Sobota 18. ledna 2020, svátek má Vladislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 18. ledna 2020 Vladislav

František Kyncl: Ani den bez kresby

  14:10aktualizováno  14:10
Mnoho českých umělců, kteří ve své době nuceně odcházeli za hranice, se nyní vrací do povědomí zdejší veřejnosti. Jedním z nich je výtvarník František Kyncl.

František Kyncl | foto: archiv

Pardubický rodák František Kyncl (1934) je jednou z nejvýznamnějších osobností českého konstruktivistického umění. Už v 60. letech se stal ústřední osobností obrozujícího se výtvarného života v rodném městě. V roce 1968 vycestoval na oficiální povolení tehdejšího Svazu československých výtvarných umělců do Rakouska. Tam ho posléze zastihl dopis, že byl za opuštění republiky odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

A tak se místo domů vypravil do Německa, kde se po studiích na Akademii umění v Düsseldorfu natrvalo usadil. Na základě jeho loňské výstavy v Mostě a letošní retrospektivy v Pardubicích vyšel poprvé i katalog obsahující jeho celoživotní dílo.

Připadá mi, že máte docela pozoruhodný osud. Co vy sám považujete ve svém životě za klíčové?
Vlastně už jednu dávnou, snad první konkrétní vzpomínku: maminka mě veze v kočárku zimní Pernštýnskou ulicí na pardubické náměstí. Sněží a já pozoruji bílé vločky, jak se snášejí odkudsi na zem. Ty malé krystalky mi učarovaly, zvláště když se mísily s vůněmi obchodů, které jsme míjeli. Pekař, uzenář, cukrář… Později jsem mamince vyprávěl o bílé kouli, která se v mém snu pomalu otáčí a já v ní můžu klidně spát.

A jinak?
Každá změna určila nový směr nebo mě naopak utvrdila ve správnosti počínání. Dětství, škola, vojna, emigrace, lásky, přátelství, závist, zloba – to všechno vás ovlivní a následně se odrazí ve vaší práci, i když to, jak a čím jste ovlivněn, se vždy dozvíte až později.

Myslíte, že život a studium v Německu se ve vaší tvorbě také odrazily?
Bezpochyby. Podmínky života v Německu byly v době, kdy jsem sem přišel, opravdu jiné než v okupovaném Československu. A pro mne zásadní výstavu newyorského minimal artu, která tehdy proběhla v düsseldorfské Kunsthalle, bych bezpochyby dodnes v Praze – natož v Pardubicích – neuviděl. Jak jsem vstoupil do expozice, vzpomněl jsem si sám na sebe někdy před rokem 1966, kdy jsem z jitrnicových špejlí připravoval návrh na výstavní síň skupiny Mladých v Pardubicích, znovu jsem byl na sympoziu v polském Osiecku, kde mi pan Henryk Stazewski, velká postava polského poválečného umění, přátelsky radil, abych se sebral a jel dělat do Paříže anebo nejlépe rovnou do New Yorku, protože „tam maj ten materiál“. A najednou jsem stál v Kunsthalle a viděl, proč to tehdy říkal.

Dokázal byste s nadhledem zhodnotit své dílo?
To přenechám jiným. A to nejen proto, že mne amputací nohou před lety zkrátili o dobrých sedmdesát centimetrů.

Kunsthistorici vás řadí mezi konstruktivisty, konkrétisty a občas i jinam. Ztotožňujete se s zařazením do různých směrů?
Do různých by znamenalo odlišných, a to já zařazován nejsem. Ale jinak mě to nebolí ani mi to nelichotí. Tak to ve světě teorie chodí. Jednou jsem teoretikovi Arsénu Pohribnému vysvětloval podstatu a možnosti mých struktur: „A dál to půjde skrze okno ateliéru, přes zahradu k Rýnu, ten překlene jak most a pak už pevninou k oceánu, podél pobřeží až k mysu Dobré naděje…“ a Pohribný: „No to je ohromný, Frantíku, to je konceptart!“

Jste stále v kontaktu s lidmi, se kterými jste po svém odjezdu z Československa spolupracoval?
Hodně jsem se stýkal s lidmi v emigraci, jako byli Jiří Kolář, Jindřich Cajthaml, Milan Mölzer, Jan Kotík, Maďar Imre Kocsic a samozřejmě němečtí výtvarníci z düsseldorfského okruhu. S rokem 1989 jsem mohl opět bez problémů navázat na přátelství doma s výtvarníky Bedrou Novotným, Josefem Procházkou, Jiřím Lacinou. A objevily se i nové tváře: Věroslav Škrabánek, Pavel Šmíd; rád jsem pomohl aktivitám pardubického Občanského fóra a trochu tak přispěl ke změně politického klimatu.

Bylo předlistopadové období v něčem příznivější pro tvorbu než v podstatě poklidná současnost?
Pro řadu z nás byly ony roky spíše dost traumatizující. Příkladem budiž osud Jiřího a Běly Kolářových, kdy paní Bělu pět let nepustili za manželem do Paříže. A „poklidná současnost“? Jestliže se doba zdá být poklidnou, je zapotřebí rozdmýchat ji tvůrčím neklidem.

Zajímáte se o současné umění?
Pochopitelně. V tak rychle se zmenšujícím světě mě opravdu zajímá, jak mí mladí kolegové reagují na současnost – tempo je strhující, chápat dnešní umění je možná čím dál těžší, ale podobné jsme to, i když samozřejmě trochu jinak, měli i my. Hlavně se pokusit přijít s něčím, co tu ještě nebylo, co druzí nedělají, a to není a nikdy nebude snadné.

Máte nějaké tvůrčí motto?
Ani den bez kresby.

