Pátek 21. ledna 2022, svátek má Běla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 21. ledna 2022 Běla

Co se skrývá za zdí Petra Síse

  3:25
Známý českoamerický výtvarník a spisovatel Petr Sís se ve své nové knize Zeď vrací do nedávné minulosti - do života za železnou oponou.

Petr Sís - na snímku z roku 2006 | foto: Lukáš KuběnaMF DNES

James Bond, kečup, Beatles, basketbal... To byly pro mladé lidi vyrůstající v komunistickém Československu symboly "barevného" Západu. "Nevěděli jsme nic a všechno jsme si představovali - lepší, než to ve skutečnosti bylo," vzpomíná Petr Sís (1949).

Pro koho je vaše kniha?
Měl jsem potíž vysvětlit minulost svým dětem, ale i některým dospělým. A tak jsem ji začal kreslit: jaké jsme měli idoly, proč jsme je měli - až jsem si uvědomil, že všechny ty nuance a detaily stejně nevysvětlím. Že zůstanou v mé generaci a pochopí je jen ti, kteří jezdili na chmel nebo si doma vyráběli elektrickou kytaru. Děti se mě třeba ptaly: A jak jste si stahovali hudbu? Proto knížka tři roky vznikala a jsem rád, že vypadá, jak vypadá.

A jak se vyrábí ta domácí elektrická kytara?
To se na "španělky" - akustické kytary - přidělaly snímače, jenže ty padaly a rádia různě vybuchovala. Dnes už nikoho nenapadne, jak bylo těžké sehnat aparaturu - proto ze středisek ROH mizely mikrofony... Vyráběly se umělé špičky na boty a umělé podpatky a v troubě se pekly brýle, aby ztmavly jako ty Elvisovy. Naši hrdinové byli kluci s dlouhými vlasy, dodnes znám jejich jména, a rozdíly mezi kapelami byly důležité. Jedni fandili Olympiku, druzí Blue Effectu, který dostal pozvání do nejlepšího beatového klubu v Londýně. Všichni jsme si mysleli, že Radim Hladík je nejlepší světový kytarista, alespoň na úrovni Erika Claptona. Jenže jim ten Londýn na poslední chvíli zatrhli a mě bude do konce života mrzet, že se nedozvíme, jak by to bývalo dopadlo. Nejen tohle, ale i mnoho ostatního nešlo do knížky dostat. Doufám, že pro ty, co to nezažili, bude má kniha srozumitelná.

A pro ty, kteří to zažili?
Mou sestru Zeď rozplakala. Všechno ví, mnohé potlačuje, ale když to viděla na obrázcích, padl na ni smutek. Ale hodně lidem se smutek plete s nostalgií. I v těch podmínkách to byla doba jejich mládí, a teď jsou staří a říkají: Neměli jsme také spoustu legrace? Ale je to sranda v márnici. Pokládám za urážku, že jsme tím museli projít.

Byl to depresivní návrat?
Byl. Ale když v tom žijete, neuvědomíte si, že to nedává smysl. Je strašně jednoduché dítě zblbnout. Na zdi školy bylo napsáno Leninmaják, Lenin-zvon, a mně teprve nedávno došlo, co to znamená. Dokola jsem opakoval "leninmajákleninzvon" a myslel, že tak to prostě je.

Možná když to čte dnešní generace, může jí ta doba připadat docela dobrodružná...
Všichni toužili po tom, co mít nesměli. Když si dnes dcera otevře počítač, o světě ví všechno - my jsme nevěděli nic a představovali si to lepší, než to bylo. Měli jsme spolužáka, který jezdil za hranice a vyprávěl: Tak jsem, pánové, viděl film James Bond... A my v kavárně upíjeli kofolu a poslouchali se zatajeným dechem. Závodní auta, Bond, kečup, Beatles, basketbal - všechno to byly symboly něčeho barevného a my je přijímali nekriticky. Vlastně se trochu stydím, že jsem jako diskžokej ty mýty ještě podporoval. Dělal jsem rozhovory s kapelami a mohl jsem říct: "Hele, je to trošku umělé, dávají jim paruky, aby vypadali líp..." Ale já místo toho: "Ty blázne, kdybyste to viděli, maj zlatý kytary a fialový vlasy..." Zpětně mi lidé říkají, že když četli mé články, chtěli ještě o to víc ven.

