Oplocení českého „Hyde Parku” na Palackého náměstí, kterého si úřady 54 dní nevšimly. Dražba igelitky bankovek v hodnotě 878 tisíc korun za 1,1 milionu. Z billboardu vyřezané a následně zarámované portréty dvou finálních prezidentských kandidátů z roku 2013.
To jsou jen příklady a stručné charakteristiky projektů, za kterými stojí umělec, jenž vzešel z pouliční scény. Ulice, respektive veřejného prostoru se přitom drží dodnes, je jedním z hlavních témat jeho tvorby. I v rámci aktuální výstavy Vanitas v Centru současného umění DOX.
Vanitas poukazují na pomíjivost a marnost života a lidského úsilí. Není to trochu v kontradikci se vším, co umělec dělá?
Záleží, jak se na to budeme dívat. Když se člověk ponoří do takového nihilismu úplně, tak co pak dává smysl? Všechno se dá rozložit a zpochybnit na padrť. Pravda je že dnes takovýmto zpochybňováním a relativizováním čehokoliv současný svět dosti trpí.
Bude vám čtyřicet. Neopouští umělce s věkem nutkání jít do některých kontroverzí?
Jasně. Čím je člověk starší, tím víc vidí, že svět není černobílý. Já ale vnímám, že některé věci se jen tak nezmění, pokud se proti nim nevymezíme. Umění není jen o tom do našich životů přinášet radost a zábavu, ale také obnažovat strasti a útrapy s nimiž se svět potýká.
A tak třeba vylezete na desítky billboardů, řežete do nich, abyste upozornil na to, že mnohé reklamní plochy nesplňují stavební předpisy, stojí okolo cest protizákonně a hyzdí krajinu. Štve vás víc ta vizuální nebo principiální stránka věci?
Obojí! Frustruje mě jak moc jako společnost stále zůstáváme ve vleku naší minulosti a polistopadové transformace. Ono to vypadá že se něco řeší, ale stačí se podívat jak je to nakonec s dodržováním a vymáháním pravidel a norem ve veřejném prostoru. Oproti tomu tady máme úpěnlivou byrokracii, která brání nebo zdržuje spoustu smysluplných věcí. Ta dvojakost je šílená. Namísto toho aby se řešila skutečná podstata a společenská prospěšnost. Dílo Vanitas má ale i svojí nadčasovou rovinu a komentář ke globalizovanému světu.
Někteří vás řadí do škatulky umělec-aktivista. Vnímáte se tak sám?
Ano i ne, záleží na pohledu. Na jedné straně stojí vizuální stránka díla a na druhé ta vztahová, koncepční – mě zajímá konfrontace obou. To je myslím i přednost mé práce. A mnohé to samozřejmě až rozčiluje. Od kustodů z Muzea hlavního města Prahy vím, že na výstavu Dýmová hora (o současném bezdomovectví v Praze, pozn. red.) si mnozí regulérně stěžovali. Že něco takového přece nepatří do muzea.
Proč by nemělo?
Asi proto, že to dost jasně vypovídá o stavu společnosti. Vzdálenosti se díky technologiím a globalizaci zkrátily, propasti se však vytvořily mezi blízkým světem. To, co se děje v křoví kousek od našeho bydliště, nám může být vzdálenější než exkurze do deštných pralesů. Proto si myslím, že ta výstava bude mít hodnotu třeba i za třicet let a měla by šanci na úspěch i v zahraničí. Rád bych se o něco takového pokusil a zaarchivoval ji, ale sháním na to finance, které teď nemám, což je z povahy projektu a v současných podmínkách dosti náročné.
Z výstavy Dýmová hora (2020)
Finance. To bude asi další dost významné téma pro umělce, který příliš netvoří díla, jež by si jen tak někdo pověsil doma na zeď.
Je to složité. Sám to teď intenzivně řeším. Před dvěma lety, když jsem začal studovat doktorát na AVU, jsem se rozhodl, že půjdu do umění se vším všudy a vzdám se svého podnikání. Ve výsledku to ale situaci jen zkomplikovalo. Když umělec vedle své tvorby ještě pracuje, tak má na jednu stranu svobodu, že není odkázán jen na prodej umění, na druhou stranu však neustále bojuje s tím, že se umění nemůže dostatečně věnovat.
Takže umělec prostě nějak musí snížit svůj komfort?
Záleží, o koho jde. Já ale nechci uhýbat ze svých hodnot a přesvědčení, dělat za každou cenu umění, které se prodává. To bych se nikam nedostal a většinu věcí nevytvořil.
Takže z čeho žije Epos 257?
Teď je to dost složité. Kromě podnikání, které se aktuálně, horko těžko vyhrabává z pocovidových ztrát, mám stipendium z doktorátu, k tomu pronajímám svůj byt a sebe jsem přestěhoval do zahrádkářské kolonie do chatky.
