To trávil zčásti u Emila a Hany Fillových v Peruci, kam jezdil se svým bratrem Jindřichem na letní prázdniny.
Chybějí noty, strejdo
Do Peruce k Fillovým jezdíval i fotograf Josef Sudek. Společně se toulávali po krajině sopečného původu. Filla maloval, Sudek fotil.
Kdo koho přivedl k panoramatickému formátu, už dnes není důležité. Jedno je však dané: v letech 1947–1953 tam Emil Filla vytvořil svůj poslední cyklus inspirovaný čínskou malbou – sérii panoramatických podzimních krajin Českého středohoří.
„Fillu jsem poprvé potkal po jeho návratu z Buchenwaldu v roce 1945. Bylo mi tenkrát šest, ale už jsem chápal, že si prodělal těžké období,“ vzpomíná František Krejčí. „V rodině měl ohromnou pověst – byl nesmírně pilný, produktivní, moudrý a poctivý. Byl také poměrně vážný, svědčí o tom i jeho portréty od Josefa Sudka, na nichž působí až zachmuřeně.“
Podle všeho to byl také člověk ve svých soudech velice kategorický: „Nenechal si do ničeho mluvit. Jako šéfredaktor Volných směrů si udržoval svoji koncepci, někdy až příliš tvrdě.“
Přesto Fillovi nechyběl smysl pro humor, především ve vztahu k synovcům, které bral jako vlastní, protože Fillovi děti neměli.
„Jednou mě třeba pozval do ateliéru. Nechal mě, abych se díval, jak maluje zátiší. Po chvíli se zastavil a ptal se: Co tomu ještě chybí? Noty, strejdo, odvětil jsem. Tak je tam domaloval. Radil se se mnou, kde má obraz podepsat,“ říká s úsměvem František Krejčí a pokračuje: „Jednou jsme seděli s Fillou v plenéru a můj bratr žadonil, aby ho namaloval do obrazu. Vyhověl mu, aby mu udělal radost. Večer v ateliéru, kde obrazy většinou po paměti dodělával, ho potají zase vyradýroval.“
Spojovalo je Středohoří
František Krejčí vzpomíná také na vztah Emila Filly s Josefem Sudkem. Přestože podle všeho nebyl založený na hlubokém přátelství, vycházeli spolu lépe než dobře. Sudek mapoval Fillovu tvorbu, Filla mu na oplátku platil obrázky.
„Spojoval je především vztah ke krajině Českého středohoří. Filla také Sudka seznámil například s holandskou malbou 16. a 17. století, která do určité míry ovlivnila způsob Sudkova zpracování zátiší.“
O Sudkovi František Krejčí hovoří jako o bodrém člověku. Františkovi a Jindřichovi říkával fešáci, boxerům, které Fillovi chovali, masorádi a všechny ženy byly fešandičky. Malého Františka zasvěcoval do tajů fotografie, která se později stala také jeho profesí. „Byl jednoruký, když vyndával ve tmě film, pomáhal si zuby. Jako klukovi mi například poprvé ukázal, jak se film vyvolává.“
Mezi nejbližší Fillovy přátelé patřili Eduard a Táňa Bassovi. „Když byl Filla těžce nemocný, četl si dokola Cirkus Humberto. Ta kniha byla tak používaná, až se rozpadala,“ říká Krejčí a dodává, že blízcí byli také básníci František Halas a Konstantin Biebl či manželé Pelcovi. Všichni se u Fillů často scházeli odpoledne na kávu a moučník a diskutovalo se – například o svobodě, která byla jednou z Fillových zásadních hodnot.
