Sopko je malířem a chce být malířem. Neopouští plochu a barevná skvrna je jeho nejvlastnějším výrazem, napsal v roce 1971 na úvod jedné z prvních samostatných výstav Jiřího Sopka (1942) esejista Josef Kroutvor. Po šestatřiceti letech na jeho předjímavých slovech není třeba nic měnit. Groteskou proti mizerii Sopkova plátna doplňuje i několik sochařských prací a kuriózních objektů vyrůstajících z poetiky dada, ale expozice nemá charakter retrospektivy.
Její těžiště spočívá v posledním desetiletí, ba skoro jen v posledních dvou třech letech. Tím je divák bohužel ochuzen o dojem komplexnosti: chybějí jednak ukázky prvních autorských výbojů, které se v druhé polovině 60. let děly na poli abstrakce, jednak malby ze 70. a 80. let, kdy Sopko patřil spolu s Karlem Neprašem a Vladimírem Kokoliou k takzvané škole české grotesky.
Jejím teoretikem (a ovšemže i praktikem) byl právě zmíněný Kroutvor, jenž pod dojmem hořkého normalizačního času vyslovil společný jmenovatel tvorby této početné malířsko-básnické skupiny: "Mizerná doba se zmůže nanejvýše na grotesku", čili "groteska je autentickou poezií sedmdesátých let".
Barvy, znaky, náznaky
Práce Jiřího Sopka z té doby jsou divoké a dramatické, plné neklidu a napětí. A to přesto, že jejich témata jsou všední, nevzrušivá. Autor je sbírá v důvěrně známých prostorách bytu, domu, ulice, města - a do jejich středu vždy zasazuje takřka bezpříznakovou a zaměnitelnou lidskou figuru, která provádí naprosto obyčejné, snad trochu absurdní úkony: rázně kráčí, trochu toporně sedí, upřeně cosi pozoruje.
Už z tehdejších obrazů je zřejmé, že nejvlastnějším Sopkovým tématem je otázka barvy: její hmotnosti, trvání, její nálady. Máme-li hledat spřízněné tvůrce ve světovém malířství, impulzy, které autor zřejmě přijal za vlastní, jsou to z jedné strany zjitřující Edvard Munch, James Ensor a Francis Bacon a z druhé strany konsolidující Pierre Bonnard, Mark Rothko a snad i Andy Warhol.
Zatímco Sopkovy práce ze 70. a 80. let měly ve své grotesknosti nejblíž k absurditě, a to k absurditě v základě kritické, díla z 90. let a ze současnosti mají harmonizující úsměv a takřka buddhistický klid. Tenhle Sopko je pohádkový, fantazijní, ba v dobrém slova smyslu naivní. Jeho díla nešplhají za ideály ani nepadají do hlubin existenciálních traumat: jsou barevně jiskrnými zprávami o drobných radostech a lehounkých odchylkách od pomyslného normálu.
Jeho figury a zvláště jejich hlavy, malované jakoby narychlo či nahrubo, rostou z krajiny, vystupují z barevné vody, spiklenecky zdraví jedna druhou, mění se v prádlo na šňůře či ohlodané rybí kostry. A pakliže postavy z pláten zmizí, tušíme je skryté v polích, zalezlé uvnitř domků nebo tiše vyčkávající v útrobách jedoucího vlaku.
Cesty ke svobodě
Sopko je ve svých malbách srozumitelný, ale ne doslovný. Jeho díla se dějí v celku, ne v jednotlivostech. Zdá se upřímný, ale v žádném případě neklouže po slupce kýče. Je pozoruhodné, jak se dokáže neustále osvobozovat. V 60. letech od nesmírně módní abstrakce a vlivů svého učitele na AVU (kde studoval v letech 1960-66), ideologického karikaturisty Antonína Pelce, jehož "antiimperialistické" obrázky musely v 50. letech probudit nejednu noční můru. Stejně tak se Sopko svým výtvarným dílem elegantně ohradil proti tlaku oficiální umělecké sterility 70. a 80. let.
A kdoví jaké sebekázně je mu třeba k rozlišování dvojí pozice, kterou zastává po roce 1989: pozice výrazného malíře, jenž svá díla nonšalantně míchá z osobitého humoru a bezelstné hry, a pozice profesora a v posledních pěti letech dokonce rektora pražské AVU, jenž je jistě vystavován veškerému úmoru byrokratické mašinerie této instituce.
Hravost a harmonie
Nynější Sopkova výstava podtrhuje svou instalací tutéž hravost, jakou v Rudolfinu dříve prokázaly expozice umělecky příbuzných Františka Skály ml. nebo Petra Nikla. Jednotlivé práce, někdy svedené do barevně variovaných diptychů či triptychů, jindy přecházející z plátna v objekt, jakýsi trojrozměrný žert, jsou v jednotlivých sálech rozmístěny v evidentní harmonii - jako by i tímto gestem chtěl Sopko nevtíravě polemizovat: tentokrát s dobově preferovaným pojetím umění jako disharmonické masy jednotlivostí, které mají za cíl okamžitou provokaci a jakási zaumná poselství.
Sopko v Rudolfinu je i přes úzké zaměření na současné práce skutečnou oázou: mikrokosmem prýštících barev, ladných tvarů, lyrického humoru a důvěrnosti. Svébytným prostorem plně svobodné, vnějšími ani vnitřními traumaty nezatížené tvůrčí radosti. Výstavou, kterou se vyplatí navštívit - a ne jednou.
Jiří Sopko
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábř. 12, Praha 1. Kurátoři Linda Sedláková a Petr Nedoma. Výstava trvá do 18. listopadu, vstupné 100 Kč, www.galerierudolfinum.cz
Hodnocení MF DNES: 90%
