Pondělí 10. května 2021, svátek má Blažena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 10. května 2021 Blažena

DISKUSE: Přijde Knížák Čechy draho?

  10:08
Server iDNES nabízí čtenářům další příspěvky, které se sešly k tématu Národní galerie. Některé již byly zveřejněny v příloze deníku MF DNES Kavárna. Diskusi odstartoval článek Noemi Smolíkové nazvaný Knížák přijde Čechy draho.
Milan Knížák

Milan Knížák - Milan Knížák představuje svoji tvorbu v Brně. | foto: Radek MíčaMF DNES

Příspěvky k tématu Národní galerie
publikované v příloze MF DNES Kavárna

Knížák přijde Čechy draho
MF DNES: Kavárna - 2.října 2004
Nahlédneme- li na postup ředitele Národní galerie mezinárodními měřítky, je to "jasný případ"
Milan Knížák jako ředitel Národní galerie Praha tuto instituci národně i mezinárodně diskvalifikuje - přikrýván obzvláštní přízní ministra kultury Pavla Dostála. Tato svá tvrzení se nyní budu snažit doložit.
Národní galerie v Praze by konečně - se vstupem České republiky do Evropské unie - měla být věcně, už bez historických pardonů hodnocena podle běžných mezinárodních kritérií. V jejich světle je nepřekračování rozpočtu, instalace stálé expozice, přestěhování sbírky z jednoho paláce do druhého, zřízení výtahu či fotografické laboratoře, čímž mimo jiné ministr Dostál ředitele Knížáka obhajuje, součástí běžné provozní rutiny, nikoliv argumentem pro vyzdvihování velikých zásluh. Mimo centra dění
Národní galerie má tyto základní úkoly. 1) sbírat výtvarná díla, 2) uchovávat je a pečovat o ně, 3) bádat o nich, 4) zpřístupňovat je veřejnosti. Myslím, že nemůže být sporu o tom, že chloubou pražské Národní galerie je sbírka gotického a barokního umění a umění z přelomu 19. a 20. století, které před druhou světovou válkou v Paříži zakoupil tehdejší ředitel NG Vincent Kramář. Jde o sbírky, které nedělají rozdílu mezi českým a nečeským uměním a které se naopak soustředí na to, aby dokumentovaly uměleckou činnost tehdejších kulturně nejvyspělejších center.
Pokračovat v této sběratelské činnosti, jejíž měřítko Kramář svými nákupy pro tuto instituci už navždycky stanovil, znamená sbírat a nakupovat umění v centrech dnešního výtvarného dění. Tedy v New Yorku, v Londýně či v Berlíně. Není mi známo, že by NG pod Knížákovým vedením v těchto centrech nakupovala. A to nikoli z finančních důvodů - včas zakoupené umělecké práce lze totiž i dnes pořídit výhodně, nemusí jít o ceny vždy nutně vyšší, než byly některé z těch sum, za něž NG zakoupila určitá díla českých autorů. Ovšem nakupovat ve světových centrech předpokládá maximální informovanost, rozvahu a současně sebejistotu ve vlastním úsudku, otevřenost pro nová díla, pro rodící se trendy, a především nadnárodní pohled. To jsou předpoklady, které se v současnosti v mezinárodním měřítku od ředitele/ředitelky národní kulturní instituce, instituce v civilizované zemi a s takovou minulostí, jakou měla před druhou světovou válkou právě Národní galerie, samozřejmě očekávají.
Přesně tyto předpoklady Knížákovi chybějí! Jeho nákupní politika se pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění. Tento ředitel - viděno horizontem překračujícím dnešek - na příští desetiletí kulturně ochuzuje český národ.
Nemocná sbírka
Povinností Národní galerie je, jak jí stanovuje statut, dbát o stav exponátů ve sbírce. Byla jsem svědkem toho, když Knížák odmítl hamburské Kunsthalle zapůjčit práce českého kubismu a objekty od jedinečného českého umělce Zdeňka Pešánka. Kunsthalle připravovala na rok 2002 léto české kultury a chtěla představit vedle kubismu i Pešánkovu tvorbu proto, že tvůrce se ve dvacátých letech v Hamburku zúčastnil kongresu o zvuku a světle. Výměnou Kunsthalle nabízela výstavu německého expresionismu, jehož stěžejní díla má ve své sbírce, a dále také excelentní sbírku konceptuálního a minimalistického umění. Knížák tuto výměnu odmítl s argumentem, že některá díla požadované Hamburkem nejsou v takovém stavu, aby se mohla transportovat. Když péče o umělecké exponáty může být ve světě na takové úrovni, že dovolí transportovat prastará díla například Dürerova, jak o tom svědčí výstavy ve Vídni, proč ředitel NG nezajistí, aby byla "funkční" mnohem mladší díla kubistů?
Dodejme, že se stejným argumentem byly odmítnuty zápůjčky do pařížského Centre Pompidou, do Ludwigova muzea v Kolíně nad Rýnem, do Lembachhausu v Mnichově či do muzea ve Wolfsburgu. Zapůjčky takovýmto institucím by přitom napomohly vřadit Národní galerii do mezinárodní výstavní činnosti na té nejvyšší úrovni. O to také přece má jít - nebo snad ne? Že Knížák není schopen zajistit exponátům péči na patřičné úrovni, je vnímáno jako selhávání této instituce, potažmo české kultury.
Neomluvitelná selhání
Statut od Národní galerie rovněž žádá badatelskou činnost. V čem tady NG selhává? Například je fatální chybou, že nejvýznamnějšímu českému umělci 20. století, Františku Kupkovi, dosud nebyl vydán dávno očekávaný komplexní katalog jeho tvorby.
Zatímco obdobné osobnosti abstraktní malby, Kandinskij, Mondrian či Malevič, jsou podchyceny reprezentačními publikacemi, v nichž je doložen každý jejich krok, dodnes v České republice nebyla vydána například ani Kupkova korespondence, nemluvě o dalších textech. Není divu, že toto selhání českých institucí - zde samozřejmě nenese vinu výlučně Národní galerie, i když ta také, stejně jako ministerstvo kultury - tvrdě využívá Paříž. Pod patronací Centra Pompidou se tam pracuje na takovém Kupkově katalogu. Pokud vím, tato publikace se bude snažit zpřetrhat napojení Kupky, jenž se usadil v Paříži, na českou kulturu. Z Kupky se tak definitivně stane vývěska francouzské kultury.
Samozřejmou badatelskou úlohou NG je nepředpojaté a hrdé vřazování domácích umělců do národních a mezinárodních souvislostí. Předpokladem je ovšem pořádání výstav spojené s vydáváním odborných, vývozu schopných katalogů. Kde však jsou přehledné výstavy a příslušné publikace takových umělců předválečné generace, jakými byli například Zrzavý, Šíma, Štyrský, Filla? Kdy bude vypracována dokumentace české funkcionalistické architektury dvacátých a třicátých let, která náleží k unikátům a za níž jezdí do České republiky lidé z celého světa?
A otázky mohou pokračovat: Kdy konečně bude Národní galerií vypracována reprezentační expozice české fotografie, která se těší rostoucímu mezinárodnímu obdivu? A kdy péče o fotografii bude v Národní galerii vyjádřena obsáhlým katalogem ve všech světových jazycích, aby mohl být nabídnut Centru Pompidou v Paříži, Tate Gallery v Londýně či Modern Art Museu v New Yorku, zkrátka institucím, které by českou fotografií představily na úrovni, která jí právem náleží? A kde je - a zase to není otázka pouze pro Národní galerii - stálá expozice české fotografie v Praze? Možná to v České republice není tak vnímáno, ale zpoza hranic je to možné říci odpovědně a bez záhumenkových ohledů - fakt, že česká fotografie, tato nesporná chlouba české kultury, není v Česku odpovídajícím způsobem zpracována a prezentována, že o české fotografii se lze kvalitněji informovat přinejmenším v kalifornském Getty Museu, to je do nebe volající skandál. Akde jsou od Národní galerie výstavy a odborné katalogy poválečných generací? Například Zdeňka Sýkory či Karla Malicha? Nebo Jiřího Dokoupila, Magdaleny Jetelové, Antonína Střížka, Jiřího Davida, Jiřího Kovandy či Jana Merty?
Mě osobně tato situace pokaždé při pokusu zasadit se o české umění v zahraničí přivádí do rozpaků a potíží, protože nemohu předložit reprezentační publikace těchto umělců. Představa, že by Centre Pompidou v Paříži, Hamburger Bahnhof v Berlíně či Modern Art Museum nebo Guggenheim v New Yorku s podobnou nabubřelostí a vzdorem jako Knížákova NG ignorovaly mezinárodně úspěšně umělce vlastní národnosti, je dokonale absurdní.
Z toho, co jsem uvedla, vyplývá, že Národní galerie porušuje svůj statut i v dalším bodě, jímž je zpřístupňování exponátů veřejnosti.
Pán, který zamrzl
Zbývá jediné: ptát se, co a kdo Knížáka drží v ředitelském křesle. Dostálovo lpění na Knížákovi je důsledkem vykolejeného chápání kultury; chápání, které má svoje kořeny v době totality. V české společnosti stále prosperuje pomatená představa, že kultura a umění spočívají v lidové zábavě, případně v siláckém folkloru a v provokacích. V šedesátých letech, která Knížáka formovala, byla ostatně provokace nástrojem i řady umělců ze západních zemí. Jenže zatímco většina západních umělců se dávno této strategie zřekla, neboť poznala, že provokace se rychle mění v levnou zábavičku pro intelektuálně líné vrstvy, které jen lační po skandálcích, jež nikoho nic nestojí, Knížák přesně na této pozici zamrzl.
To, že Milan Knížák je v české společnosti považován za celebritu, je příznačným obrazem poměrů. Jak jinak si totiž vysvětlit, že Knížákovy evidentní odborné úlety a selhávání jsou českými médii bohorovně přecházeny a ministrem kultury dokonce podporovány? Západní kulturní svět se však ke Knížákovým siláckým výstupům na postu ředitele NG chová zcela lhostejně.
Naproti tomu česká média snaživě referují o bouračkách ředitele Národní galerie nebo o jeho hulvátských výstupech, případně o politických angažmá a názorech. Tenhle přístup médií Milanu Knížákovi coby řediteli NG ve skutečnosti velmi vyhovuje. Oddaluje se tím nanejvýš potřebný pokus o kritické, důkladné určení úlohy a postavení současného českého umění a jeho vrcholné reprezentační instituce - Národní galerie v Praze, která daňové poplatníky stojí, což si není od věci připomínat, stovky milionů korun.
NOEMI SMOLÍKOVÁ
Narodila se v Pardubicích. Studovala dějiny umění, dějiny a filozofii v Kolíně nad Rýnem, v Berlíně a v New Yorku. Kritička a kurátorka, publikovala například v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo v odborných časopisech Kunstforum, Parkett, Artforum. V roce 2001 přeložila do němčiny a vydala teoretický spis O tvoření ve výtvarném umění od Františka Kupky; ve stejném roce byla kurátorkou výstavy American Art ze Sbírky Goetz, Mnichov, která se konala v pražském Rudolfinu. Od roku 2002 je profesorkou dějin umění a teorie na Hochschule für bildende Künste v Hamburku.

