V kronice druhého pražského oddílu Junáka z roku 1936 lze najít tento zápis: „4. března, středa: (Dostali jsme) do oddílu nováčka, Juru Moravce, syna brigádního generála Moravce.“ Skautský vedoucí, který zprávu zaznamenal, se jmenoval Jaroslav Foglar. Tehdy ještě nikdo netušil, jaká ikona tuzemské chlapecké literatury se z tohoto kronikáře stane. Za sebou měl teprve první drobné literární úspěchy. Ovšem oddíl, který vedl, patřil mezi pražskými skauty mezi respektované.
Třináctiletý Jurij Moravec procházel v té době prvním velkým složitým obdobím. Rodinné vztahy byly důsledkem otcova nového a značně problematického manželství rozladěné. V čerstvém teenagerovi rostla neukázněnost. Na doporučení jednoho z členů Foglarova oddílu byl proto Jura přijat do Foglarovy Dvojky s tím, že potřebuje získat kázeň. Převychovat! Sotva třicetiletý Foglar se přesně na takovou práci cítil. Dobové ženské časopisy zásoboval agitačními články typu „Vychováváte dobře svého synka?“ nebo „Dovolíte svému chlapci skautování?“. Příchod Jury Moravce byl proto pro Foglara příležitostí z praxe.
Jurij mezi oddílové chlapce rychle zapadl. Na dochovaných fotografiích ho vidíme dovádět s ostatními kamarády, stanovat nebo plnit pokyny během oddílových nástupů. Zpočátku mu říkali Jura, brzy se pro něj ale vžila přezdívka Barděj. Škoda, že se už tehdy do oddílové činnosti více nezapojil nějakou uměleckou tvorbou. Foglar si ale průběžně poznamenával, jakým kariérním vývojem prochází jeho veřejně aktivní otec. Když se dozvěděl, že se z brigádního generála Emanuela Moravce stal plukovník generálního štábu, zápis v oddílové kronice hned aktualizoval. Posléze připsal „nyní je plukovníkem 28. pluku“ a o něco později: „již jím zase není“.
Jura Moravec na srazu Foglarova skautského oddílu. Fotografie z konečné tramvaje u nádraží Braník. V pozadí barrandovské vily.
A se skautem je konec
Žádný skautský oddíl ale nemůže být schopen suplovat absenci systematické rodinné výchovy. Jednoho dne proto Jurovo skautování skončilo. Údajně pro neukázněné chování na měšťanské škole v pražské Bubenči. Brzy také začal kouřit. Rostl však i jeho vážný zájem o malování, k němuž měl od dětství evidentní vlohy. Otec éterickému umění zpočátku nepřál. Stejně jako už dříve starší bratr Igor, také Jurij musel v září 1937 nastoupit do vojenského gymnázia v Moravské Třebové. Ani když mu učení nešlo, otec nepovolil a tlačil ho do studia hospodářské školy kdesi na východním Slovensku.
Zlom zřejmě přišel až s novou politickou situací v rozpadající se republice. Jurij se k otcovu veřejnému angažmá v protektorátních kruzích stavěl otevřeně kriticky a rodině se vzdaloval. Otcova nečekaná smířlivost k uměleckým ambicím prostředního syna byla v té chvíli zřejmou snahou rodinný vztah udržet. Možná chtěl také předejít komplikacím své nové kariéry. Určitě ale upřímně věřil, že když Juru získá na svou stranu, bude schopen mu zajistit budoucnost v nové „árijské Evropě“.
Na východní i západní frontě
Jurij Moravec studoval na německé umělecké akademii v Praze u profesorů Jindřicha Hönicha, Maxe Švabinského a Josefa Vietzeho, významných osobností té doby. Otce ovšem kritizovat nepřestával. V tomto směru jednal zcela opačně, než jeho dva bratři. Sotva desetiletý Pavlík Emanuel se i důsledkem nízkého věku dostal plně do vleku otcových představ o dokonalé říšské mládeži. Hodně se změnil starší Igor. Ještě na podzim roku 1937 neváhal cestovat 200 kilometrů do Prahy, jen aby mohl k rakvi zesnulého T. G. Masaryka položil smuteční věnec. Nyní však akceptoval nové podmínky Protektorátu i otcovu vůli. Požádal o německou státní příslušnost, vstoupil do Waffen-SS a dobrovolně bojoval na východní frontě.
