Dovedl jste si ve třiceti představit, že vám jednou bude devadesát?
Jan: Nedovedl. Jsem jediný naživu, všichni moji vrstevníci už umřeli. (přemýšlí a obrací se k Pavlíně) Bejby, je to tak, jsou všichni mrtví?
Pavlína: Všichni ne.
Jan: Já měl štěstí, že jsem ještě neumřel. Je to dobré, nemůžu si na nic stěžovat, nemám, na co bych se vymlouval. Trošičku mě někdy bolí bok, ale to je maličkost, jiní se v tomhle věku sotva belhají. Za sebe říkám, že život je nádherný, všechno jde velmi dobře, až na to, že už nejsem milionář a nemůžu jako kdysi kupovat holkám auta a drahé dary.
Čím si vysvětlujete, že zrovna vy jste nedávno oslavil devadesáté narozeniny, když jste vedl nezřízený, až zhýralý život? Aspoň tak jste se sám prezentoval.
Jan: Nevím, ostatní odpadli. Můj bratr, dvojče, zemřel už dávno a i jiní jsou pryč. Prostě se stal nějaký zázrak a jsem naživu.
Kolika lidem jste v životě pomohl a kolika ublížil? Kterých bylo víc?
Jan: Já lidem z blbosti hodně pomáhal a nelituju toho, přestože za to žádnou vděčnost nemůžete očekávat. Ale byla to sranda a vlastně to bylo krásné.
Pavlína: Myslím si, Jane, že z nevědomosti jste spoustě lidem i ublížil.
Jakmile fotíte pro peníze, už to není tak dobré.