Milan Knížák protestuje - a jeho manželka s ním
MF DNES: Kavárna – 9. října 2004
Publikujeme odpovědi generálního ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka a jeho manželky na článek Noemi Smolíkové Knížák přijde Čechy draho, který byl - s dovětkem redaktora Chuchmy - otištěn v Kavárně 2. října 2004. Diskuse o NG, ale i obecně o galerijním a muzejním provozu v České republice bude v Kavárně pokračovat.
Předpokládá se, že každý, kdo něco kritizuje, se především orientuje v problematice, kterou se kritika zabývá. Paní Noemi Smolíková, jež, pokud vím, v České republice nežije, vůbec neví, jak česká muzea a galerie fungují, a z jejího textu je to jasně vidět.
Když jsem do Národní galerie přišel, měla několikasetmilionové dluhy, byla vnitřně rozložena a za špatné hospodaření jí byla udělena pokuta 80 milionů Kč. Kontroly, které byly do NG učiněny po mém několikaletém působení, ji shledaly téměř v bezchybném stavu.
Považuji výpady, které jsou na mě neustále činěny, za nehorázné - lživé a sprosté. Jestli daňoví poplatníci na někoho dopláceli, tak na NG před mým příchodem.
Od svých 26 let jsem byl veden jako nepřítel státu. Ve své naivitě jsem se domníval, že za to mohli pouze komunisté. Pravda se objevila až později a stále se potvrzuje. Byli a jsou to lidé z kulturní obce, kteří parazitovali a chtějí parazitovat na naší společnosti, a moje otevřenost a důslednost jim vadí. Výsledky mé práce je nezajímají, nejde jim o skutečné změny a prosperitu, ale o moc, kterou by mohli využít pro sebe. Domnívají se, že já moc mám, a závidí mi ji. Ale jediná moc, kterou disponuji, je moje přesvědčení, moje schopnosti a má vnitřní svoboda, o kterou by mě rádi připravili.
Komunisté mě mohli zavírat, dnes to tak lehce nejde, a proto se mě tito lidé snaží odstranit z veřejného života. Rádi by se schovali za veřejné poplatníky, kteří dnes často slouží jako zaklínadlo.
Pane Chuchmo a paní Smolíková, jste nechutní a já vámi hluboce opovrhuji.
P. S. A dotýkat se ministra Dostála v době, kdy bojuje v nemocnici o svůj život, považuji za hyenismus.
Dovoluji otisknout v plném a nezkresleném znění bez přídavných komentářů.
MILAN KNÍŽÁK

Likvidace schopných
MF DNES: Kavárna – 9. října 2004
To, že české noviny jsou pokleslé, je pravda. Uveřejnění článku Knížák jako ředitel NG přijde Čechy draho je potvrzením toho, že po lživých informacích redakce ráda sáhne.
Výtka N. Smolíkové, že NG nenakupuje v Americe, Paříži, Londýně atd., je směšná. Jak se může nakupovat na těchto uměleckých trzích, když NG disponuje rozpočtem, který jí nestačí ani na doplnění sbírek českého umění.
Smutný je fakt, že se nikdo nezajímá, co všechno M. Knížák pro NG udělal, jak ji zvelebil, co všechno změnil. Jak vysoce byla NG zadlužena, když nastoupil, a dnes, po kontrole NKÚ i finančního úřadu, je NG čistá. Jen příchodem M. Knížáka získala tato instituce darem díla umělců z ciziny, kteří je darovali NG jen proto, že M. K. znají a váží si ho. To je ovšem zanedbatelné podle pana Chuchmy a paní Smolíkové. Tito lidé nemají zájem o NG, ale o to, aby v ní byl někdo, s kým mohou manipulovat, koho mohou ovlivňovat, a tím sami sebe zvýznamnit.
Jsem s mým mužem 30 let. Od samého začátku našeho setkání ho sbírali a zavírali. Byl prvním výtvarným umělcem v Československu, kterého potrestali za jeho práci, a posledním, kterému nedovolili v roce 1989 výstavu. Po revoluci ho sami studenti vyzvali a zvolili rektorem, ale i to bylo lživě interpretováno. A teď, kdy je konečně NG ve stavu, kdy se s ní můžeme pyšnit, snaží se skupina "nedoceněných a ambiciózních" dosadit člověka, který by jim vyhovoval. Snaží se o to již dlouho a je to únavné a ohavné. A tito lidé se nestydí volat o pomoc daňové poplatníky, kteří marně platili zadluženou Národní galerii v minulosti, kdy nebyl nikdo schopný ji zachránit. A teď je najednou těch geniálních taková síla a jsou to většinou ti, kteří se podíleli na jejím zadlužení.
Stydím se za Vás. Stydím se za redakci a lituji, že má k dispozici tak málo dobrých novinářů. Stydím se za to, že můžete dopustit útoky na ministra kultury, když je tak vážně nemocen a nemůže se bránit. To všechno se může obrátit proti Vám. Bezohlednost se vrací jako bumerang.
P. S. Naříkáme, že nemáme schopné lidi, ale jen proto, že je likvidujeme.
Budete-li chtít tento dopis otisknout, tedy pouze v plném znění bez přídavných komentářů, a to platí i o titulu.
MARIE KNÍŽÁKOVÁ

Leccos je s Národní galerií v Praze jinak...
MF DNES: Kavárna – 23. října 2004
Je konstruktivní debata o Milanu Knížákovi jako manažerovi vůbec možná?
Dobře vím, že pro diskusi na téma "Milan Knížák" jsem vlastně předem diskvalifikován. Ať napíšu cokoliv, s výjimkou příspěvku k popravě generálního ředitele Národní galerie, budu podezříván, že jsou moje slova účelová, neboť platí "koho chleba jíš..." Ano, jsem úředníkem na ministerstvu kultury, mým nejvyšším nadřízeným je Pavel Dostál, a ten, jak uvádějí noviny, na Knížáka nedá dopustit. Nikoho nepřesvědčím, že mi jde, možná trochu bláhově, pouze o tak často vzývaného daňového poplatníka. Z jeho peněz je financována také Národní galerie, a tudíž má podle mého soudu právo znát alespoň o některých věcech, které figurují v polemice kolem jejího generálního ředitele, skutečná fakta. Problém je v tom, že ta fakta o některých povýtce technicko-odborných záležitostech zná jen ten, kdo pracuje v oboru nebo na úřadě, v jehož působnosti jsou muzea a galerie. Protože k těm druhým "vyvoleným" patřím, cítím povinnost do diskuse o Milanu Knížákovi vstoupit.
Otázka veřejného zájmu
Noemi Smolíková v úvodu svého článku v Kavárně, publikovaném 2.října v tomto listě, uvádí, že generální ředitel NG "tuto instituci národně i mezinárodně diskvalifikuje", a slibuje, že se bude "tato svá tvrzení snažit doložit". Svůj slib plní s pomocí velmi pestré argumentace, do níž - mimo jiné - zařadila také ostrou kritiku přístupu galerie k zápůjčkám uměleckých děl do zahraničí. Protože právě to je součástí agendy, jíž se v úřadě zabývám, dovoluji si tvrdit, že tady se snaha o doložení toho, jak špatně si NG počíná, minula svým cílem.
Jak to tedy s tím zapůjčováním skutečně je? Národní galerie v Praze je muzeem výtvarného umění, jehož posláním je tvořit sbírku, uchovávat ji, odborně ji spravovat a o ní bádat a vybrané sbírkové předměty prezentovat spolu s tím, co "vybádá", veřejnosti prostřednictvím muzejních výstav, muzejních programů a muzejních publikací. Sbírkové předměty uchovává a odborně spravuje jako součást ve veřejném zájmu chráněného kulturního dědictví České republiky (někdy označovaného také jako "národní kulturní poklad") nejen pro současníky, ale také pro generace ještě nenarozené. Veřejný zájem je vyjádřen jednak tím, že tyto činnosti galerie jsou financovány převážně ze státního rozpočtu, a jednak tím, že uchovávání a odborné spravování sbírky se děje ve zvláštním režimu, na základě zákona o ochraně sbírek muzejní povahy. Činnost NG nadto upravuje také zákon o Národní galerii v Praze, jímž byla v roce 1949 založena. Připomenout je třeba také to, že sbírku má galerie pouze svěřenou, je majetkem státu.
Zapůjčování uměleckých děl - sbírkových předmětů - do zahraničí je zakotveno v jejím statutu, ale nemůže a nesmí být v rozporu s ostatními povinnostmi galerie jako muzea výtvarného umění, které jsou jí uvedenými zákony a statutem uloženy. Takovým nepřijatelným rozporem by bylo například to, kdyby zájem na bezpečném uchování všech sbírkových předmětů nebyl vždy nadřazen zájmu na jejich přímé vystavování. V praxi to znamená, že záměr vystavovat kdekoliv jakýkoliv sbírkový předmět musí být vždy provázen odborným posouzením, zda vystavení nemůže sbírkový předmět poškodit, to jest ohrozit prvořadý zájem na jeho trvalém uchování pro sbírku. Dokonce pouhé důvodné podezření, že by se to mohlo stát, by mělo stačit k tomu, aby bylo od záměru vystavovat upuštěno.
Neznáš, tak nekritizuj
Čtenář si možná říká, k čemu bude budoucím generacím umělecké dílo, které nikdy nebude vystaveno. Tak jednak může být "nevystavitelnost" stavem dočasným, který se na základě konzervátorských či restaurátorských zásahů může v budoucnu změnit, jednak vystavování není jediným způsobem, jak lze sbírkový předmět prezentovat veřejnosti, ať už pouze odborné (poskytnutí předmětu za stanovených podmínek badatelům) nebo i nejširší, například formou publikování předmětu prostřednictvím nějakého média. Veskrze naivní je představa, že stav některých sbírkových předmětů, který je příčinou jejich "nevystavitelnosti", musí být vždy způsoben pouze zanedbáním odborné péče o ně. Důvodem může být řada jiných okolností. Je nezbytné brát v úvahu kupříkladu mimořádnou křehkost, citlivost materiálu na změnu klimatických poměrů, citlivost na světlo, dobu vystavování, náročnost transportu atd. Podobně naivní je představa, že existuje na světě muzeum s rozsáhlou sbírkou, v níž jsou vždy a všechny sbírkové předměty v optimálním stavu, umožňujícím jejich bezrizikové vystavování.
Mýlí se teď ten, kdo si myslí, že prvoplánově obhajuji rozhodnutí Národní galerie v Praze odmítnout konkrétní žádosti o výpůjčky do zahraničí. Nikoliv, protože pro to nemám dostatek informací. Chci pouze zdůraznit to, že bez znalosti každého jednotlivého případu takové rozhodnutí nelze ani kritizovat, ani mu tleskat, natož z něj vyvozovat závěry o kompetentnosti galerie. Na rozdíl od kritiků, či naopak obhájců těchto rozhodnutí je to totiž jen a pouze odborná organizace, jíž je svěřena správa části "národního kulturního pokladu", která nese za takové rozhodnutí odpovědnost. Nezřídka se přitom stává, že stanoviska odborníků, kteří se k výpůjčce vyjadřují, nejsou jednoznačná, nebo jsou dokonce protichůdná. Ředitel organizace je tím posledním, kdo musí rozhodnout. Vyžaduje to odpovědnost a schopnost odolávat tlakům! Omyly nelze vyloučit a jejich důsledky nikdy nedopadnou na hlavy těch, kdo se výpůjčky domáhali, ani těch, kdo jí bránili, ale jen a jen na hlavu ředitele. Omyl, který se projeví tím, že výpůjčka se uskuteční navzdory varování odborníků a předmět se vrátí částečně nebo i nevratně poškozen, bývá nejen pro ředitele, nýbrž především pro "národní kulturní poklad" často fatální. I v nedávné historii NG v Praze je znám případ vážného poškození pastelu Pabla Picassa při jeho zapůjčení do Dánska, který přispěl k odvolání jednoho z Knížákových předchůdců.
Odborně fundovaný kritik generálního ředitele NG by proto měl argumenty pro svou kritiku hledat jinde, ono to u žádného ředitele ostatně není tak těžké. Problém výpůjček do zahraničí je vzhledem ke své složitosti pro kritiku nevhodný - nemá-li jít o kritiku velmi lacinou.
Kotalíkův seznam
Publicita, jíž se dostává žádostem o výpůjčky, které Národní galerie v Praze odmítla, by mohla snadno vést u nezasvěceného k domněnce, že galerie své sbírkové předměty nepůjčuje. Protože podle zákona lze jakýkoliv sbírkový předmět vyvézt do zahraničí pouze s povolením ministerstva kultury a touto agendou se přímo zabývám, mám přesnou evidenci. NG zapůjčuje každoročně do zahraničí kolem patnácti uměleckých děl nebo jejich souborů, v roce 2004 jich bylo patnáct již k 30. září. Nejsou to soubory ledajaké, jejich pojistná hodnota v korunách se každoročně pohybuje řádově v devítimístných číslech.
Pamětníci si vzpomenou, že často s nostalgií připomínaný "předrevoluční" dlouholetý ředitel galerie Jiří Kotalík zapůjčoval v 70. a 80. letech minulého století umělecká díla do zahraničí často a velmi ochotně. Mnozí ho už tenkrát v tisku za to kritizovali, že nerespektuje jejich stav, dnes je jinými dáván Milanu Knížákovi za vzor. Už se však neví, že Kotalík vydal ředitelský příkaz o vývozech do zahraničí, jehož přílohou byl poměrně dlouhý seznam děl, jejichž vývoz byl zakázán! Paradox je - klidně bych se vsadil - že tento příkaz žádný z jeho nástupců dodnes nezrušil. Nevidět nelze ani to, že Kotalík byl ve své vývozní politice motivován skutečností, že umělecká díla vystavená v Praze mohlo zhlédnout jen minimum návštěvníků ze zahraničí. Milan Knížák, naštěstí, už tyto starosti mít nemusí a bylo by poněkud zvláštní, kdyby to na vývozní politiku Národní galerie v Praze nemělo vůbec žádný vliv. Knížákova filozofie, aby za tím nejlepším, co sbírka galerie nabízí, přijížděli návštěvníci do Prahy, přinejmenším nepostrádá logiku. I kdyby se ukázalo, že to nefunguje, stojí za ocenění, že to někdo alespoň zkusil.
Platby za minulost
Opusťme už vývozy. Do mé agendy na ministerstvu patří také podpora akviziční činnosti státních muzeí a galerií, a tak soudím, že ani kritika akviziční politiky Národní galerie v Praze v době, kdy v jejím čele stojí Milan Knížák, se Noemi Smolíkové příliš nepovedla. Mohu s ní sice souhlasit, že vymlouvání se na staré časy už nikoho nezajímá a je třeba vnímat Národní galerii v Praze jako standardní evropskou instituci svého druhu, ale pak je třeba se smířit s tím, že právě v oblasti akvizic bude ještě nějaký čas mezi evropskými muzei výtvarných umění popelkou. Příčin je hned několik, a není to jen otázka disponibilních finančních prostředků. Na ty příčiny netřeba se příliš vymlouvat, ale nelze se tvářit, že neexistují.
Uvedu alespoň dvě. Bylo by hezké, kdyby Národní galerie v Praze nakupovala nové přírůstky do sbírky ve světových centrech umění, ale ona, nikoliv vlastní vinou, měla a má v porovnání s ostatními evropskými galeriemi ještě jiné starosti. Na naše poměry nevídané finanční částky - v řádu devítimístných čísel - musely být až dosud vynakládány na nákup uměleckých děl vydaných po roce 1990 v restituci, aby Národní galerie nepřišla o mimořádné soubory uměleckých děl. Tyto akvizice nejsou opticky příliš vidět, finance pohltily nákupy uměleckých děl, které už součástí sbírky desítky let byly a mnohé z nich nikdy neopustily její depozitáře. Je také známo, že akviziční politika galerie byla čtyřicet let více či méně ideologicky ovlivňována. Důsledkem byla, a stále je, zejména torzovitost sbírky umění 20. století, což je třeba postupně napravovat. Kdyby tedy mohly být prostředky na akvizice, které měla Národní galerie v Praze v posledním desetiletí k dispozici, využity jinak, i ve světových centrech umění by nejspíš o ní bylo slyšet.
Kritika odborné či vědecké činnosti Národní galerie v Praze má své racionální jádro. Nelze však nevidět, že řešení velkých výzkumných projektů časově přesahuje období působení Milana Knížáka ve funkci generálního ředitele. Lze si také snadno představit, jaká vlna kritiky by se snesla na jeho hlavu, kdyby za jeho působení sice galerie vyprodukovala odborníky postrádaná vědecká pojednání, ale pro návštěvníky zůstala stejná jako na konci 90. let. Musel si vybrat.
Je to manažer
Na závěr ještě poznámku. Je otázka, zda konstruktivní debata o Milanu Knížákovi jako manažerovi je vůbec možná. Jde totiž o osobnost, která z řady důvodů rozděluje její účastníky na nekritické odpůrce a obhájce, což diskusi degraduje na mediální přestřelky. Věcné argumenty se ztrácejí, nahrazují je účelové konstrukce a polopravdy, jejichž smysl lze pochopit jen s použitím přísloví o holi a bitém psu.
Na druhé straně, a v tom má Noemi Smolíková pravdu, se i vcelku běžné aktivity galerie pod Knížákovým vedením někdy prezentují jako mimořádné úspěchy. I když - málokterou, byť jen trochu úspěšnou aktivitu, s přihlédnutím ke stavu Národní galerie v Praze, v němž ji Milan Knížák převzal, lze označit jako "běžnou". Z porovnání s jeho "porevolučními" předchůdci, kteří v ředitelské funkci působili dostatečně dlouho, aby je bylo možné hodnotit, pro mne vychází Milan Knížák jako manažer se ctí. Už proto, že je prvním, pro nějž je, podle mého soudu, možné slovo "manažer" vůbec použít, a tedy ho jako manažera také třeba i kritizovat. To není v poměrech české kultury vůbec málo. Říkám to přesto, že jakkoliv to možná pro čtenáře, kteří dočetli až sem, může být překvapením, jsem jako člen komise pro výběr kandidáta na funkci generálního ředitele Národní galerie v Praze pro Milana Knížáka nehlasoval.
JIŘÍ ŽALMAN

