Prozkoumávají tak dosud nezpracovanou etapu českého umění. Čím je tato generace specifická? Podařilo se jí zbavit se nánosů totalitního režimu a oprostit se od rukodělné tradice českého umění. A kvalitou se přiblížila zahraniční tvorbě.
Představitelům českého umění generace devadesátých let často není ještě ani čtyřicet a někteří už mají za sebou vážnější bilanci tvorby. První se retrospektivy "dočkal" Krištof Kintera (1973), který letos v září do historického domu ve Východočeské galerii v Pardubicích vstoupil se svými mluvícími roboty a elektrospotřebiči.
Další "zatím neodhalení"
Galerie hlavního města Prahy vyzdvihla práci jedné z erbovních autorek této generace, Veroniky Bromové (1966), jejíž fotografie a videa je možné vidět do 11. ledna v Domě U Kamenného zvonu. Galerie Rudolfinum připravuje výstavu malíři temných vizí Josefu Bolfovi (1971). - Čtěte recenzi Manipulátorka Veronika Bromová není vůbec bláznivá
Netradičně pojatou retrospektivu přinesla i pražská galerie Tranzitdisplay. V neděli zde skončí ohlédnutí za dosavadní tvorbou Filipa Turka – umělce, který ve svých instalacích s humorem zkoumá otázku lidské sexuality.
V rámci výstavy se v této galerii minulý týden sešli další "zatím neodhalení" zástupci dané generace Petr Lysáček, Štěpánka Šimlová, Jiří Černický, Veronika Dopitová a Kateřina Vincourová.
V diskusním pořadu Stará dokumentace komentovali díla z počátků své kariéry a ve vzájemné diskusi se pokusili formulovat podstatné tendence počátku devadesátých let.