Naopak Jurijovi bylo německé občanství doslova vnuceno a stejně tak byl v roce 1942 nedobrovolně odveden do německé armády. Postupně sloužil jako zakreslovač vojenských map nebo tlumočník (díky ruské matce hovořil rusky). Při plnění svých vojenských povinností opakovaně projevoval nekázeň a vzpurnost. Pokusil se dezertovat a přeběhnout na sovětskou stranu. Válečnému soudu se vyhnul jen díky otcově intervenci.
Ministr protektorátní osvěty Emanuel Moravec měl vliv i na rozhlasové pořady.
Vliv Emanuela Moravce totiž rostl úměrně tomu, kolik protektorátních funkcí postupně získal. Vedle ministerských pravomocí kontroloval protektorátní média a stanul i v čele Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tato česká obdoba Hitlerjugend představovala ideologický převýchovný systém, jaký v tuzemském prostředí do té doby neměl obdoby. Budoucnost české mládeže byla v jeho propozicích naplánována až do roku 1970. Účast dětí ve věku od 10 do 18 let byla povinná.
Zatímco Emanuel Moravec dohlížel na první výsledky plánované germanizace české mládeže, musel kousnout do hořkého jablka problémů, které mu způsoboval jeho vlastní syn Jurij. Místo kulky za zběhnutí byl Jurij degradován a převelen na západní frontu. S kritickými připomínkami na otcovu adresu ale nepřestával. Když se pak na stráži opil, soud ho už neminul a Jurij měl strávit půl roku ve vězení. V závěru roku 1944 se mu nakonec od jednotky podařilo uprchnout a dostat se na stranu Spojenců. Nějakou dobu sloužil v polské zahraniční armádě. Ve zmatku končící války a s příslušností k problematické rodině se však na podzim roku 1945 stejně jen ocitl v pražském internačním táboře pro bývalé německé vojáky.
Trest a odplata
V letech 1946–1947 se Jurovým případem zabýval Mimořádný lidový soud, jehož tribunály měly po válce odhalovat i trestat zrádce a kolaboranty. Ačkoli mnoho svědků potvrdilo, že se Jurij během celé okupace choval jako čestný člověk a loajální Čech a ve prospěch obhajoby hovořily i další souvislosti, v rozjitřené poválečné atmosféře by soud zřejmě neustál, aby kauzu syna nenáviděného protektorátního ministra řešil smířlivějším způsobem.
Jurij Moravec byl odsouzen na sedm let vězení, které si měl odpykat v trestních pracovních oddílech. Mohl být rád, že se svým příjmením nedopadl hůře. Jen krátce na to stanul před Mimořádným lidovým soudem i starší bratr Igor, který si vyslechl ortel smrti. Soud v jeho případě žádné polehčující okolnosti neshledal. (Nejmladší bratr Pavlík Moravec zahynul už roku 1944 při náletu, otec spáchal sebevraždu během květnového povstání 1945.)
O rozsudku nad mladým Moravcem informoval poválečný denní tisk. Výstřižek z deníku Práce.
Věčně neukázněný Jurij, který se opakovaně vysmíval kariérismu svého otce i povinnostem německé armády, přijal nyní bez reptání tvrdou práci v uhelném uranovém dole. Opakovaně byl hodnocen jako vzorný pracovník. Nic se na tom nezměnilo ani poté, když ho v létě roku 1951 vězeňská stráž eskortovala do soustavy trestaneckých táborů při Jáchymovských dolech. Z centrálního tábora byl přidělen do tábora XII (tzv. Dvanáctka) u Horního Slavkova, kde musel víc jak rok těžit uranovou rudu.