Milan Knížák milionový dar odmítá, asi preferuje Knížáky
MF DNES: Kavárna – 23. října 2004
Národní galerie má vcelku rudimentární sbírku zahraničního moderního umění. Nápadná je mezera v zastoupení Švýcarska - státu, který umělcům není zrovna tradičně nakloněn, nicméně umožnil vychovat přinejmenším tucet světově známých umělců. Další renomovaní umělci se do Švýcarska z různých důvodů v minulosti uchýlili, tvořili tam, a tak se podařilo vybudovat širokou základnu pro kvalitní sbírky.
Švýcarská nadace East-European art pořádá pod vedením sochaře Jiřího Lose v Toskáně workshopy pro nadané a slibné umělce z východních států. V zájmu výměny názorů a zkušeností zve i známé umělce. Jedním z nich byl Alex Sadkowsky, Švýcar, naivní surrealista. Patří k nejznámějším a nejúspěšnějším švýcarským umělcům současnosti. Vedle malby píše romány, byl jedním z prvních videoumělců. Je nositelem několika vyznamenání a cen, měl ateliér v New Yorku dotovaný švýcarskou vládou. V současnosti tento sedmdesátiletý umělec už nic neprodává, protože nechce a nemusí. Jeho díla visí v soukromých sbírkách, v galeriích a muzeích, mimo jiné v Dublinu, Amsterdamu, ve Spojených státech.
Na zámku u Toskáně se jeden polský účastník workshopu zajímal o tvorbu Sadkowského tak intenzivně, že z něj vyloudil jeden olej pro sbírku Krakovské národní galerie. Nedalo mi to a svoji dlouholetou známost se Sadkowským jsem se rozhodl využít a nasměrovat také k dárcovství. Nebylo to ani tak těžké, ale Alex je puntičkář, věnoval se naplánované akci srdcem i duší. Shromáždil několik svých monografií a s doporučením označil obrazy připadající v úvahu. Velká plátna, o něž šlo, mají na uměleckém trhu hodnotu okolo 100 000 švýcarských franků. Přidal ještě dvě moje publikace, které jsem o něm napsal, a svůj právě vydaný román s osobním věnováním - a s tímto jsem se vypravil do Prahy.
Sekretariátem pana Milana Knížáka jsem byl přes domluvený termín na místě odmítnut a přesměrován na ředitele sbírky moderního umění pana Tomáše Vlčka. Setkal jsem se s ním a vstřícný sympatický starší pán na mě dělal dobrý dojem lidsky i jako kompetentní znalec. Předal jsem mu šest monografií a dva katalogy dokumentující čtyři desetiletí Sadkowského tvorby.
Nastalo několikaměsíční ticho. Vznesl jsem tedy dotaz. Písemně jsme domluvili návštěvu panů Knížáka a Vlčka ve švýcarském ateliéru Alexe Sadkowského. Dvakrát byla návštěva z jejich strany na poslední chvíli posunuta a pak nastala další několikaměsíční pauza. Telefonické dotazy nevedly k ničemu, ani návštěva, kterou podnikla moje manželka, nepřinesla odpověď na otázku "jak dál". Tak jsem zase pana Vlčka navštívil osobně já. S evidentní nervozitou mi sdělil, že generální ředitel Milan Knížák dar odmítl. Publikace si ovšem mohu vyzvednout až příště, teď prý nejsou v kanceláři.
Pochopitelně jsem byl zklamán. Po dalších pěti měsících jsem se telefonicky dozvěděl o ztrátě všech osmi drahých, částečně nenahraditelných publikací. Pokládám si otázky: Viděl pan Knížák vůbec dílo Sadkowského? Kdo opravdu odmítl ten dar? Knížák, nebo Vlček? Ať je tomu jak chce, je to ztráta pro české milovníky umění, pro sbírku Národní galerie, a je to také ostuda, kterou lze osobně jen těžko strávit. Takže poslední otázka: Hodlá se vedení Národní galerie vůbec omluvit za šlendrián, nahradit škodu - alespoň panu Sadkowskému, a třeba jako gesto ho pozvat/vyzvat k návštěvě Prahy?
JIŘÍ POLLAK

Knížák je obrazem české společnosti
MF DNES: Kavárna – 30. října 2004
Renomovaná historička umění a profesorka hamburské univerzity Noemi Smolíková se ve svém článku v Kavárně snažila zhodnotit několikaleté působení Milana Knížáka na pozici generálního ředitele Národní galerie v Praze z hlediska jeho přínosu pro uměleckohistorický diskurz. Její výpověď je kritická, ale neurážlivá. Odráží se v ní zkušenost zahraničního kontextu a vztah k domácímu prostředí, vědomost o fungování podobných institucí, jakou je NG, ve světě, jejich postavení a funkci ve společnosti. V jejím hodnocení pražská Národní galerie nedopadá nejlépe.
Vidím to obdobně: zejména a právě kvůli fungování Knížáka v čele NG se kdysi otevřený dům změnil na skanzen xenofobie, neodbornosti a záměrného uzavírání se před spoluprací s muzei a galeriemi v zahraničí. To jsou fakta, nikoli výmysl Noemi Smolíkové.
Namísto odborné polemiky reagoval Knížák v Kavárně 9. října nevhodně. Ke své obhajobě vytáhl svou minulost a poukázal na dobře zvládnuté provozně-technické procesy. Nezapomněl přidat, kým vším opovrhuje. Je smutné, že ředitel NG, vrcholné státní instituce, musí poukazovat na svoji politickou minulost a v ní hledat oporu pro svoji odbornou erudici. Oddlužení státní instituce je vskutku záslužný čin, nic to však neříká o odborných kvalitách a zkušenostech v oboru a při dojemné náklonnosti k ministru kultury Dostálovi, zvládnutí úlohy snad nebylo tak obtížné. Asi se odborné polemiky nedožijeme, protože již předcházející snahy několika historiků umění byly utlumeny odpovědí obdobného charakteru.
Zbývá odpověď na otázku, zda je Milan Knížák vhodným ředitelem Národní galerie. Odpověď je: Ano. Když se totiž podíváme na celou společnost a její vrcholné reprezentanty, tak je i jeho setrvání na této pozici přímým důsledkem devalvace hodnot, preference povrchních řešení, nedovzdělanosti a touhy po moci. Je to nesoulad mezi schopnostmi a možnostmi. Situace se bohužel nezmění do té doby, dokud veřejnost bude tolerovat tento nesoulad a nadále bude akceptovat křupanství, jež se bude vydávat za otevřenost, a bezohlednost, která se maskuje za nekompromisnost.
Knížákové a jemu podobní všehoschopní "odborníci" byli jedním z důvodů, proč jsem také před několika lety dezertovala z řad uměleckých historiků.
ADRIANA KRNÁČOVÁ
Autorka vystudovala dějiny umění, pracovala například ve Slovenské národní galerii.V současnosti je výkonnou ředitelkou Transparency International Česká republika (TIC), nevládní neziskové organizace, jejímž posláním je mapovat stav korupce

Nejistota siláka
MF DNES: Kavárna – 30. října 2004
Se zájmem jsem si přečetl text paní Naomi Smolíkové Knížák přijde Čechy draho. Čtenář by očekával, že Milan Knížák věcně odpoví na jednotlivé body kritiky v článku obsažené. Jeho reakce a reakce jeho manželky však byly bohužel pouze silně emocionální až hysterické. To pravděpodobně svědčí o hluboké vnitřní nejistotě ředitele Národní galerie, neboť člověk skutečně sebevědomý je schopen na kritiku reagovat věcně a bez emocí.
Z tónu protestu pana Knížáka je pak pochopitelné to, o čem jste psali ve vaší poznámce, že řada autorů s ním nechce polemizovat, neboť odmítají být objektem jeho reakcí. Kdo by také měl chuť polemizovat ve stylu "hluboce vámi opovrhuji" a podobně. Pan Knížák ve své odpovědi umí jen zastrašovat silnými slovy - v tom mi připomíná překonaný politický styl pana Mečiara. Milan Knížák také vnesl určité novum do české polemické literatury tím, že proti kritice protestovala i jeho manželka. Ale muž si zpravidla své odborné záležitosti vyřizuje sám a nepotřebuje k tomu pomoc manželky. Možná bylo všechno jinak a pan Knížák byl kritikou tak frustrován, že nebyl schopen slova a i jeho příspěvek napsala jeho manželka. Hysterický tón obou protestů by tomu nasvědčoval. A to by snad bylo to jediné, co by ho mohlo alespoň trochu omluvit.
d-fridrich@volny.cz
Autor provozuje soukromou večerní výtvarnou školu v Brně