Jsou tu umělci, kteří vzešli ze stejné graffiti scény jako vy, přesto se pak rozhodli jít cestou mainstreamu. Vznikl kvůli tomu mezi vámi nějaký rozkol?
Ne, se spoustou z nich až na výjimky jsem kamarád. Mě to neuráží, ale sám bych to dělat nechtěl, uvěznit se do světa estetické manýry. Jestli mě něco mrzí, tak spíš to, jakým způsobem je zde profilovaná sběratelská scéna nebo vůbec ohodnocována práce umělce. Občas se mi podaří něco prodat, ale kdybych měl být odkázán čistě jen na to, tak bych neobstál. Je pravda, že se mi povedly větší institucionální výstavy, ale za všechny jsem víc utratil, než na nich vydělal.
Když jsem dělal výstavu Dýmová hora pro Muzeum hlavního města Prahy, tak jsem měl rozpočet, se kterým jsem nikdy předtím nepracoval, ale za celou výstavu jsem dostal honorář čtyřicet tisíc korun. A to jsem tomu věnoval několik let příprav, a pak jsem přímo na výstavě pracoval asi půl roku, z toho čtyři měsíce šestnáct hodin denně a k tomu jsem si platil ještě asistenta bez kterého bych to ani nezvládl. Doteď nevím jestli jsem se z toho vyhoření vlastně vzpamatoval.
Z médií to přitom může působit, že jste umělec, který se uživí snadno, když umíte prodat igelitku peněz v hodnotě 887 600 korun za 1,364 milionu.
Ano, ale bez aukčních poplatků to bylo jen 1,1 tudíž můj „zisk” byl menší než jsou samotné aukční poplatky. Jenže ono to stejně padlo celé na produkci, protože jsem do toho ještě platil kustodky, které směňovaly v galerii peníze.
Národní galerie od toho dala ruce pryč, s tím že nemá finance na to platit další lidi, kteří by zacházeli s hotovostí. Ono to celé vypovídá o tom, jak je tady zoufale podfinancovaná kultura, přitom Praha je turistická metropole a měla by si na kvalitním kulturním zázemí zakládat. Když se na to kouknete optikou veřejného prostoru, tak tu máme z centra skanzen plný vexláckých obchůdků s cetkami a cukrlátky a když se jedete projet na okraj, tak na vás podél cest začne vyskakovat nahuštěné stromořadí billboardových poutačů. A co se na tom za posledních 10 let změnilo k lepšímu?
Ještě zpátky k té igelitce, co jste tím chtěl říci?
Bylo to pro mě kritika vzniku hodnoty umění ale i nakládání s penězi ve světě umění…. Když si to tak vezmu, tak jsem za posledních pět let vytvořil tři stěžejní díla – Retroreflexi, Dýmovou horu a Vanitas. A ačkoliv jsem získal nějaké renomé, na všech výstavách jsem v závěru zchudl a vykrvácel. Nemůžu si ale pomoc a bojuju dál, i přesto že jdu často na hranici svých vlastních limitů.
Asi je na místě i otázka, jak se daří takové výstavy vůbec zprodukovat, když dojdou i osobní prostředky.
Využívám také grantů. Pro mnohé jsou tyto peníze fujtajksl, ale zabývám se uměním ve veřejném prostoru se sociálním přesahem, tak nemám problém po nich sáhnout. Samozřejmě bychom se mohli bavit o nějaké smysluplnosti přerozdělování grantových peněz, ale je to pro mě pořád důstojnější, než dělat komerční zakázku pro korporaci. V konečném důsledku je pro mě stěžejní, že se ty věci stanou a podaří se je zrealizovat. Musím ještě přiznat že mám v této nelehké době i podporu od své rodiny, a to také psychickou za kterou jsem velmi rád a jíž si vážím protože ne všichni mají takové štěstí.
Nejchudší Pražané kdysi přežívali v dírách ve skále, ukazuje výstava |
V rámci přípravy na Dýmovou horu jste žil přes tři týdny s bezdomovci. Stejně jako oni. Vlastně jste dokázal, že toho moc nepotřebujete. Láká vás nějaký takový další extrémní zážitek?
Potřebuju ty věci osobně zakoušet a prožívat, skrze tuhle optiku jsou moje díla zhmotněná svědectví. Svými díly prostě žiji a rád se vydávám za svojí pomyslnou komfortní zónu. Teď během pandemie, když se svět zastavil jsem třeba strávil několik dní poustevničením na opuštěném železničním stožáru. Jinak si užívám života v Zahrádkářské kolonii.
Prý jste si taky kdysi mohl zkusit, jaké je to ve vězení.
