Jako žert opravdu povedené, jako reklama nedostižné, jako obchodní trik ojedinělé a co se technické stránky načasování či „odpálení“ týče, mají moudřejší hlavy zase o čem přemítat.
Ale je to pořád ještě umění?
Pokud autor posedlý tvůrčí krizí roztrhá vlastní dílo v soukromí své chudičké mansardy, protože s ním není vnitřně spokojen, lze s ním soucítit, ba dokonce před ním smeknout.
Jestliže však svůj výtvor zničí na veřejnosti zcela účelově, demonstrativně a přitom v bezpečí osobní anonymity, dá se to chápat jako výraz pohrdání nejen tím, co ho živí, ale i těmi, kdo ho živí.
Možná dokonce jako podraz, jestliže se přijme nepopulární teze, že umění je zboží jako každé jiné. Kdyby se zákazníkovi pod rukama rozpadla právě zakoupená lednička, dostal by jinou s omluvami a se slevou, zatímco majitel Banksyho odřezků nemá zmetek kde reklamovat. Navíc se mu už závistivě podsouvá, jak báječně se napakoval, protože po výstředním demoličním představení bude mít rozporcované dílo vyšší hodnotu než jako celek.
Mechanismus zničil obraz za 30 milionů. Záhadný Banksy ukázal zuby |
Vážně? A pro koho? Leda pro snoby, kteří by snad uvěřili i nápadu, že staromódní Mona Lisa by získala na pravé kráse a hodnotě teprve po zásahu nůžek.
Půl kouzla Banksyho zkrátka tvoří provokace, druhou půlku jeho záhadná totožnost. Kdyby za svým obrazem statečně stál jako leckterý hrdý autor tklivých rachitických srnek na pozadí šumavských hvozdů, mystérium by se vypařilo. Natož kdyby se za svou veselou klukovinu s úsměvem omluvil a nabídl poškozenému klientovi, že mu náhradou vymaluje obývák.
Jenže takový druh slávy dlouho nevydrží s dechem. Vedle prokazatelného výtvarného talentu je to právě a pouze tajemný způsob sebeprezentace zabalený do protestních postojů, který Banksyho odlišuje od řadových sprejerů stíhaných radnicemi za neumělé malůvky na šedých fasádách.
Postupně se spekulovalo, že se za pseudonymem skrývá Robin Banks, případně Robert Del Najo z kapely Massive Attack, nejnověji Robin Gunningham z Bristolu. Ale co když se jednou zjistí, že ve skutečnosti jde o kolektivní legraci asijské party tapetářů? Nebo ještě hůř, že pod jménem Banksy řádí na sociálních sítích důstojná důchodkyně, která absolvovala kurz počítačové gramotnosti?
Recesistická destrukce ceněného graffiti, které Banksy původně nasprejoval v jedné z londýnských ulic a v loňské anketě se stalo „oblíbeným uměleckým dílem“ Velké Británie, nyní spíše než kunsthistoriky zaměstnává právníky aukční síně Sotheby’s – včetně otázky, zda po konečném přiklepnutí kladívkem už dílo patřilo novému majiteli, nebo ještě předchozímu či dražitelům. A samozřejmě celá aféra baví internet.
Ostatní smrtelníci si mohou jenom gratulovat, že nemají zrovna po ruce milion liber, který by mohli utratit za výbušné moderní umění, a s úlevou vzpomenout na dávné mistry, poctivé řemeslníky typu Michelangela, kteří své zakázky odváděli bez žertíků se zárukou trvanlivosti. Protože kdyby se zčistajasna nad hlavami milovníků fresek „odpálil“ třeba strop v Sixtinské kapli, mělo by to tragičtější dopad než pár proužků posprejovaného plátna, nad nimiž se tak hýká nadšením.
Na druhou stranu existuje spousta exemplářů „umění“, které by svým tichým sebezničením prokázaly světu obrovskou službu. Díky Banksymu, že ukázal cestu.