Jak se věci v Národní galerii mají
MF DNES: Kavárna – 30. října 2004
Oficiální odpověď vedení NG na článek Noemi Smolíkové a dva čtenářské diskusní příspěvky
Kavárna zveřejnila 2. října článek kunsthistoričky Noemi Smolíkové Knížák přijde Čechy draho, v němž autorka hodnotila práci generálního ředitele Národní galerie v Praze. Ten se vůči článku, spolu s manželkou, ohradil 9. října. Minulou sobotu jsme publikovali diskusní příspěvek náměstka ministra kultury Jiřího Žalmana a svou zkušeností s chováním vedení NG přispěl ve Švýcarsku žijící Jiří Pollak. Kromě Knížákovy odpovědi, která zřejmě byla myšlena jako osobní, zaslali lidé z vedení NG i toto stanovisko, které mají za oficiální.
Následující skutková tvrzení Noemi Smolíkové, uvedená v článku, se dotýkají jména a dobré pověsti Národní galerie v Praze jako instituce či jsou neúplná nebo pravdu zkreslující:
"Myslím, že nemůže být sporu o tom, že chloubou pražské Národní galerie je sbírka gotického a barokního umění a umění z přelomu 19. a 20. století, které před druhou světovou válkou v Paříži zakoupil tehdejší ředitel NG Vincenc Kramář."
Není pravda, že Kramář byl před druhou světovou válkou ředitelem NG, protože ta tehdy neexistovala. Autorka nezná běžně známou historickou faktografii: tzv. Kramářova sbírka byl jeho soukromý nákup z let 1911-1913, uskutečněný tedy před první, nikoli před druhou světovou válkou. Pokud jde o umění z přelomu 19. a 20. století, autorka má patrně na mysli státní nákup francouzského umění z roku 1923 (Kramář byl jedním ze členů pověřené komise). Navíc nešlo o přelom 19. a 20. století, ale o díla z téměř celého 19. stol. počínaje romantismem s přesahem do prvního desetiletí století dvacátého.
Ochotně půjčujeme, svědomitě pečujeme
"Nakupovat ve světových centrech předpokládá maximální informovanost, rozvahu a současně sebejistotu ve vlastním úsudku, otevřenost pro nová díla, pro rodící se trendy, a především nadnárodní pohled. ... Jeho (to jest Knížákova) nákupní politika se pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění."
Autorka tedy naznačuje, že odborní pracovníci NG tyto vlastnosti postrádají, případně, že Knížák rozhoduje naprosto autokraticky. Nic z toho se nezakládá na pravdě. NG nenakupuje ve světových centrech výhradně proto, že na tyto účely nemá vůbec žádné peníze, provozní rozpočet dlouhodobě umožňuje pouze prosté přežívání, reprodukci. Na restaurování, výstavní a publikační projekty, vědeckou práci a akvizice má jen nepatrné prostředky. Sponzoři nemají o kulturu valný zájem. Je neoddiskutovatelnou zásluhou ředitele Knížáka, že svým vlivem a úsilím dosáhl mimořádných státních dotací na znovuzískání četných chef ďoevrů starého i moderního umění, jež NG vydala v restituci. Současně se osobně zasloužil o nárůst sbírek, zejména moderního a současného umění formou darů. Akviziční politiku NG si lze ověřit též na webových stránkách NG, což autorka buď neučinila, nebo nepravdivá tvrzení publikovala záměrně.
"Zápůjčky (zahraničním institucím)... by přitom napomohly vřadit Národní galerii do mezinárodní výstavní činnosti na té nejvyšší úrovni." "Že Knížák není schopen zajistit exponátům péči na patřičné úrovni, je vnímáno jako selhávání této instituce, potažmo české kultury."
NG je do mezinárodní výstavní činnosti dávno vřazena, ochotně každoročně zapůjčuje stovky děl (bohužel je však velmi omezena při přijímání výstav ze zahraničí, protože jí zákon nedovoluje pojišťovat díla od jiných vlastníků - za těchto podmínek se jen stěží může stát rovnocenným partnerem muzeím v jiných zemích). Autorka viní NG, že dostatečně nepečuje o výtvarná díla, která pak nejsou schopna převozu. Jedná se o další zcela nepravdivé tvrzení. Většinu děl včetně depozitářů udržuje NG v dobrém stavu, schopném vystavení. Jestliže však odmítne některé dílo zapůjčit, třebaže jej sama nevystavuje, pak proto, že dílo ze samé podstaty nesnese riziko transportu; některá díla byla již vytvořena z dnešního hlediska problematickou technikou. Každé dílo podléhá časem materiálové degradaci, často velmi pomalé, přesto restaurátorskými prostředky zachytitelné.
Česká restaurátorská škola si vydobyla mezinárodní respekt také proto, že zdůrazňuje maximální zachování autenticity díla včetně přirozených změn. Generální ředitel NG vždy rozhoduje o zapůjčení díla při respektování stanoviska restaurátorů a dalších renomovaných odborníků. Dalším, snad pochopitelným důvodem odmítnutí některých žádostí o zápůjčku je, že jde stále o několik nejznámějších děl (Picasso, celník Rousseau, Cézanne, Kupka, Klimt, Sagantini apod.), která by permanentně v expozicích chyběla. Takto se návštěvníkům NG nechceme zpronevěřit. Tolik k autorčiným nepravdivým tvrzením o "nemocné sbírce".
Sbírka fotografie? Nikdy
"Neomluvitelná selhání ... Například je fatální chybou, že nejvýznamnějšímu českému umělci 20. století, Františku Kupkovi, nebyl dosud vydán dávno očekávaný komplexní katalog jeho tvorby."
Monografie o Františku Kupkovi se soupisem díla není "dávno očekávána", nýbrž dávno vydána. Je dílem české historičky umění žijící ve Švýcarsku Ludmily Vachtové. Přestože vyšla v roce 1968 a neoplývá tolika barevnými reprodukcemi jako dnešní nákladné publikace o umění, jde o základní, stále a často citované dílo. Patrně autorce není známo, ačkoliv se studiem Kupkova díla musela zabývat v souvislosti s překladem jeho pojednání Tvoření v umění výtvarném (správný název takto, nikoli jak uvedeno v MF DNES). V roce 1998 uspořádala NG ve spolupráci s Dallas Museum of Art a Kunstmuseum Wolfsburg výstavu Františka Kupky, v němž byly vystaveny kromě jejích obrazů i četné zápůjčky z 12 renomovaných světových muzeí. K výstavě byl vydán katalog se statěmi renomovaných odborníků Dorothy Kosinské, Pierrera Brullé, Benoita B. Mandelbrota, Markéty Theinhardtové a Jaroslava Anděla.
"Kdy konečně bude Národní galerií vypracována reprezentační expozice české fotografie?"
Odpověď na tuto výtku zní, že nikdy, a to minimálně ze dvou pádných důvodů: NG jednak nemá fotografii ve svém sběratelském programu - fotografii sbírají, jak je obecně známo, nikoli však autorce, dvě významné muzejní instituce v České republice, totiž Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Moravská galerie v Brně. Zadruhé, trvalá expozice fotografie nepřichází v úvahu ani u těchto muzeí, a to z konzervátorských důvodů. Jak je rovněž obecně známo, fotografie nemůže být trvale vystavena ze své podstaty. Platí pro ni tatáž konzervátorská pravidla jako pro díla na papíře, například pro kresbu a grafiku, že totiž mohou být vystavována jen krátkodobě, přičemž fáze vystavení a následné uložení v depozitáři se řídí přísným režimem (viz též mezinárodní pravidla ICOM).
Mimořádné zásluhy našeho ředitele
"A kde jsou od Národní galerie výstavy a odborné katalogy poválečných generací?"
Proč autorka uvádí jen osm jmen a ne více? K jejímu zavádějícímu tvrzení je třeba uvést, že NG je v oboru dějin umění významná instituce, není však jediná ani nemá monopol. Výzkumem umění včetně současného se zabývají také ústavy minimálně tří univerzit, Akademie věd České republiky a kromě NG ještě dvacet pět státních a regionálních galerií (muzeí umění). Galerie mají rovněž své výstavní programy, což NG respektuje, jejich péči o "mezinárodně úspěšné umělce vlastní národnosti" oceňuje a ochotně jim zapůjčuje exponáty ze svých fondů (jen málokterá výstava uspořádaná v ČR se bez zápůjček z NG obejde). Autorkou vyčítavě zmiňovaný Malich právě vystavuje v Galerii hlavního města Prahy, NG se podílí zápůjčkou.
"Zbývá jediné: ptát se, co a kdo drží Knížáka v ředitelském křesle."  Vedení NG považuje za nezbytné vyjádřit se i k tomuto sdělení difamující povahy: Knížák má mimořádné osobní zásluhy o nárůst sbírek. Je řádným členem asociace ředitelů největších muzeí světa, kde si svým vystupováním získal všeobecný respekt a přičinil se tak o dobrou pověst NG jako instituce. Národní galerii převzal v žalostném hospodářském stavu, kumulovaná ztráta z hospodaření od roku 1999 činila 99 mil. Kč, vnitřní zadlužení pak 200 milionů Kč. Ve světle těchto skutečností neznamená nepřekračování rozpočtu, instalace nových stálých expozic ani stěhování sbírek do nových depozitářů, k nimž došlo za dobu Knížákova působení jako generálního ředitele NG, pouze běžnou provozní rutinu, jak uvádí autorka článku.
Noemi Smolíková svými nedoloženými tvrzeními znevažuje i dobré jméno Národní galerie jako celku, proto považujeme text tohoto odstavce za nedílnou součást této odpovědi.
MIROSLAV TAJČ
Autor je náměstek generálního ředitele NG

Příspěvky k tématu Národní galerie
nepublikované v příloze MF DNES Kavárna

 (Poznámka redakce: následující texty jsou neredigované a jazykově neupravené)

Od bývalého zaměstnance NG...
Zaujal mě článek o panu Knížákovi. K článku mám pár poznámek.
Nemyslím si, že by bylo možné svádět všechno špatné v NG pouze na Knížáka. Neprofesionalita, nízká pracovní výkonnost a socialistické manýry mnoha z dlouholetých a zasloužilých zaměstnanců NG na všech úrovních se v NG mísí se zmateným vedením, nekoncepčností (měla za Knížáka NG někdy výstavní plán na rok dopředu, který by se vyplnil??) a Knížákovou potřebou obklopovat se "loajalními" lidmi. Dále, nedostatky v odborné práci NG jsou evidentní, ovšem podívejte se například kolik pracuje v NG kurátorů-odborných pracovníků, a za jaké platy. Myslím, že pro většinu mladých lidí je bohužel atraktivnější pracovat v soukromé sféře, a pokud se skutečně chtějí věnovat uměnovědě, odejít do zahraničí...viz. případy bývalých zaměstnanců NG.
Co se týče ceny, kterou daňoví poplatníci zaplatí za Knížákovo působení, asi by bylo vhodné zmínit "Knížákovy pomníky" – výstavy jeho "koní" jako Modrý, která měla mizivou návštěvnost, nebo jeho doslova zavraždění Muzea českého kubismu v Domě u Černé Matky Boží (víte jaká návštěvnost je tam teď?) či chystané uzavření stálé expozice na zámku Zbraslav, resp. její převedení na tzv. zámkový (víkendový provoz), byť byla před pár lety s velkou slávou otevřena jako pokus o skutečně moderní instalaci za vynaložení nemalých finančních prostředků...
Skutečně, ony 4 body statutu NG Knížákova instituce nenaplňuje tak jak by měla/mohla, ovšem vycházet při analýze jeho působení od nich není podle mě úplně šťastné. Definují abstraktně funkce této instituce, ovšem personální a rozpočtová realita je limitem, ve kterých se řešení manažerských problémů v NG pohybuje. Knížák je podle mě prostě špatný manažer, nedokáže rozeznat podstatné a nepodstatné, nerozumí problémům svých lidí a neví, kdo pracuje a kdo ne. Jen tak přežívá ve své pozici obklopen poloblázny (s prominutím) jako je dr. Vlček nebo paní Honcoopová, a vlezprdelky, jako je paní Naděžda BH, pani Anna J. (ta ho prý dokonce miluje!). Jeho působení v NG by asi potřebovalo skutečnou analýzu jeho kroků a současného stavu NG jako instituce, skutečný audit....asi ze strany MK.
Zdravím a doufám, že jednou budu moci zajít do NG na výstavu třeba ze zápůjček Metropolitního muzea v NY, že dostanu spoustu krásných tištěných materiálů o NG, že si v obchodě budu moci vybírat z nekonečného množství katalogů a merkantilií, a že si budu moci v sálech NG sednout před obrazem, na který už tak dlouho čekám....a že tam bude tak nacpáno, že na něj ze svého pohodlného sofa neuvidím....
MGR. LAWRENCE
Autor je bývalý zaměstnanec jednoho malého oddělení NG