To mi dal tehdy vybrat soudce za nějaké graffiti. Přišel peněžitý trest a kdybych ho nezaplatil, šel bych si sednout. Tehdy jsem nad tím skutečně uvažoval, ale bylo mi osmnáct…
Tvář a pravé jméno stále skrýváte kvůli policistům?
Mně už je to asi trochu jedno. Já myslím, že policajti ví, kdo jsem. Jsem o tom vlastně přesvědčený. Takže se spíš tak trochu držím v zajetí sám sebe a už je to nějaká image. Začínám dost koketovat s myšlenkou, že bych z toho stínu vystoupil. Pořád mi ale vadí představa, že bych musel ukazovat obličej do médií. Je pro mě v tomto směru cennější chránit si soukromí.
Pro Vanitas jste vyřezával objekty z billboardů za bílého dne. Je jich přes padesát. To vás u toho určitě alespoň jednou někdo musel chytnout.
Ani jednou, jsem už zkušený, v tomhle mám letitou praxi skrze graffiti a tady navíc platí pravidlo pod svícnem je největší tma, takže hezky v dělnickém obleku za bílého dne.
Ani vás nikdo neudal?
Vím, že na mě byla podána nějaká trestní oznámení.
Ale dál se to neřeší?
Zatím se kupodivu nic neděje. Je pro mne otázkou, proč mě nestíhají. Zveřejnil jsem video, regulérně se k tomu přiznal, jsem na něm poměrně rozpoznatelný a nic. Jestli to jsou osobní sympatie vyšetřovatelů nebo nějaké tlaky seshora… Nevím. Billboardový byznys je dost úzce propojen s politikou, upozorňoval jsem na to a tak je dost pravděpodobné že si spočítali, že je jednodušší mě prostě nechat být. Navíc máme před volbami a všichni chtěj být vidět. Je to celkem výsměch, ale já se jen tak nevzdám. Spíš mě frustruje že je to obraz toho jak tady ty věci fungují a v konečném důsledku tím trpí náš sdílený prostor a jeho kultura.
VIDEO: U silnice odřezal billboard, rozřezal ho a vystavil mezi obrazy |
Na projektech pracujete i roky. Na podzim uvedete výstavu Alter Ego. Není to někdy vyčerpávající žít s těmi tématy tak dlouho?
Docela je, na druhou stranu v tom vidím smysl a ty věci navazují přirozeně na sebe. Když jsem připravoval výstavu Kořeny, větve, šlahouny, tak jsem procházel místa, která jsem znal díky graffiti, takovou odvrácenou tvář města a narazil jsem na zapomenutý zápisník s telefonem.
Čím vás to zaujalo?
Bylo to prapodivné. Celé to tam čekalo, aby to někdo našel, na druhou stranu dost zaprášené a vskutku zarážející že si toho za celou dobu nikdo jiný nevšiml. Muselo to tam ležet týdny! Když jsem si to procházel přišlo mi, jako bych některé věci psal sám. Zvláštní mentální propojení. Fascinovalo mě to i děsilo. Tenkrát jsem to řekl svému kamarádovi ze střední, Janu Lesákovi, který mi kurátoroval výstavu v Berlínském modelu, a toho to taky zaujalo.
Komu ty věci patřily?
Mirkovi Čáslavkovi, herci z filmu Mandragora.
Ten film z devadesátých let o chlapecké prostituci?
Přesně tak. Je to film, který se stal pro tehdejší klubovou generaci kultem a zůstává jím dodnes. Mirka jsem kontaktoval, dalo mi to tenkrát práci, byl v zahraničí. Po nějaké době jsme se potkali osobně v Praze, hodně se mi otevřel, rozkryl mi celé zákulisí filmu, jde o citlivé téma. Mandragora mu dost změnila život v dobrém i zlém.
Tehdy o tomto prostředí nevěděl vůbec nic a přistoupil k tomu jako herec, najednou se však dotkl světa drog, dětské prostituce a věcí které byly společenské tabu devadesátých let. Na projektu proto pracujeme spolu, je to pro něj celé experiment. Otevřel svoje soukromí, pocity, myšlenky a jde doslova s kůží na trh.
Takže to bude další kontroverze?
O kontroverzi primárně nejde. Připravujeme výstavu teď na konec října do galerie NoD, která se shodou okolností nachází nad legendárním klubem ROXY. Bude to takový pomník odvrácené tváři devadesátých let.
Existuje možnost, že by Epos 257 někdy odešel z veřejného prostoru a přesunul se jen do galerií?
Nedokážu si to představit. Potřebuju mít spojení s venkovním světem. Snažím se jej vtahovat do galerií a myslím, že se v tom dá jít i mnohem dál. Balancuju stále mezi dvěma světy. Pro jeden jsem „streetarťák a graffiťák” a pro druhý jsem konceptualista, který vystavuje v muzeích. A tak nakonec ani pro jeden nejsem dost dobrý.
