V roce 2006 Národní galerie uspořádala Brázdovi retrospektivní výstavu, která oficiálně potvrdila jeho význam nejen v dějinách českého výtvarného umění, ale i v evropském kontextu. Momentálně jeho dílo vidí zájemci v Paříži: v půli ledna Brázda zahájil v tamním Českém centru výstavu Obluda čeká, obluda má čas, jejímž kurátorem je Miloslav Navrátil.
* Vaše výstava v Paříži je svázána s osmičkovými jubilei české historie - 1938, 1948, 1968. Měl jste také nějaké osobní osmičkové jubileum?
Vlastně ano. Do roku 1988 jsem v Čechách nemohl vystavovat, kromě jedné malé souborné výstavy v roce 1967, kde jsem mohl ukázat tři obrazy. Byl to první salon pražských výtvarníků otevřený i těm mimo Svaz výtvarných umělců. To byla však výjimka, nepočítám-li výstavku s Věrou Novákovou (malířka a manželka Pavla Brázdy - pozn. red.) v Divadle v Nerudovce roku 1976. Během divadelních prázdnin jsme zaplnili sál obrazy od stropu až k podlaze.
* A první „oficiální“ výstava?
Jmenovala se Minulost a budoucnost a konala se v roce 1988 ve sklepech pod Vinohradskou tržnicí. Sešli se tam další mně podobní malíři, kteří nemohli dříve vystavovat. Prostředí mi připomínalo kotelnu. Bylo to velice příjemné. Seznámil jsem se tam i s Viktorem Karlíkem, který mi nabídl rozhovor pro tehdy ještě ilegální Revolver Revue. Když jsem pak po výstavě měl odjet na festival nezávislé české kultury ve Vratislavi, na hranicích mě zadrželi a poslali zpět do Prahy.
* Proč jste se nikdy nestal členem Svazu výtvarných umělců?
Do komunistické organizace jsem nechtěl. Když se v roce 1987 řada členů svazu otevřeně postavila proti jeho ústřednímu výboru, napsal jsem příspěvek proti neostalinským stanovám. Nikdy jsem neměl potřebu včlenit se do regulovaných aktivit.
* Nevadilo vám, že jste nemohl tak dlouho vystavovat?
Vadilo. Vždycky mi záleželo na tom, aby se mé věci dostaly mezi lidi. Bylo pro mě velikou úlevou, že se režim změnil.
* Myslel jste na emigraci?
Jak v osmačtyřicátém, tak v osmašedesátém jsme o tom se ženou uvažovali. Věře se do toho nechtělo, já bych klidně emigroval. Když jsem byl teď v Paříži, říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybychom tam žili. Rozhodně bych se v Paříži nebo v New Yorku cítil doma víc než tenkrát v šedivé Praze.
* Čím jste se tehdy živil?
Nejdřív jako malíř pokojů, pak jsme se dlouho poté, co nás v roce 1949 s Věrou vyhodili z Akademie - mě z politických důvodů, ji proto, že se mnou chodila - živili ilustrováním odborných knih. V roce 1977 jsem se při filozofických seminářích, tzv. „kecandách“, seznámil s lingvistou Karlem Palkem, známým pod pseudonymem Petr Fidelius. Tenkrát pracoval v kotelně a sháněl parťáka. Pomáhal jsem mu deset let připravovat a vydávat samizdatový Kritický sborník.
* Promítala se vaše angažovanost do vaší tvorby?
Nikdy mi nešlo o to, aby mé obrazy byly politicky zaměřené, ale připouštím, že se to někdy stalo. Například v obraze Maratova smrt je to patrné. Já to však nezamýšlel. Prostě to tak vyšlo.
* Největší vaši sérii obrazů jste věnoval prostředí motocyklových závodníků. Proč zrovna závody?
Prostředí závodu je pro mne symbolikou dnešní doby. Jde o spojení člověka a stroje. Dříve byl symbolem síly kentaur - napůl kůň, napůl člověk. Dnes pro mne tuto sílu reprezentuje motocyklový závodník.
* Měl jste nějaké malířské vzory?
Vysoce si cením Picassa, z jeho věcí mám veliký požitek. Velkým vzorem je pro mne i Rousseau. Když namaloval válku, představoval si, že všichni lidi si řeknou, jak je válka hrozná, a přestanou válčit, ale ten obraz je naprosto úžasný. Více než většině moderních umění důvěřuju tomu, co Josef Čapek nazval umění přírodních národů - i proto tak věřím Rousseauovi. Nemám rád věci, které jsou příliš intelektuálně založené. Kupříkladu výšivky zdejších národních krojů jsou stejně nádherné jako indiánské umění. Lidové sochy dokážou být neméně krásné jako sochy románské. Svým způsobem je duchovní životnost v lidovém umění často větší než v akademickém.
Pavel Brázda (1926)Malířovým otcem byl uznávaný brněnský právník JUDr. Osvald Brázda, maminka Eva byla dcerou Heleny ČapkovéKoželuhové, sestry bratří Čapků. Malovat začal už v jedenácti letech a brzy si vytvořil vlastní styl inspirovaný uměním přírodních národů. Během války formuloval vlastní směr, takzvaný hominismus, který definoval jako umění o lidech a pro lidi. Představoval si, že by přenesl své „věci“ do obecně přístupného veřejného prostoru - například do lunaparku či dnes do metra. V letech 1946-1947 byl zapsán na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Emila Filly. Ze studií ho pro nedostatek zájmu vyloučili - místo v ateliéru radši kreslil venku či po hospodách. V letech 1947-1948 úspěšně studoval na Akademii výtvarných umění, kde se seznámil se svou ženou. Po celou dobu komunistického režimu byl jako umělec odmítán. Pavel Brázda i přes svůj vysoký věk pokračuje v tvorbě, k níž využívá i počítače. V nejbližší době mu vyjde v nakladatelství Respekt nová kniha s barevnými reprodukcemi jeho děl Pavel Brázda: Obluda čeká, obluda má čas. |