Knížák rozhodně nepřijde Čechy draho
Když jsem si přečetla článek paní Noemi Smolíkové v MF DNES "Knížák příjde Čechy draho" o tom, že "Milan Knížák národně i mezinárodně diskvalifikuje NG přikrýván obzvláštní přízní ministra kultury Pavla Dostála," okamžitě se mi vybavily články typu "Pryč s Knížákem", které se objevují téměř pravidelně před každými volbami. Jednou protestuje několik desítek zmanipulovaných studentů, že Knížák není schopen řídit jejich akademii, podruhé několik desítek Rómů zasvěceně usoudí, že nemá na funkci ředitele NG odbornou způsobilost, a tak jsem letos čekala, zda před volbami s tímtéž tématem nepřijdou třeba nespokojení zemědělci. Podcenila jsem ale aktéry těchto politických kauz. Jsme přece již v EU a tak se naši občané budou manipulovat za pomoci věci neznalých občanů žijících v cizině. Z článku Noemi Smolíkové je totiž jasně vidět, že již léta v ČR nežije, neboť vůbec neví, jak česká muzea a galerie fungují, s jakými obrovskými finančními problémy se potýkají. Jinak by totiž nemohla profesoru Knížákovi vytýkat, že "NG s nabubřelostí a vzdorem ignoruje mezinárodně  úspěšné umělce a nenakupuje díla světových autorů, jako to dělají centra výtvarného dění Modern Art Museum a Guggenheim v New Yorku, Londýně, Humberger Bahnhof v Berlíně či Centre Pompidou v Paříži" a "nebyla by v rozpacích při pokusech prosadit se o naše umění v zahraničí, protože nemůže předložit reprezentační publikace našich umělců, neboť je NG nevydává." Kdyby tu žila, věděla by, kolik stojí takové věci, a také by věděla, že na propagaci našich umělců v zahraničí jsou nemalými náklady zřizována ze státního rozpočtu v cizině  tzv. Česká centra a že se má obrátit na ně s dotazem, co pro propagaci našich umělců dělají.
Kdyby tu totiž žila, věděla by, že v  době Knížákova nástupu do funkce generálního ředitele NG byla tato instituce v zoufalém stavu a neporovnávala by ji s největšími světovými centry. Poslední řádný generální ředitel Zlatohlávek se o nic nestaral, jen rád cestoval. NG pod jeho vedením odmítla dokonce dar 15 obrazů Endré Nemese ze Švédska. Některé depozitáře byly v takovém stavu, že by bylo bývalo správné na ty, kteří za ně zodpovídali, podat trestní oznámení. Nikdo se nezajímal o práci se sbírkovými předměty, zvlášť v SMSU, která měla cca 300 zrestaurovaných artefaktů, jež se stále točily po výstavách a zbytek hnil v depozitáři. Pak by se pani Noemi nedivila, že "Knížák odmítl výměnu některých obrazů českého kubismu požadovaná  Hamburkem s odůvodněním, že nejsou v takovém stavu, aby se mohla transportovat." Má samozřejmě pravdu, že povinností NG je dbát o stav exponátů, ale nesmí zapomínat, že jsme nežili 50 let v normálním civilizovaném světě, což se promítlo i do péče o umělecké exponáty. Kdyby si alespoň některá ze svých tvrzení ověřila, nemohla by se divit: "Když péče o umělecké exponáty může být na takové úrovni, že dovolí transportovat prastará díla, například Dürerova,, jak o tom svědčí výstavy ve Vídni, proč ředitel NG nezajistí, aby byla "funkční" mnohem mladší díla kubistů?" Kdyby znala, s jakými finančními problémy se NG musela vypořádat, pak by asi rovněž nikdy nevyřkla obvinění že "Fatální chybou NG je, že nejvýznamnějšímu českému umělci 20. století Františku Kupkovi dosud nebyl vydán dávno očekávaný komplexní katalog jeho tvorby." Dokladem toho, že Knížák nemá rozhodně nic proti Kupkovi, je článek v Mladé frontě Dnes ze dne 19.1.2001, v němž mu naopak vytýkal František Dvořák, že za peníze, které poskytla vláda na nákup restitucí, nakoupil především obrazy právě Františka Kupky a ne sporný obraz údajně z Rembrantovy dílny, který byl kdysi středem Dvořákova zájmu. Takže jí požadované obrazy do Hamburku zřejmě NG získala právě díky Knížákovi.
Co je ovšem do nebe volající nespravedlnost, je tvrzení, že "Knížák přijde Čechy draho". Málokdo z jeho ukřičených kritiků si totiž uvědomuje, že  NG byla při jeho nástupu silně vnitřně zadlužená a měla nesplacené faktury v hodnotě 14 milionů korun. Sekční ředitelé ji chtěli rozparcelovat. Byla  rozbita do sbírek, které dublovaly či triplovaly některé obslužné funkce, financování bylo zcela nečitelné. Měla více než 20 kont, z kterých nekontrolovaně vybírala řada lidí, vnitřní komunikace zcela chyběla. Při kontrole, kterou v ní provedlo Ministerstvo financí těsně před příchodem Milana Knížáka, bylo nalezeno nejvíce chyb právě v této činnosti. NG byla proto vyměřena pokuta 67 milionů korun. Knížákovi se podařilo se tuto situaci zcela změnit, NG zreorganizoval, zcentralizoval obslužné funkce a anuloval dluhy. V současné době má NG pouze dvě konta. Jedno v českých korunách a druhé valutové. Někteří ředitelé sbírek, i když jsou nepochybně dobrými kunsthistorickými odborníky; jako vedoucí organizačního celku neobstáli. To platí především pro sbírku starého umění, kde došlo k největším chybám. Jen toto byl jasný důvod k reorganizaci, při které došlo k centralizaci všech obslužných mechanizmů. Samozřejmě, že přitom nutně muselo dojít k napjatým situacím a Knížák si musel vyrobit mnoho nepřátel. A právě tito lidé zřejmě mají vliv na studenty, Romy či cizince neznalé věci a tudíž snadno zmanipulovatelné.
Kromě výše popsaných finančních problémů musel Milan Knížák řešit ještě další finanční břemena minulosti. Prosadil, že 150timilionová  vládní půjčka NG byla vládou změněna na nevratnou dotaci a získal urychleně 110 milionů Kč na nákup restitucí z Waldesovy sbírky, poněvadž hrozilo vypršení lhůty k odkoupení. Pan Waldes si velice stěžoval, že se s ním minulí ředitelé NG i ministři kultury odmítali setkávat. Teprve ministr Dostál a Knížák s ním začali jednat. Národní galerie nakoupila restituované obrazy z Waldesovy sbírky a stala se díky tomu populární. Pan Waldes tomu zpočátku nevěřil, ale dnes jsou přátelé. Samozřejmě, že za to je potřeba poděkovat ministru kultury Pavlu Dostálovi, který, přestože je politickým protivníkem pana profesora, se za toto postavil. Ale žádný ministr  by nemohl po vládě požadovat takové peníze, navíc pro politického oponenta, aniž by měl pro takový zásah podklady a dostatečné argumenty a ty musel shromáždit profesor Knížák. Ministra kultury, který oproti svým předchůdcům byl schopen aktivně podpořit řešení problémů, jež zdědil, i když mu je servíroval tak ostrý politický oponent jako je Knížák, nezbývá než pochválit. A věčně nespokojeným pánům umělcům  nezbývá než připomenout, že  více pokory by jim slušelo rozhodně víc, než se plést do věcí, které mohu posoudit jedině odborníci.
Z výše popsaného je jasně vidět, že rozhodně "Knížák nepřijde Čechy draho." A to nemluvím o tom že  NG získala řadu akvizic darem od umělců především díky tomu, že je světové umělecké veřejnosti znám, že tito umělci mají radost, že se člověk z jejich řad dostal do vedení NG a díky tomu ji chtějí podpořit. Ceny těchto darů již dnes dosahují obrovských částek. Jako příklad musím uvést sbírku Jiřího Valocha z Brna čítající 4000 uměleckých děl, většinou špičkové kvality. Kdyby zašla paní Noemi do Veletržního paláce, nalezne tam celé patro darů, které věnoval známý sběratel Rainer Kreissel s výlučnou podmínkou, že vše zařídí Knížek, neboť si ho váží a věří jeho čestnému slovu. Jde o nesmírně cennou sbírku anatolských koberců a vynikající sbírku afrických plastik za mnoho milionů dolarů. Kdyby každý občan získal pro stát jen zlomek akvizic jako profesor Knížák, tak mnohé srovnatelné galerie zblednou závistí nad naším bohatstvím.
I přes výše popsané finanční potíže za posledních padesát let nenakoupila NG tolik děl, jako za Knížákova vedení. Paní Noemi má sice možná pravdu, že  "Jeho nákupní politika se možná pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění." Zato se do trvalé expozice NG dostalo několik lidí, kteří v NG byli vždy (a to i v nové době) odmítáni. Konečně se pohled na poválečné umění znormálněl. Elitářské postoje, které se používaly jak za totality tak po tzv. Sametové revoluci, byly deformující a pod vedením profesora Knížáka  se NG stala opravdu národní a nezůstala spícím postkomunistickým ústavem.
Nejvíce nedůstojné od paní Noemi je, že chce, podobně jako v minulých volbách zmanipulovaní laici typu Ladislava Smoljaka či Břetislava Rychlíka, Vladimíra Mlynáře či Michala Lobkowitze, udělat z profesora Knížáka odborně nezpůsobilého naivku. Pokud to veřejnost neví, byl sedm let rektorem AVU, byl vyznamenán medailí I. stupně ministra školství za své pedagogické působení na AVU a mj. patří k nejznámějším českým umělcům ve světovém kontextu ve druhé polovině 20. století, což lze lehce zjistit nahlédnutím do světových slovníků. V  New State Gallery v Londýně je jediným Čechem, jenž je tam zastoupen. Profesor Milan Knížák má proto nesporně právo a velkou zkušenost posoudit podstatně kvalitněji než studenti, Romové, herci, politici či paní Noemi, co by se mělo uchovat jako národní poklad. Je to velmi podobná situace, jaká byla v době, kdy o osudech výtvarného umění rozhodovali svazáci a domovní důvěrníci. Tragické je, že do oblasti umění začínají pronikat ideologické politické vlivy.
Kromě nesporných odborných kvalit má navíc Knížák jednu zásadní kvalifikaci pro ředitele NG a to, že ředitel každé tak velké instituce musí zvládnout především práci organizační, a co je odlišné od civilizovaných zemí, v ČR musí umět sehnat peníze. Ono nejde totiž  jen o provozování výstav, ale je nutné získat pro to prostory, paláce, sály a peníze na provoz těchto budov a akcí. A to Knížák dovede mírou neuvěřitelnou. Připomeňme jen palác Kinských, v němž sídlila Sbírka kresby a grafika NG a který byl opravdu v žalostném stavu. Palác byl během jednoho roku pod vedením profesora Knížáka zrekonstruován a NG tak dostala důstojný stánek  na Staroměstském náměstí v Praze, kde probíhají nekonformní výstavy. NG se navíc podařilo zbavit se naprosto nevýhodného pronájmu prostoru Kafkova knihkupectví paní Železné, za který byla NG státní kontrolou pokutována. Tehdy paní Železná rozpoutala obrovskou akci s přesahem do zahraničí, ve které profesora Knížáka neváhala označit za rasistu jen proto, že přicházela o lukrativní prostory, na kterých vydělávala víc než milión korun ročně. Nyní je v přízemí muzeální obchod a Památník Hermana a Franze Kafkových, Infocentrum a ve dvoře stylová kavárna. Celý prostor paláce je využíván jako výstavní, což nikdy nebylo. Bývalá vedení tam plánovala dokonce zcela nesmyslnou a neautentickou zámeckou expozici. Rekonstrukce stála navíc pouhých 275 milionů korun a NG získala nejen nové galerijní prostory ale i místnosti pro technicko-hospodářské zázemí – ředitelství, informační středisko, prodejnu katalogů, pohlednic a dárkových předmětů. I kdyby již neudělal profesor Knížák nic jiného, je to obrovský kus práce. Nezůstalo však jenom u toho. Obrovské změny prodělal Veletržní palác. Jeho fasáda je nová, z dálky viditelná a dává jasně najevo, že tam sídlí NG, což nikdy předtím nebylo. Vznikla v něm veřejná knihovna a internetová kavárna, před palácem jsou instalovány velké plastiky. Ve Veletržním paláci bylo otevřeno 13 500 metrů čtverečních trvalé instalace, kde jsou presentovány i instalace z oblasti architektury, nábytku, designu, módy, divadla, filmu a jiných umělecko-průmyslových disciplin ve spolupráci s UPM, NTM, NM a DU. Z Anežského kláštera do něj byla přesunuta sbírka umění 19. století, aby tak tvořila nedílný celek s uměním století dvacátého, což je nesmírně důležité. (Do uprázdněného Anežského kláštera, který byl zrekonstruován, se nainstalovala gotická kolekce, která do tohoto prostoru logicky patří.) Dějiny umění 19. a 20. století jsou ve Veletržním paláci prezentovány podle jednotlivých osobností. Výstavy nejsou tudíž už uměle děleny na slohy a styly, za nimiž umělci  jako osobnosti zanikali. Dosavadní, někdy až přesofistikované, kunsthistorické konstrukce byly nečitelné často i pro odborně vzdělaného diváka a běžného návštěvníka zcela zmátly. V expozici umění 20. století byli již presentovány stovky autorů a uměleckých děl. V původní expozici bylo zastoupeno celkem 188 autorů a prezentováno 567 uměleckých děl, zatímco v současné expozici 472 autorů a 1800 uměleckých děl, což je rozdíl téměř neuvěřitelný. Samozřejmě že instalace jsou výběrem, jinak to ani není možné. Je tu velká část kunsthistorické obce, která nemůže přenést přes srdce, že není přizvána ke spolupráci při koncipování těchto výstav. Rovněž se zlobí ti z řad umělců, kteří nejsou v instalacích zastoupeni. Když viděl výsledky této Knížákovy činnosti kancléř Weigl a president Klaus, pověřili ho oživením dvou hradních paláců Schwarzenberského a Salmovského, aby exposice NG na Hradě potvrzovala českou identitu umění. Jak president Klaus tak profesor Knížek chtějí, aby se Hrad stal pilířem české státnosti, která se potvrzuje i v kvalitě umění. Státnost znamená podle jejich názoru kulturnost.
Takže se ptám. Budeme opět před volbami volat "Pryč s Knížákem" nebo naopak  "Bůh zaplať za takové Knížáky".  Mocní nepřátelé mohou samozřejmě Knížáka odstřelit. On se tím jen zklidní a zbohatne, poněvadž na to, aby si vydělával peníze svým uměním, nemá jako ředitel NG čas a sílu. Pro NG to bude ale veliká škoda.
IVANA HASLINGEROVÁ