Nad knížkou jste dlouho váhal. Proč?
Bál jsem se odpovědnosti. Ale pak jsem si řekl: odpovědnost je v tom, že začnu diskusi. Mnohým je nepříjemná, ale myslím, že by si to moje generace měla vyřešit. Mysleli jsme, že když hrajeme rokenrol a máme dlouhé vlasy, tak jsme dostatečně proti režimu. Když se na to podívám zpětně, tak se vláda musela smát. Nedali jsme se do strany, ale zase jsme nikde nedávali bomby. Mysleli jsme si, že podvracíme hudbou. I své diskotéky jsem pokládal za osvětu - a za osvětu pokládám vlastně i tuhle knížku.

Měl jste strach?
Jistě, byl jsem mockrát předvolaný na bezpečnost kvůli diskotékám. Přijeli v šest ráno, odvezli mě na ústřednu a ptali se: Údajně jste 26. února ve 22.20 na diskotéce v Tišnově řekl: Narodil se Rusák, jmenuje se Husák. Tehdy jsem strašně dlouho žádal o stipendium do Anglie, až si mě jednou zavolali do Bartolomějské (ulice, kde sídlila tehdejší komunistická policie - pozn. red.), kde seděl policajt se štosem a významně na něj poklepával: "Všechno o vás víme. Kdybyste v té Anglii potkal někoho, kdo by hanil Československo, tak byste nám to jistě řekl." Takhle jsem se dozvěděl, že do Anglie pojedu - a měl jsem šílenou radost. Otázka je, kdyby ten estébák vytáhl papír "tak mi to podepište", zda bych ze samé touhy vycestovat nepodepsal... Myslím, že ne...

A jak to bylo s koncertem Beach Boys, který jste uváděl?
Říká se slavná skupina Beach Boys, Rolling Stones, ale ona ta sláva někdy klesala a jindy rostla. Beach Boys tehdy zrovna klesala, a když o tom člověk uvažuje po těch letech, bylo absurdní, že deset měsíců po sovětské invazi sem přijíždí americká kapela, i když bychom radši Rolling Stones. Soukromým letadlem přijelo pět Beach Boys se stočlenným orchestrem, trochu zhýčkané hvězdy, ale koncert v Lucerně byl fantastický: pot kapal ze stropu, a když jim na chvíli vypadl syntetizátor, zpěvák zaječel: "Ať Bůh zničí všechny Rusy!" Všichni tleskali, Beach Boys v Lucerně zpívali o holkách z Kalifornie a my si připadali propojení s celým světem. Ale bylo to vlastně hrozně nezodpovědné, protože nám dávali klamnou naději. Někdo měl přijít a říct: Bacha, do dvou let to bude tak jako dřív. A bude hůř.

Socialistické Československo je ve vaší knížce šedivé. Jakou barvu má pro vás dnešní Česko?
Barvy mi symbolizují vzrušující rok 1968, změnu odráží i struktura obrázků: čtverečky symbolizují řád a strukturu starého režimu, a pak se najednou uvolní do spirály. Vždycky jsem věděl, že minulost chci dělat černobílou jako ty dlažební kostky a oprýskané šedé domy, které už neexistují. Všechny domy na Malé Straně zezelenaly a zrůžověly. Mám fotografii Nerudovky z jara 1989, prší. Je to neuvěřitelný rozdíl: osamělá temná ulice. Když dnes vyjdu z domu, strhne mě dav turistů. Je to tak barevné, až je to neskutečné, marně hledáte, jak to předtím mohlo vypadat.

Jaký je rozdíl mezi americkou a českou verzí knihy?
V původní verzi se hrdina nikdy nedostane do Ameriky: je malé dítě, které chce kreslit, a letí na síle umění svých obrázků. U zdi se rozhoduje mezi dobrými a špatnými věcmi, podobně jako v životě. Jeden Angličan v Portugalsku to pochopil tak, že to špatné je v komunismu, dobré v kapitalismu a to nejlepší v Americe... Ale to nemělo nikdy být o Americe, ale o ideálu, který jsme měli, sen o něčem, co je svoboda.

Česká verze zahrnuje i posledních deset let. Kterou z těch dvou verzí máte radši? Nevím. Někdy mám raději věci nedoslovené, ale v americké verzi chybí současnost a někdy i ironie - sny se sice splnily, ale dobře víme, že ani ve svobodě některé věci úplně nefungují.