Že je synkem „holohlavého protektorátního kolaboranta“, to se po táboře rozkřiklo rychle. Paradoxem bylo, že i přes odpor k otcovu kariérismu byl nyní i Jurij odsouzen jako údajný nepřítel československého státu. Popravdě řečeno, Češi a Slováci, odsouzení do jáchymovských táborů za protikomunistickou činnost, dost dobře nevěděli, co si o mladém Moravcovi mají myslet. Vedení tábora ho navíc dosadilo do táborové samosprávy.
Stal se tak jedním z několika prominentních vězňů – kápem nad ostatními. Jak potvrzují vzpomínky celé řady československých politických vězňů, tihle prominenti svého postavení většinou zneužívali. Stojí proto za povšimnutí, že konkrétně Jura Moravec nebyl zřejmě nikdy žádným bývalým politickým vězněm z šikany a nezákonností obviňován. Hořkost svého osudu bezpochyby pociťoval. Potřebu pochybné osobní odplaty ale neměl.
Konečně na svobodě?
Na svobodu byl Jurij Moravec propuštěn zřejmě koncem roku 1952. Měl být zařazen do sběrného tábora k odsunu, nicméně na území Československa zůstával až do roku 1956. Důvody zůstávají nejasné. Když ale uvážíme, že podobným způsobem bylo tehdy ve vycestování bráněno i jiným civilním pracovním silám německého původu, lze si je možná domyslet. Republika s proletářsky řízeným hospodářstvím bránila využitelným pracovním sílám v odchodu do zahraničí. Nakonec ale Jurij povolení k vycestování přeci jen získal.
Oskar Hes jako Jurij Moravec ve filmu Anatomie zrady – Emanuel Moravec (2020)
V roce 1956 se pod jménem Georg Alexander Morawetz usadil v bádensko-württemberském Ludwigsburgu na jihozápadě Německa. Začínat ve 33 letech od nuly nebylo lehké. Mohl se však začít naplno věnovat malování, což mu pomáhalo v nalezení ztraceného vnitřního klidu. Učarovala mu krajina Schwarzwaldu, jako stvořená pro jeho impresionistické krajinomalby. Přirozenou cestou navázal komunikaci se stuttgartskou galerií Kunsthaus Bühler, která se až do dnešních dnů stará o část jeho pozůstalosti. První výstavu zde pětatřicetiletému Jurimu-Georgovi uspořádali v roce 1958.
V mysli a na srdci ale zůstávalo mnoho temných skvrn z minulosti. Vyrovnat se s traumaty složitého dospívání, války a věznění bylo občas nad jeho síly. Schwarzwaldský Černý les se mu často zdál až příliš temný. Čím dál více se v myšlenkách vracel do prosluněné a klidné Provence na jihovýchodě Francie, ve které se jako voják německé armády ocitl během války.
V roce 1959 se rozhodl pro radikální změnu. Opustil Schwarzwald a usadil se v malé vesnici Gigondas nedaleko jihofrancouzského města Carpentras. Toužil po klidu venkova, barvách prosluněné krajiny a socializaci v nových souvislostech. Malebná provensálská krajina mu takové příležitosti poskytovala v hojné míře. Jeho intenzivní umělecké prožitky jsou díky jeho nezměrné píli zachyceny na množství malířských pláten.
Střechy jihofrancouzského Arles. Georg A. Morawetz, cca 1959.
Začaly se dostavovat i nečekané úspěchy. Nejprve si ho všiml lokální jihofrancouzský tisk. Pak ale na výstavě ve francouzském Salónu d’Art Moderne získal Prix de Paris. V roce 1964 dostal prestižní pozvání vyučovat na Letní akademii v Salcburku. Ujmout se ho už nestihl. Zemřel náhle během své umělecké práce na selhání srdce dne 2. července 1964 v Gigondas. Bylo mu pouhých 41 let.
V článku byly použity informace z knih „Klub zvídavých dětí“ a „Jáchymovské tábory – PEKLO, ve kterém MRZLO“, vydaných nakladatelstvím NZB.