Dosti bylo Kníž(č)áka
Vážení,
kvituji s povděkem vaše snahy o otevření diskuse o Milanu Knížákovi a jeho negativním vlivu na fungování NG, i když chápu obtíže při sestavování příspěvků na dané téma. Nejsa odborně školený znalec výtvarného umění, ani účastník vnitřního dění v Národní galerii(to by mě Knížák znectil, co se do toho pletu), dovoluji si vyjádřit pouze laický názor na osobu p. Knížáka, kteréhož jsem, myslím, dobře "prokoukl" skrze jeho dosti četné články v mnoha našich novinách a časopisech.
Po přečtení všech statí k příslušné problematice mi Knížák opět zcela jasně dokázal svou velkohubost, nabubřelost, vychloubačnost a vulgaritu, jimiž častuje své oponenty. Tentokrát si navíc vzal "na pomoc" jestě svou manželku (asi po vzoru manželů Klausových), která ho v jeho zuřivých a nenávistných výpadech "vzorně" podpořila. Ani jeden z nich však neuvedl konkrétní, tj. hodnověrnými daty podložený fakt na obranu proti výtkám paní profesorky Smolíkové. Vše, čím Knížáková a Knížák argumentují, je postaveno na pochybných a chatrných úvahách založených na emotivních výlevech soukromého rázu neodpovídajících věcně relevantnímu a nezaujatému stanovisku k celé věci.
Ašak nejsmutnějším konstatováním na celé kauze je jednak stanovisko kompetentního státního orgánu - tedy Ministerstva kultury ČR v čele s p. ministrem Dostálem, očividně nekriticky stojícím na Knížákově straně a nepřipouštějícím ani na moment možnost Knížákových nemalých pochybení. Kromě toho mě udivuje pozice "mrtvého brouka" většiny odborníků k celé problematice, ačkoliv i toto je pochopitelné při vědomí páně Knížákových sekernických reakcí. Ale je to věru smutný závěr o stavu kulturně-umělecké scény v České republice.
S přátelským pozdravem
ALEŠ FRANC, Brandýs nad Labem
P.S. Dosti bylo Kníž(č)áka, děkujeme, odejděte!!!

Císařovy nové šaty
Jsem rád, že se otevřela diskuse o Milanu Knížákovi, protože dosud mně připadá jeho příběh pohádku "Císařovy nové šaty", kdy si všichni, aby si "nezadali před kolegy", tváří, že Knížek je všestranný umělec, vynikající manažer, ale ve skutečnosti nic neumí. Dokonale ovládá jen drzost, provokaci a umění prodat to co neumí. Je typickým představitelem postmodernismu, kdy není důležité umělecké dílo (dílo, které nikdo jiný neumí a které vyvolává positivní reakce), ale dílo, které by mohl udělat kdokoliv, které provokuje (většinou k negativní reakci) a které by si jen tak někdo neodvážil prezentovat. Dovolí si to jen ten, kdo má největší drzost, ovládá vlivné lidi, kteří mu to "žerou" a umí likvidovat kritiky.
Nejsem schopen posoudit jeho manažerské schopnosti v NG a pedagogické v AVU, ale myslím, že u něho platí :"kdo něco umí tak to dělá, kdo to neumí, tak o tom učí nebo to řídí".
Noemi Smolíková posoudila manažerské schopnosti M.Knížáka, což se dá přepočítat na peníze. Těžko se ale najde autor - odborník, který posoudí jeho "umělecké výtvory" vzhledem k tomu, že dnes se považuje za "umělecké dílo" všechno co se nazve uměleckým dílem a všechno co se prosadí (reklamou, jménem autora, tichým souhlasem těch co si nechtějí zadat, snobismem).
Tolik názor laika.
S pozdravem
PAVEL ZÍTKO

Otevřený dopis paní Noemi Smolíkové
Vážená paní Noemi Smolíková,
velice pozorně, byť trochu se zpožděním, jsem si přečetl Váš článek v MF DNES ze dne 2. října 2004 s názvem "Knížák jako ředitel Národní galerie přijde Čechy draho".
Nechci polemizovat s Vaší kritikou provozu NG. Domnívám se, že se v této oblasti nejlépe obhájí Milan Knížák sám. Mně osobně se nová podoba Národní galerie líbí a nedávno zřízená expozice v Paláci Kinských mi připadá výborná.
Musím však především reagovat na to, jakým podivným způsobem jste označila akční umění šedesátých let, jehož je Milan Knížák světově známým spoluzakladatelem. Cituji: ... lidová zábava, silácký folklor, provokace rychle se měnící v levnou zábavičku pro intelektuálně líné vrstvy...
Shrnout tuto bezpochyby významnou a tehdy kvalitativně zcela novou sféru umění pouze do těchto označení, mi připadá nejen zjednodušující, ale i krajně nekorektní z pera profesorky dějin umění. Pokud zde nedošlo k Vašemu chvilkovému profesnímu selhání, pak se jedná o naprosto účelové zkreslení pojmů. Navíc k tomu došlo v diskusi, která se podle redaktora Chuchmy ( cituji) "nezajímá" o Knížákovu tvorbu ani o jeho politické názory, nýbrž výhradně o jeho kroky manažerské a odborné na půdě NG (konec citace). Chápu, že toto diskusní vymezení lze jen těžko striktně dodržet.
Jenomže kritik a kurátor, který zachází s naprosto legitimními uměleckými tendencemi 20. století ( které samozřejmě měly své kontexty a své limity, ale v žádném případě nebyly pouze provokacemi ) tak, jak se mu to zrovna hodí, je pro mne osoba přinejmenším nedůvěryhodná. To i přesto, že předkládá celou řadu připomínek.
Co se tedy týká Vámi zmiňovaného zamrznutí v rovině pouhých provokací, můžete být klidná, Milan Knížák v současné době už skutečně nežádá kolemjdoucí ani návštěvníky Národní galerie, aby při vstupu do budovy pokud možno kokrhali.
Obviňovat Vás z nedostatku historické objektivity, aniž bych k tématu vysvětlil své osobní stanovisko, by ovšem bylo zrovna tak zjednodušující a povrchní. Máte samozřejmě právo na svůj názor i na hodnocení předcházejících etap vývoje kultury. Tím spíše, že hodnocení šedesátých let není dnes povinností ulice, ale teoretiků, zcela etablovaných ve strukturách společnosti. Interpretace období, v němž se Knížák umělecky formoval, by vydala na mnoho stran. Pokusím se být stručný. Šedesátá léta svými uměleckými a společenskými aktivitami zanechala v naší civilizaci něco, co je tak životně důležité a zásadní i pro dnešní, násilím zmítaný svět, že to prostě nelze opominout a označit pouhou nálepkou provokace. Jde o cosi, co vzniklo zcela přirozeně z konfliktů a názorových střetů v tehdejší společnosti. Skutečnost, že se Milan Knížák umělecky formoval v centru tohoto dění, jej rozhodně pro funkci ředitele NG  nediskvalifikuje, ale naopak jej ctí. Pokud na tuto problematiku máte takový názor, jaký jste prezentovala ve svém článku, potom bych se nechtěl dočkat Národní galerie pod Vaším vedením.
Nezbývá, než si do budoucna přát, aby se tato instituce měnila k lepšímu minimálně takovým tempem, jako tomu bylo doposud za posledních několik let.
MICHAL RÁDL
Mgr. akademický malíř, v Českém Krumlově 21. října 2004

Národní galerie vzkvétá
Pan Milan Knížák dokázal v galerii to, o čem se předchozím řiditelům ani nesnilo. Odvažuji si to tvrdit z pozice častého návštěvníka a pamětníka mno-haleté diskuze, která se okolo této instituce a jejích řiditelů odvíjí.
Začneme před Veletržním palácem. Poprvé bylo v Praze osazeno několik skutečně monumentálních plastik. Nikde jinde v českém veřejném prostoru se dosud nepodařilo nic podobného zrealizovat. Díky tomu a rekonstruovanému vstupu poprvé vypadá budova jako muzeum umění, nepleteme si ji s poštou či knihovnou. Prodejna, šatny, kavárna, vše v nové koncepci. Dvorana, prostory jsou bezezbytku využity a rozšiřují se. Stálá expozice, výborně pracující, s ne-zveřejněnými věcmi z depozitářů a novými akvizicemi dává zatím jedinou pře-hlednou informaci o českém umění, která je naplňovaná s vysokou znalostí pro-středí a originalitou. Její členitost považuji za nezbytnou, neboť  v evropských a světových muzeích a galeriích žádnou zmínku o českém umění nenajdete. Gale-rie, mimo jiné, nově otevřela část moderního umění zahraničního. Za velice dů-ležité, vedle mnoha rozsáhlých monografických výstav, považuji, že Praha hos-tila bienále současného výtvarného umění. V té době, současně s touto akcí, se v prostorách Veletržního paláce uskutečnila též výstava českého mladého umě-ní. Zahraničním kurátorům se tak nabídlo srovnání v šíři dosud nevídané, nehle-dě k tomu, že měli příležitost, někteří poprvé, vidět stálou expozici současného českého umění. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Například o nově otevřené expozici krajinomalby v paláci Kinských či rekonstrukci paláce na Hradčanech. Nově rodící se možnosti nevypadají pro české umění nijak beznadějně. Co ale beznadějně vypadá? Způsob, jakým je tato práce reflektována v v tisku. Články se utápějí ve vyplašené manipulaci s detaily a na konkrétní analýzu příčin a následků jakoby chyběly informace či dobrá vůle. Ve své podstatě pozitivní věci jsou rozcuckovávány malicherným výčtem kdo kde chybí, s kým se kurátor zná, či ke komu se řiditel instituce ošklivě zachoval. Tento úhel pohledu plaza, postrádající nadhled k vytvoření objektivní reflexe, staví nás potom do velice nevýhodné pozice vůči okolnímu světu, který v proklamacích týkajících se výtvarného umění, sebevědomím opravdu nešetří.
P.S.: Výsledkem předchozího působení pana Knížáka ve funkci rektora AVU jsou dvě nádherně zrekonstruované budovy školy a kompletně nový model výuky, sloužící studentům dodnes.
MICHAEL RITTSTEIN, malíř

Dejme Milanu Knížákovi příležitost
Sleduji pravidelně diskusi o Národní galerii a měl jsem často chuť projevit vlastní názor. Vždy jsem ale na psaní rezignoval, neboť jsem měl pocit, že jako laik nemám právo zasahovat do výměny názorů odborníků. V posledních dnech jsem si však uvědomil, že je tomu naopak. Vždyť Národní galerie zde není pro hrstku odborníků, ale pro široké vrstvy laiků a současně i daňových poplatníků. A že můj  "neodborný" názor může být dokonce více rozhodující.
 Jako laikovi je mi zcela zřejmý rozdíl mezi vědou a uměním. Očekávám, že se subjektivně vytvářeným uměním, k jehož kvalitnímu vzniku jistě není nezbytná kvalifikace, mne budou systematicky seznamovat vědci – historici umění. Ve všech vědeckých oborech, zejména při špičkové práci, je kvalifikace a to často i stupňovaná, neoddiskutovatelnou samozřejmostí. Národní galerie jako vědecký ústav má tento princip jistě ve svém statutu, kde pravděpodobně není psáno, že místa kurátorů mohou být obsazena nekvalifikovanými pracovníky. Pan Knížák užíváním svého pedagogického titulu z oblasti tvůrčí činnosti vytváří klamný dojem, že je pro odbornou práci při tvorbě sbírek a expozic, kterou vedle své manažerské činnosti tak rád vykonává, kvalifikován. Jeho zřizovatel si toho buď nevšiml, nebo je mu to lhostejné neboť na kvalifikovanou vědu je bohužel zaměřeno spíše ministerstvo školství. Veškerá muzea by ostatně jako vědecké vzdělávací instituce měla spadat spíše do jeho resortu. Nejde o to, že by generální ředitel NG neměl (svébytný) cit pro umění a velkou životní zkušenost, ale že mu díky absenci vědeckého vzdělání chybí komplexní a standardní přístup k oboru. Za dobu svého veřejného porevolučního působení již mohl dějiny umění absolvovat dálkově a dobře by tak obrousil ostří svých kritiků. Ani dnes není jistě vyloučeno, že si potřebnou vysokou školu, podobně jak to dělají mnozí veřejní činitelé, ještě vystuduje. Je-li upřímný a myslí-li to vážně, nemá toto řešení alternativu.
 Ministr kultury však má k dispozici další seriózní řešení. Ustavit vrcholnému manažerovi Národní galerie kolegiální funkci vědeckého ředitele. Pokud pan Knížák dokáže demokraticky jednat a komunikovat, mohlo by jít o ideální symbiózu dvou odlišně zaměřených partnerů.
 Nedostatkem většiny diskusních příspěvků o Národní galerii byla jejich nevyváženost a nekomplexnost. Nepoloží-li kritik vedle všech nedostatků také úplný výčet pozitivních vlastností generálního ředitele, jen tím podněcuje stejně nevyváženou a zavádějící odpověď. I kdyby však kritika byla zcela objektivní, nemá tato diskuse velký předpoklad dosáhnout potřebného cíle. Chybí jí totiž pro obě strany závazná pravidla a kompetentní rozhodčí.  
 Snad se pana Knížáka v současném světě politického divadla nedotknu, když napíšu, že široké veřejnosti od svých prvních porevolučních vystoupení připomíná šaška. Já bych ale osobně rád jedním dechem dodal, že šaška v tom kladném slova smyslu, který vytváří zcela nezbytnou, vtipnou a moudrou protiváhu přílišné, někdy až ukrutné vážnosti panovníka. Pokud by to pan profesor dokázal brát s potřebnou dávkou humoru, mohl by takový postoj k realitě mezi ním a veřejností docela dobře fungovat. Podmínkou je ovšem existence panovníka, protože i on je naopak nezbytnou protiváhou šaška. Kam se může převalit vládnutí bez jedné ze zúčastněných sil, je snadné si představit.
 Ve prospěch pana Knížáka se zatím téměř nikdo s výjimkou pracovníků Národní galerie nevyjádřil. Je však objektivní přiznat, že evidentní nedostatky, o kterých se zmiňují kritici, nejsou jeho vinou, nýbrž vinou chybného systému. Tak významná vědecká instituce musí mít ustanoven nezávislý odborný orgán, kterému její manažer skládá pravidelné účty. Nejsem sám, komu v naší společnosti vadí systém, při kterém jedinou "kontrolou" mnoha veřejných činitelů jsou volby. Z takového mylného systému vycházejí i hlasy žádající odvolání generálního ředitele NG. Na základě jakého hodnocení? Veřejnosti, kde převažujeme my laici? Národní galerie není volební subjekt. Nehlasujme proto o odvolání jejího ředitele, ale trvejme na ustavení demokratického kontrolního orgánu, jehož vůli se bude muset podřizovat. Možná se raději rozhodne sám odejít. Ale má právo dostat příležitost ukázat, že se umí podřídit demokratickým pravidlům řízení a etice vědecké práce.
Neznámý, ale svéprávný laický návštěvník.
V. SLOVRÁNEK

Svědomitě sledujeme, ochotně odpovídáme
Odpověď náměstka generálního ředitele Národní galerie Miroslava Tajče na můj článek Knížák přijde Čechy draho mi potvrdila, že moje obavy o stav této instituce jsou více než opodstatněné. Kdo dneska jako ředitel muzea očekává, že od státu dostane dostatek peněz, aby mohl nakupovat na mezinárodních trzích, žije mimo přítomnou dobu. Už léta patří k jedné z hlavních úloh ředitele/ředitelky i takových muzeí jako je Museum of Modern Art v New Yorku nebo Ludwig Museum v Kolíně nad Rýnem získat sponzory pro nákupy anebo sběratele, kteří jsou ochotni svoji sbírku muzeím zapůjčit. Nehledě na to, že zavčas zakoupená díla mladých umělců a umělkyň jsou i Národní galerii v Praze dostupná.
Na moji výtku, že NG dosud nevydala souborný katalog - nemluvě o korespondeci a o přednáškách - nejvýznamnějšímu českému umělci 20. století, Františku Kupkovi, a přenechala tím tuto prestižní úlohu pařížskému Centre Pompidou, a ohánět se při tom monografií od Ludmily Vachtové, která byla publikována před 36 lety, to svědčí o poškozeném vztahu k realitě. Stejně tak tvrzení, že NG ochotně půjčuje díla. Ačkoli pařížská výstava o vzniku abstraktní malby, kterou roku 2003 pořádalo Musée d‘Orsay, Kupkovi udělila centrální roli a jeho Fuga - vůbec první abstraktní obraz v dějinách umění, který byl kdy vystaven - byla zvolena na obal katalogu, odmítla NG tento obraz zapůjčit.
Instituce, jejíž úlohou je sbírat umění 20. století a která zmeškala do svých sbírek zařadit dokumentaci vývoje fotografie, tedy média, které převratné změnilo vizuální svět a tím i umění minulého století, se sama diskvalifikuje. Všechna přední muzea - počínaje Museum of Modern Art v v New Yorku a konče Sonje Museum of Contemporary Art v Soulu - mají dnes zvláštní oddělení a speciální kurátory pro fotografii. Pro českou kulturu je taková diskvalifikace zvlášť bolestivá, protože česká fotografie 20. století patří ke světovým špičkám. Je sice zastoupena v předních muzeích světa i v předních privátních sbírkách, jenže právě – a bohužel - mimo území České republiky.
Nakonec bych řada upřesnila jeden fakt. Milan Knížák tvrdí, že je členem mezinárodního sdružení ředitelů a ředitelek muzeí. Jak mi Gijs van Tuyl, ředitel Stedelijk Musea v Amsterdamu a člen předsednictva sdružení CIMAM potvrdil, Knížák není členem. Důvod: chybějící profesionalita.
NOEMI SMOLÍK

Sám sebe chválím i vystavuji
Je jistě dobře, že na stránkách nejčtenějšího českého deníku bylo letos na podzim otevřeno téma, které tuzemskou uměleckou a uměleckohistorickou obec dlouho pálí a které často doprovázejí nejrůznější antipatie a útoky. Navíc je to téma, které se nepřechází bez povšimnutí ani v zahraničí. Současné dění v Národní galerii v Praze se zde totiž většinou diskutuje buď v kuloárech, nebo na stránkách odborných periodik, k nimž se většina společnosti nikdy nedostane.
Jiná věc ovšem je, že polemický text, kterým byla diskuse otevřena (Noemi Smolíková: Knížák přijde Čechy draho, Kavárna, 2. října 2004), se místy opírá o diskutabilní a někdy i irelevantní argumenty a bohužel opomíjí ty nejzásadnější problémy. Mé výtky se týkají především kritiky badatelské a vydavatelské činnosti NG. Smolíková má pravdu, když píše, jak důležité je vydávání odborných a vývozu schopných katalogů a koncipování reprezentativních výstav a expozic. Kritizuje tuto instituci za to, že dosud nerealizovala přehledné výstavy a publikace meziválečných umělců (Zrzavý, Šíma, Štyrský, Filla), nevypracovala podrobnou dokumentaci unikátní české funkcionalistické architektury či nevydala několikajazyčný katalog o české moderní fotografii. Volání po monografii Zrzavého, když loni vyšla ohromná kniha o jeho díle z pera Karla Srpa, je zřejmě nedorozumění. To, že tvorba ostatních jmenovaných umělců není zpracovaná na té nejvyšší úrovni a světová odborná veřejnost se o ni tudíž téměř nezajímá, je pravda. NG však není jediná instituce, která má díla těchto umělců ve sbírkách, ačkoli - a v tom je třeba se Smolíkovou souhlasit - jako svrchovaná státní umělecká instituce by měla podobné podniky iniciovat či se na nich podílet.
Kritika týkající se architektury a fotografie je ještě ošemetnější. Sbírka moderní architektury sice ve Veletržním paláci existuje, oproti sbírkám a archivům Národního technického muzea je však rozsahem daleko menší. Pokud má tedy k dokumentaci českého funkcionalismu 20. a 30. let dojít, vyžaduje to spolupráci minimálně těchto dvou institucí. Je známo, že fotografii NG nikdy nesbírala a její nákupy z 90. let se vztahují spíše ke konceptuální fotografii, snímkům dokumentujícím experimentální umělecké projevy - performance, happeningy, akce - a v poslední době také k novým médiím. Dnes, kdy fotografie hraje jednu z klíčových úloh v současném umění, je tato strategie nepochybně zaostalá a málo pochopitelná. Nemělo by se však zapomínat, že sbíráním fotografie se dlouhodobě a erudovaně zabývají Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (UPM) a Moravská galerie v Brně a že stálou expozici českého moderního umění ve Veletržním paláci dnes alespoň dílčím způsobem doplňují zápůjčky z UPM. Ona publikace o české moderní a avantgardní fotografii, kterou by bylo možné koupit v New Yorku, Londýně či Paříži a po níž Noemi Smolíková volá, již také existuje. Jejím autorem je Vladimír Birgus a ve spolupráci s tuzemským nakladatelstvím Kant ji před dvěma lety vydalo prestižní americké The MIT Press.
Šumy a zmatky
S názorem, že Knížák přijde Čechy draho, přesto souhlasím. Generálnímu řediteli NG se totiž díky populistické a mediálně zdatné politice dlouhodobě daří zastiňovat či zesměšňovat problémy, které za jeho vedení v této instituci vznikly a na něž v poslední době poukazují nejen domácí, ale i zahraniční odborníci. Ti, kteří upozorňují, jakého obdivu se Knížákovi dostává zpoza našich hranic, se opírají o nepřesné či dílčí informace. Jinak by jim nemohla ujít kritika z prestižních světových periodik i uměleckohistorických kruhů. Jedno z nejčtenějších anglosaských periodik věnujících se restaurátorství, muzeologii, výstavní politice a trhu s uměním, The Art Newspaper, před časem uveřejnilo článek Czech national collections in dissaray (České národní sbírky ve zmatku). Jeho autor Lucy Abel Smith se mimo jiné soustředil i na novou stálou expozici NG ve Veletržním paláci, která dle jeho názoru promarnila možnost vystavit vedle sebe volné a užité umění a zápůjčky z UPM do expozice malířství a sochařství začlenila jen jako jakýsi módní doplněk. Kromě nedostatku interdisciplinárního pojetí rovněž právem kritizuje lpění na „velkých mistrech“, které potlačuje souvislosti mezi různými autory, proudy a národnostmi. Na závěr svého článku autor konstatuje, že je obtížné zbavit se dojmu, že počet budov spravovaných NG je neúměrný objemu jejích sbírek a rozsahu výstavního programu.
To však pan Smith ještě netušil, že se řediteli Knížákovi následně podaří získat ještě dva další objekty: dům U Černé Matky Boží a Schwarzenberský palác na Hradčanech. Zatímco druhý se pomalu začíná renovovat, v Gočárově domě U Černé Matky Boží (původně spravovaném Českým muzeem výtvarných umění, které drželo vysokou kvalitu výstavního programu) NG v loňském roce otevřela Muzeum českého kubismu. Otevřela jej i přesto, že vrcholná kubistická díla byla ponechána ve Veletržním paláci a že na rohu Celetné ulice a Uhelného trhu najdeme exponáty spíše druhořadého charakteru. To, co se v popiskách pod mnohými vystavenými architektonickými návrhy, ba i některými malbami uvádí jako kresba tužkou, uhlem a perem či jako akvarel, navíc ve skutečnosti nejsou než xerokopie, a to ještě velmi špatné kvality. Patro věnované krátkodobým výstavám většinou zeje prázdnotou, a tak je těžké zbavit se dojmu, že hlavním smyslem nového muzea pod hlavičkou NG a pod ministerskou záštitou je manifestovat kulturní a politickou moc jediné instituce.
Knížák se navíc již několik let netají tím, že má do budoucna zájem získat výstavní prostory Galerie Rudolfinum a pojmout pod střechu NG již zmiňované UPM. Jsou to možná řeči plané a naivní. Sám fakt, že se podobně megalomanská myšlenka vůbec zrodila, je však znepokojivý.
Já, já, hlavně já
Nemíním se zde věnovat ani hulvátské rétorice ředitele NG, ani jeho neustálým výpadům proti komukoli, kdo s ním nesdílí totožný názor, ani notoricky známým kauzám Knížák v. David Černý či mlžení generálního ředitele ohledně poničení sbírek NG v době povodní před dvěma lety. V tomto ohledu bych ráda navázala na snahu Noemi Smolíkové poukázat především na odborné problémy spjaté s chodem této instituce. Především ony jsou totiž důvodem k tomu, aby se česká veřejnost - stejně jako tvůrci a strážci kulturní politiky státu - začala objektivněji zabývat tím, co se dnes v NG děje. Odborné problémy NG nejsou jen akademickou rozpravou pro hrstku kunsthistoriků, nýbrž věcí veřejnou, která z dlouhodobé perspektivy ovlivňuje naše povědomí o kulturní historii, ale také pozici českého umění (a tedy i viditelnost České republiky) ve světě.
Již samo jmenování výkonného umělce generálním ředitelem NG nemá ve světě obdoby. Taková místa jsou v evropských i amerických muzeích obsazována odborníky a to, na co již v době Knížákova nástupu do této instituce bylo poukazováno - tedy na pravděpodobný střet zájmů -, se bohužel za pět let, co Milan Knížák stojí v čele galerie, ukázalo jako nesporný fakt. NG je dnes muzeem jednoho muže - ředitele, umělce a kurátora v jedné osobě. To, co se navenek může jevit jako projev až nadlidské výkonnosti a aktivity, je však velmi dvojsečné.
Knížák hned po svém nástupu vypsal výběrové řízení na koncepci stálé expozice umění 19. a 20. století. Ačkoli byl členem výběrové komise, do soutěže se sám přihlásil a se svým projektem zvítězil. „Nečiním si nárok vytvořit detailní návrh. K tomu nemám ani dostatek znalostí, ani čas na to, abych je mohl získat.“ Takto začínala Knížákova „koncepce“, postavená především na prezentaci osobností - Mikolášem Alšem či Bohumilem Kubištou počínaje a Karlem Neprašem, Alešem Veselým a Milanem Knížákem konče. I s odstupem let se zdá neuvěřitelné, jak hladce novému generálnímu řediteli prošel návrh, který zviditelňoval jeho samého jako autora expozice i prezentovaného umělce a který navíc nikterak neskrýval odbornou nezpůsobilost a diletantismus.
Hry s čísly
Národní galerie dnes vyzdvihuje velký počet návštěvníků. Oproti dobám, kdy se člověk ve Veletržním paláci cítil jako Robinson Crusoe, se jistě mnoho změnilo. Do sbírek galerie se však stále ještě netáhnou davy a ve světových měřítcích jsou udávané počty docela nicotné. Chce-li se NG v tomto ohledu srovnávat se světovými muzei, měla by průběžně aktualizovat stálou expozici a soustředit se na krátkodobé výstavy, které přesahují regionální význam a jsou schopny exportu. Kromě loňského prvního pražského bienále současného umění, bombastické, organizačně nedotažené, kontroverzní, ale přesto důležité přehlídky současného umění, kterou NG připravila ve spolupráci s časopisem Flash Art a jedním z jejíchž kurátorů byl Milan Knížák, se však NG v tomto ohledu příliš nedaří.
Proklamovaným „hitem“ loňského roku měla být posmrtná výstava V. V. Modrého ve Valdštejnské jízdárně. Retrospektivu zapomenutého plzeňského umělce připravil Milan Knížák a byl rovněž autorem nákladné monografie, v níž tohoto obskurního malíře, vyznačujícího se naivizujícím, místy líbivě kýčovitým lyrismem, troufale přirovnává k Váchalovi, Drtikolovi, a dokonce ke Kupkovi. Za šest měsíců trvání výstavy zhlédlo dílo „génia“ V. V. Modrého kolem šesti tisíc diváků (tedy nějakých 33 lidí denně)! Podobně málo navštěvovaná je stálá (!) expozice Krajina v českém umění 17.-19. století, vycházející z národoveckých představ aktuálních naposledy v době pozdního obrozenectví.
Kunsthistorik nepřítelem
Podobně nekoncepční a problematická je i výstavní politika NG v současném umění, a to i tam, kde se jedná o mezinárodně uznávané umělce. Po výstavě Adrieny Šimotové, která se připravovala ještě za bývalého vedení (a již, jak se dobře ví, Knížák zpočátku tvrdě bojkotoval), NG neuspořádala žádnou zásadní retrospektivu. V posledních dvou letech se sice ve „Veletržáku“ konaly výstavy dvou významných osobností, Vladimíra Kopeckého a Václava Ciglera, byly to však výstavy bez řádného kurátorského vedení, připravené narychlo samotnými umělci, kteří si navíc většinu nákladů hradili z vlastní kapsy! Jistě, resort kultury je v tuzemsku dlouhodobě podfinancován. Ale může-li NG zaplatit mnohamilionovou stavbu nového výtahu ve dvoraně Veletržního paláce, tím spíš by mohla najít peníze na realizaci reprezentativní a důstojné výstavy těm, kteří tak významně ovlivnili poválečné umění. Podle výročních zpráv vydávala NG ještě v druhé polovině 90. let (kdy se konaly výstavy jako Mistr Theodorik) až 50 milionů ročně na výstavní činnost, v loňském roce to bylo milionů zhruba devět. Knížákovo vedení totiž proklamuje, že hlavním úkolem NG není pořádat výstavy, nýbrž uchovávat sbírky a řádně o ně pečovat. Jenže kterýkoli zkušený ředitel či manažer velkého světového muzea dnes ví, že bez výstavních „trháků“ se neobejde a že právě díky krátkodobým projektům překročí práh jeho instituce i ti, které by do stálých sbírek nikdy nedostal. Jinak řečeno: NG by měla dělat obojí - starat se o sbírky v expozicích i v depozitářích a také je veřejnosti ukazovat, proměňovat je a pořádat krátkodobé a putovní výstavy. Vinou své personální politiky to však NG nyní ani dělat nemůže. Vždyť zatímco ve Veletržním paláci ještě před několika lety pracovalo jedenáct kurátorů na plný úvazek, dnes jich zde je pět (plus jeden na třetinový úvazek). A dějí se tu i takové absurdity, že historička umění přijatá na místo kurátorky fotografie a nových médií se od počátku svého angažmá zabývá přípravou výstavy klasika českého malířství Václava Špály.
Generální ředitel NG dnes má jednoho velkého nepřítele a není jim nikdo jiný než kunsthistorik. Knížák si je dobře vědom toho, že své lapsy před odbornou veřejností nedokáže obhájit, a svou diletantskou pravdu si hájí politickou mocí a tím, že se sám pasuje do role samozvaného odborníka. Oproti mnoha kunsthistorikům má jistě manažerské nadání. Pouštět se však do odborných úkolů, na něž nemá ani vzdělání - a ani čas se je doučit - a vyzdvihovat je pak do nebe je troufalé. (Je docela pochopitelné, že se Knížák cítí největším odborníkem na moderní a současné umění a že oproti Veletržnímu paláci si například Sbírka starého umění NG, do jejíž odborných problémů je pro nevystudovaného ředitele daleko obtížnější intervenovat, evidentně udržuje jistou odbornou integritu.) I proto většina ředitelů velkých evropských muzeí, kteří jsou vystudovaní historikové umění, ke Knížákovi přistupuje s nedůvěrou.
Teď hned!
Na závěr bych připojila jednu osobní zkušenost. Asi před dvěma lety mně volal kdosi z kurátorského oddělení Veletržního paláce. NG prý připravuje výstavu u příležitosti rozšíření EU, která by měla prezentovat ženy-umělkyně ze všech nově přistupujících zemí, a jelikož se v této oblasti dobře orientuji, mohla bych snad pomoci a dát na nějaké umělkyně typy. A je to prý opravdu naléhavé, jelikož do konce týdne je nutné podat kdesi v evropských strukturách žádost o grant na výstavu. Slušně jsem odmítla. Ta výstava se nakonec neuskutečnila, ale představa, že se na půdě NG mohou připravovat expozice podobně přibližným a rychlokvašeným způsobem, je pro mě dodnes odstrašující.
Odborné problémy NG nejsou jen akademickou rozpravou pro hrstku kunsthistoriků, nýbrž věcí veřejnou
MARTINA PACHMANOVÁ
Narodila se roku 1970. Pracuje jako odborná asistentka na katedře dějin umění a estetiky Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Působí též jako výtvarná kurátorka a kritička. Soustřeďuje se na moderní umění se zvláštním zřetelem k otázkám genderu, sexuální politiky a feminismu. Studovala i pracovala v USA, kde také získala Fulbrightovo stipendium. Je autorkou knihy rozhovorů Věrnost v pohybu: Hovory o feminismu, dějinách a vizualitě (2001) a editorkou i spolupřekladatelkou „antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě“ Neviditelná žena (2002). Nakladatelství Argo připravuje k vydání autorčinu publikaci Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu.