A jaké jsou vaše dnešní sny?
Zastihla jste mě v takovém divném období. Přirovnám to k chodbě s mnoha dveřmi ze Žluté ponorky. Když jste mladá, tak je spousta dveří otevřených: říkáte si, že se naučíte jazyky nebo si otevřete ovocnou farmu. Ale jak stárnete, postupně si uvědomujete, že už se ty jazyky nikdy nenaučíte a na farmu je pozdě. Teď zjišťuju, že se hodně dveří přibouchlo. Podíl na tom má i šok, že mi děti vyrostly do puberty - inspirovaly mě deset dvanáct let, a najednou už je to nezajímá, najednou jsou velký. Lidi se mě často ptají: O čem bude další knížka pro děti? A já si nejsem absolutně jistý.

Prý má vaše příští kniha být o Marco Polovi v zemi karbanátků.
Marco Polo mě vždycky lákal - jak mu nikdo nevěřil a říkali mu pan Milion. Udělat moderního Marca Pola, který by byl z jiné kultury či planety a s údivem pozoroval Ameriku. Fascinuje mě, s jakou samozřejmostí moje děti berou třeba i ten karbanátek, na který si plácají kečup. Kdybych to vše vysvětlil jiným, nelogickým způsobem, bylo by to absurdní.

Autoři: ,
  • Nejčtenější

Zemřela Hana Horká, sólová zpěvačka folkové kapely Asonance

Ve věku 57 let zemřela zpěvačka folkové kapely Asonance. Zprávu o jejím úmrtí na svých webových stránkách potvrdila...

Po nehodě na lyžích zemřel herec Gaspard Ulliel. Bylo mu 37 let

Ve věku 37 let zemřel po nehodě na lyžích francouzský herec Gaspard Ulliel. Informovala o tom agentura AFP s odvoláním...

Kuřimská kauza se dočkala zfilmování. Síbrt a Omerzu s ní míří na Berlinale

Připravovaný seriál založený na českém kriminálním případu, takzvané Kuřimské kauze, byl vybrán do programu světového...

RECENZE: Ze tří čtvrtin revoluce, ze čtvrtiny sex, ale hlavně plakát

Německý snímek Je suis Karl, který vstupuje do kin, zahrnuje Karlův most, české herečky a tak úpornou propagandu ve...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

RECENZE: Umřel mi můj bůh. Zpověď Bělova syna tvoří vrchol Polosvěta

Hraný seriál Devadesátky se povedl, avšak možná ještě zajímavější je jeho doprovodný dokumentární cyklus Polosvět....

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

  • Další z rubriky

Někdy mám kupce i pět minut po dokončení, říká malíř krajně znepokojivých obrazů

Premium Lubomír Typlt je originální malíř i textař, jehož tvorba se vymyká všemu, co je v Česku k vidění a slyšení. Jeho obrazy...

Chalupeckého cenu dostane letos pět umělců. Výstava bude v září

Laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého se stalo pět umělců a umělkyň. Pořadatelé ceny pro mladé výtvarné umělce již...

Zachránil jsem Foglarovi život. Nebýt mě, smetl by nás vlak, vzpomíná galerista

Premium Rychlé šípy, legendární kresby s postavami Rychlonožky, Červenáčka, Mirka Dušína, Jarky Metelky a Jindry Hojera, jsou...

Někdo si píše deník, já mám obrazy. Inspirací je mi podvědomí, říká Jan Gemrot

Premium Aby byl člověk dobrým umělcem a uspěl ve své branži, měl by být především sebekritický, myslí si přední český malíř Jan...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...

Co bolí nejvíc? Ani porod, ani kopanec do varlat. Lékaři sestavili žebříček

Bolí nejvíc porod, nebo když muže nakopnete do varlat? Ani jedno. Podle průzkumu britské Národní zdravotnické služby...

Praktiky ve vile Playboy: orgie, orální sex se psem i ošklivé prostitutky

V novém dokumentu Secrets of Playboy (Tajemství Playboye) promluvily bývalé playmates o praktikách ve vile zakladatele...

Čtyři typy žen, které by chtěl mít každý muž po svém boku. Jste mezi nimi?

Možná právě vy si lámete hlavu nad tím, jak si zajistit přízeň stávající či budoucího partnera? V tomto směru záleží na...

Pořízková ukázala vrásky a šediny. Stárnoucí ženy z médií téměř vymazali, říká

Pavlína Pořízková (56) se pochlubila neretušovanou fotkou s odrůstajícími šedinami. Podle české topmodelky je přirozené...

Sineád O’Connorová šla na pohřeb syna v teplákovce, do rakve dala cigarety

Sedmnáctiletý syn Sineád O’Connorové (55) spáchal začátkem ledna sebevraždu. Zpěvačka skončila následně v péči...