Kdy se ve vaší tvorbě objevil motiv kosmu, touhy po nekonečnu? Byl jste fascinován vesmírem už v dětství?
Jako malý jsem sedával u ohňů, které můj otec často na zahradě zapaloval. Pozoroval jsem reje jisker, ty tance ohnivého jazyka, praskot dřeva a nasával vůně páleného listí. Potom, už po válce, jsem zpíval sólo v salesiánském chlapeckém sboru při svěcení litoměřického biskupa Trochty v Chrámu sv. Víta v Praze. Ta blízkost gotické klenby, echo hlasů… jako by se můj
zpěv odrážel od samotného nebe…tady někde má to všechno počátek. Taky jsem se rád díval holkám pod sukně.

Co vás v tvorbě okouzluje na konstruktivismu?
Neokouzluje mne konstruktivismus tak, jak je definován teoretiky. Nevím pořádně, co to je. Je to kus rovného drátu? Je to lupen stromu? Stačí k definici našeho vesmíru bod, přímka a ovál? Pakliže ano, pak je to jen jeho nepatrná část, protože je tu šepot, křik, pláč, hudba, láska, nádech a výdech, život a smrt; to všechno patří do oné konstrukce – alespoň já to tak vnímám.

Čím je pro vaši uměleckou tvorbu tak přitažlivá hudba?
Nikdo nezná konec: možná přestane hrát ona hudba – bez dirigenta, hudebníků a nástrojů, která mě na každém kroku inspiruje a kolébá na svých vlnách. Zní to pateticky, ale hudba taková je – stejně jako nekonečný vesmír. Prostě vás prostoupí, pojme. Nesnažím se hudbu zachytit, ona proudí skrze mne.

Který z českých či zahraničních umělců vás nejvíce ovlivnil?
Bohumil Kubišta, Karel Černý, Jindřich Prucha, Jackson Pollock, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller a řada dalších. Nemá cenu dělat seznam.

Vaše retrospektiva se v Česku uskutečnila po čtrnácti letech. Proč to tak dlouho trvalo?
V roce 1992 se konala rozsáhlá výstava mých prací v düsseldorfském muzeu, posléze ji v redukovanější formě uspořádal v brněnském Domě umění Jiří Valoch a v roce 1993 Hana Mandysová ve Východočeské galerii v Pardubicích. Dvě výstavy v Praze připravil a uspořádal Jaroslav Krbůšek. Loni se podobná expozice objevila v Mostě (připravil ji Petr Svoboda včetně rozsáhlého katalogu – pozn. red.) a letos opět v rodných Pardubicích. Čtrnáctiletou „přestávku“ mezi výstavami si nijak nevysvětluji, někteří skvělí čeští autoři žijící v zahraničí je třeba do dnešního dne ještě v Čechách neměli.

Autoři:
  • Nejčtenější

RECENZE: Stockholmský syndrom, konečně domácí thriller z vyšší ligy

Kriminální thriller Stockholmský syndrom, jehož první část odvysílala Česká televize v neděli večer a druhou nasadí...

RECENZE: Zlatí Krejzovi. Slunečná vypráví o svaté Popelce na traktoru

Bylo nebylo, jeden statkář měl dvě dcery. Zlou městskou fiflenu, která cynicky vydělávala na realitách, a hodnou...

RECENZE: Srdcová královna ví, jaké dovedou být ženy herečky a bestie

Počínaje Absolventem a konče Ženami v pokušení se už vyprávěl mnohokrát, totiž románek zralé dámy s mladíčkem. Jenže...

Český animovaný snímek Dcera nominovali na Oscara, Marhoul neuspěl

Americká filmová akademie vyhlásila nominace na Oscary. Mezi pětici v kategorii krátký animovaný film se dostal i český...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

RECENZE: Tupí a tupější se snaží přesvědčit, že komedie nemusí mít humor

Režisér a producent Miloslav Šmídmajer uvedl premiéru svého Případu mrtvého nebožtíka tradiční populistickou frází, že...

Premium

Ve škole byla terčem posměchu. Dnes džihádistka Kristýna nenávidí i matku

Plánuje zabíjet. Soudí ji jako uprchlou. Žena z Mělnicka měla problémy s rodiči i spolužáky. Pětadvacetiletá Kristýna...

Premium

Převratná metoda z IKEM: jak zhubnout přeprogramováním metabolismu

Lékař Marek Beneš je už třetím rokem vedoucím lékařem projektu, při kterém se pomocí laseru „oslepí“ nervové buňky...

Premium

TEST: Vyplatí se benzin, hybrid, nebo diesel? Spočítali jsme to

Auto máte vybrané, co mu ale dát pod kapotu, aby vás provoz vyšel co nejlevněji – klasický benzin, úsporný diesel, nebo...

  • Další z rubriky

Czech Press Photo má vlajka z Letné. Nese emoce i klade otázky, říká porota

Titul Fotografie roku získal snímek Lukáše Bíby, který zachycuje českou vlajku rozvinutou nad hlavami tisíců...

Obraz z dílny Mistra vyšebrodského oltáře se prodal za 128 milionů

Středověký obraz z dílny Mistra vyšebrodského oltáře zvaný Trůnící Panna Marie s dítětem se na sobotní aukci ve Francii...

Premium

Krást umění se nevyplácí. Prodej je složitější než samotná vloupačka

Ukrást slavný obraz je pošetilé. Proč? Protože ho ani sousedům nebudete moci ukázat. Přesto zloději umění řádí stále,...

Z Hrádečku na Hrad. Rok 1989 připomínají výstavy v NG i Pražské křižovatce

Oslavy třiceti let svobody vyvrcholí o víkendu, události sametové revoluce a přechod k demokracii tak připomínají i...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz