribný: „No to je ohromný, Frantíku, to je konceptart!“

Jste stále v kontaktu s lidmi, se kterými jste po svém odjezdu z Československa spolupracoval?
Hodně jsem se stýkal s lidmi v emigraci, jako byli Jiří Kolář, Jindřich Cajthaml, Milan Mölzer, Jan Kotík, Maďar Imre Kocsic a samozřejmě němečtí výtvarníci z düsseldorfského okruhu. S rokem 1989 jsem mohl opět bez problémů navázat na přátelství doma s výtvarníky Bedrou Novotným, Josefem Procházkou, Jiřím Lacinou. A objevily se i nové tváře: Věroslav Škrabánek, Pavel Šmíd; rád jsem pomohl aktivitám pardubického Občanského fóra a trochu tak přispěl ke změně politického klimatu.

Bylo předlistopadové období v něčem příznivější pro tvorbu než v podstatě poklidná současnost?
Pro řadu z nás byly ony roky spíše dost traumatizující. Příkladem budiž osud Jiřího a Běly Kolářových, kdy paní Bělu pět let nepustili za manželem do Paříže. A „poklidná současnost“? Jestliže se doba zdá být poklidnou, je zapotřebí rozdmýchat ji tvůrčím neklidem.

Zajímáte se o současné umění?
Pochopitelně. V tak rychle se zmenšujícím světě mě opravdu zajímá, jak mí mladí kolegové reagují na současnost – tempo je strhující, chápat dnešní umění je možná čím dál těžší, ale podobné jsme to, i když samozřejmě trochu jinak, měli i my. Hlavně se pokusit přijít s něčím, co tu ještě nebylo, co druzí nedělají, a to není a nikdy nebude snadné.

Máte nějaké tvůrčí motto?
Ani den bez kresby.

Kdy se ve vaší tvorbě objevil motiv kosmu, touhy po nekonečnu? Byl jste fascinován vesmírem už v dětství?
Jako malý jsem sedával u ohňů, které můj otec často na zahradě zapaloval. Pozoroval jsem reje jisker, ty tance ohnivého jazyka, praskot dřeva a nasával vůně páleného listí. Potom, už po válce, jsem zpíval sólo v salesiánském chlapeckém sboru při svěcení litoměřického biskupa Trochty v Chrámu sv. Víta v Praze. Ta blízkost gotické klenby, echo hlasů… jako by se můj
zpěv odrážel od samotného nebe…tady někde má to všechno počátek. Taky jsem se rád díval holkám pod sukně.

Co vás v tvorbě okouzluje na konstruktivismu?
Neokouzluje mne konstruktivismus tak, jak je definován teoretiky. Nevím pořádně, co to je. Je to kus rovného drátu? Je to lupen stromu? Stačí k definici našeho vesmíru bod, přímka a ovál? Pakliže ano, pak je to jen jeho nepatrná část, protože je tu šepot, křik, pláč, hudba, láska, nádech a výdech, život a smrt; to všechno patří do oné konstrukce – alespoň já to tak vnímám.

Čím je pro vaši uměleckou tvorbu tak přitažlivá hudba?
Nikdo nezná konec: možná přestane hrát ona hudba – bez dirigenta, hudebníků a nástrojů, která mě na každém kroku inspiruje a kolébá na svých vlnách. Zní to pateticky, ale hudba taková je – stejně jako nekonečný vesmír. Prostě vás prostoupí, pojme. Nesnažím se hudbu zachytit, ona proudí skrze mne.

Který z českých či zahraničních umělců vás nejvíce ovlivnil?
Bohumil Kubišta, Karel Černý, Jindřich Prucha, Jackson Pollock, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller a řada dalších. Nemá cenu dělat seznam.

Vaše retrospektiva se v Česku uskutečnila po čtrnácti letech. Proč to tak dlouho trvalo?
V roce 1992 se konala rozsáhlá výstava mých prací v düsseldorfském muzeu, posléze ji v redukovanější formě uspořádal v brněnském Domě umění Jiří Valoch a v roce 1993 Hana Mandysová ve Východočeské galerii v Pardubicích. Dvě výstavy v Praze připravil a uspořádal Jaroslav Krbůšek. Loni se podobná expozice objevila v Mostě (připravil ji Petr Svoboda včetně rozsáhlého katalogu – pozn. red.) a letos opět v rodných Pardubicích. Čtrnáctiletou „přestávku“ mezi výstavami si nijak nevysvětluji, někteří skvělí čeští autoři žijící v zahraničí je třeba do dnešního dne ještě v Čechách neměli.

Autoři:

Nejčtenější

Poprvé v bondovce bude agentem 007 žena, černošská herečka Lashana Lynchová

Britská herečka Lashana Lynchová ve filmu Captain Marvel

Novým tajným agentem s označením 007 bude po Danielu Craigovi poprvé v dějinách bondovek žena a černoška, britská...

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Z filmu Metallica: Francie na jednu noc

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijedou Ed Sheera, Metallica nebo Billie Eilish, na...

Oldřich Kaiser prodělal infarkt. Skončil na jednotce intenzivní péče

Oldřich Kaiser (1. března 2017)

Herec Oldřich Kaiser (64) skončil po prodělaném infarktu myokardu na jednotce intenzivní péče v jedné z pražských...

Norská dvojčata Marcus & Martinus sobotním koncertem pobláznila Slavkov

Koncert norských dvojčat Marcuse & Martinuse v Slavkově u Brna vzbudil davové...

Kdekoliv se dvojčata Marcus & Martinus objeví, vzbudí davové šílenství. Nejinak tomu bylo i ve Slavkově u Brna na...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

Další z rubriky

Jeden z Coldplay říká svému domu Míly galerie, baví výtvarnici Fürstovou

Míla Fürstová s křídly - motivem z obalu alba Ghost Stories

Její grafiky zdobí galerie po celém světě. Nejvíc se však česká výtvarnice Míla Fürstová proslavila, když před pěti...

Začíná Týden umění. Zve do MeetFactory i zákulisí Národní galerie

MeetFactory na Smíchově

V Praze začal Týden umění. Zúčastní se jej celkem třicet výtvarných institucí včetně Národní galerie, Galerie hlavního...

Chobotnice ožívá? Kaplicky předá projekt Národní knihovně, ale trvá na Letné

Vizualizace blobu. Návrh budovy Národní knihovny od architekta Jana Kaplického

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda a ministr kultury Antonín Staněk podepsali s Eliškou Kaplicky Fuchsovou...

Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete
Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete

Chcete někomu udělat radost pohledem, který domalujete a vybarvíte s dětmi? Připravili jsme celou sérii, kterou si zdarma stáhnete. Využít ji mohou i účastníci našeho Letního kolotoče.

Najdete na iDNES.cz