Je to jinak
(Z dopisu Pavla Dostála Josefu Chuchmovi)
... jde o Sdružení ředitelů muzeí a galerií pořádajících velké výstavní projekty, jehož členem od roku 2000 je také profesor Knížák. Do roku 1999 byl členem Sdružení bývalý ředitel NG Mgr. Zlatohlávek. Sekretariát tohoto Sdružení sídlí pod hlavičkou Réunion des Musées Nationaux, které obstarává jeho agendu, a kde si samozřejmě shora uvedené můžete ověřit. Ujišťuji Vás, že jde o sdružení nejprestižnějších amerických a evropských muzeí a galerií. Jeho poslední zasedání bylo v listopadu v Madridu (prof. Knížák se písemně omluvil), příští zasedání bude v Edinburghu v březnu 2005. A ještě něco. Při mých zahraničních cestách a návštěvách těchto velkých muzí se opravdu zcela běžně stává, že jsem jejich řediteli žádán, abych profesora Knížáka pozdravoval, takže opravdu nevím, kde a u které instituce paní Noemi Smolíková vlastně jeho členství zjišťovala.
PAVEL DOSTÁL, ministr kultury

  • Nejčtenější

RECENZE: Zase jeden geniální protiva. Tentokrát hledá vrahy Einstein

Pod názvem Einstein – Případy nesnesitelného génia startuje v sobotu na Primě další krimiseriál založený na tezi, že...

Sport není nadřazen kultuře. Zaorálek čeká od 17. května rovné podmínky

Od 17. května by měly být nastaveny rovné podmínky pro návštěvy kulturních akcí, uvedl ve čtvrtečním pořadu Rozstřel od...

KOMENTÁŘ: Pirátský soudní paradox. Proč by měl Šarlatán platit náhradu škody

Premium Do finále Oscarů se český Šarlatán sice neprobojoval, zato se však dostal až k soudu. A dost možná tam stráví více času...

Bez konzumace v sále kina neotevřeme, vzkazuje šéf sítě multikin

Uvolnění kulturního provozu, které schválila vláda, vyvolalo mnohde spíše pochyby než nadšení. Například Jan Bradáč,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

VIDEO: Simpsonovi v jubilejním dílu poprvé odtajní místnost nad garáží

Jediný rozdíl mezi 700. a historicky prvním dílem Simpsonových je ten, že jsou všichni o třicet let starší, prohlásil...

Pochvaly bych výrazně omezil, víc berou než dávají, vysvětluje psycholog

Premium Stále více čelíme nezdravému tlaku, abychom byli úspěšnější a výkonnější. Jak budovat zdravé sebevědomí? Jak správně...

Opakovaný výstup na osmitisícovku může urychlit demenci, říká neurochirurg Beneš

Premium Špičkový neurochirurg Vladimír Beneš, už třetí v řadě slavné neurochirurgické dynastie, o šťourátku v mozku, hezkých...

Pohodlnější to nikdy nebylo. Velký přehled služeb televize přes internet

Premium Otestovali jsme devět služeb televize přes internet. Vybrali jsme ty, které můžete používat s libovolným poskytovatelem...

  • Další z rubriky

Maroldův Vaječný trh. Obraz, který vznikl díky strachu z profesora

Premium Malíř a ilustrátor Luděk Marold uspěl kromě pražských salonů i v Paříži, rád maloval postavy z okraje společnosti a...

Válka štětců. Že nejde pořádat zápasy v kreslení? Omyl, ukazuje platforma RAW

Premium A tenhle znáte? Sejde se Andy Warhol, Salvador Dalí, Pablo Picasso a Vincent van Gogh a… Dobře, tak popořádku....

Maluje se i tukem z liposukce. Hranice umění se stále posouvají, říká galeristka

Premium Nejdřív se všem líbí akty, až časem se prý sběratelé dopracují k složitějším dílům, před kterými by možná ze začátku...

Něžné doteky i ohlédnutí za „ztraceným“ synem. Škrétův obraz odhalí rodinné taje

Premium Mistr českého baroka Karel Škréta kasíroval za obrazy tučné honoráře, příteli Miseronimu však podobiznu rodiny zřejmě...

Slyšeli jste už o Rossmánkovi? Vyhrajte speciální boxík pro maminky
Slyšeli jste už o Rossmánkovi? Vyhrajte speciální boxík pro maminky

Mnoho drogerií nabízí hodně výhod, ale žádná jako ROSSMANN. Pro maminky je zde speciální program Rossmánek, díky kterému získáte výhodné slevy,...

Výchova šokem: policie vytáhla čumila z auta, aby si prohlédl mrtvolu

Na německé dálnici A3 v Hesensku v neděli zahynuli při dopravní nehodě dva mladí lidé, muž ve věku 35 let na místě,...

Máte jeden z těchto mobilů? Brzy si s ním na mobilním internetu neškrtnete

Letošek je v Česku ve znamení vypínání sítí postavených na zastaralé 3G technologii. Jako poslední ji koncem listopadu...

Kristelová žaluje Novotného. Za zničenou kariéru chce půl milionu

Soud začal projednávat žalobu Kateřiny Kristelové na Pavla Novotného. Moderátorka tvrdí, že jí někdejší bulvární...

KOMENTÁŘ: Konec legrace, teď začne pořádné zdražování

Postupné zpomalování růstu cen, které v Česku probíhalo od loňského července, je u konce. V březnu byla inflace na...

Nová Škoda Fabia odhalena, ceny startují na 330 tisících

Škoda odhalila v online světové premiéře čtvrtou generaci modelu Fabia. Automobilka také zveřejnila základní cenu...