Co u Vás rozhoduje, když vybíráte sochu či instalaci pro konkrétní místo? Přistupujete k třeba i k tvorbě samotné podle zadání nebo to spíše vzejde z prostředí?
Ano, vycházím z prostředí. Když budu hovořit o výstavě, při jejíž příležitosti se setkáváme, budovu Rudolfina jsem znal a svým způsobem jsem chtěl vyslechnout autoritu téhle budovy. Krásný příklad neoklasicistní inspirace – až obsese – konce z konce devatenáctého století. Rudolfinum stojí na principech, které Aristoteles nebo Sokrates považovali za základ pro kulturu. Architektonicky se k nim obraceli i staří Římané. Je to vysoce symetrická budova se štítovými prahy z tmavého dřeva. Rudolfinum je nejenom koncertní síň a galerie, zároveň působí jako autorita, která nám sděluje, jak důležitá kultura je.
Sir Antony Mark David Gormley, OBE (* 30. srpna 1950 Londýn), je britský sochař. Mezi jeho skulptury patří Anděl severu u severoanglického Gatesheadu, dílo zadané roku 1994 a vztyčené během února 1998, Another Place na pláži Crosby Beach poblíž Liverpoolu a Horizont událostí, instalace více soch poprvé vystavená v Londýně roku 2007, poté na Madison Square v New Yorku (2010), v São Paulu (2012) a mezi lety 2015–2016 také v čínském Hongkongu. V roce 2008 jej deník The Daily Telegraph zařadil na 4. místo seznamu „100 nejvlivnějších osob britské kultury“. |
Mluví k Vám. Co říká?
Mluví a moje odpověď na to je, že umění se změnilo a tato výstava je znamením té změny, ne-li jejím podněcovatelem. Už to není pokladnice, kam máte tu čest se přijít podívat na předměty již dané hodnoty. Naše společná výstava s Pavlou Melkovou vyzývá k zamyšlení a možná o sobě zjistíte věci, které byste jinak neobjevili – nebýt uměleckých předmětů jakožto nástrojů které jsou zakomponovány do místností Rudolfina.
Ty jsou vysoce modernistické...
Radikální změna spočívá v tom, že instalace je zasazena do domu umění založeném na estetické myšlence reprezentace světa jak ho známe. Krajiny, malby krásných žen, obrazy či sochy mocných lidí – to vše jsou předměty, u kterých panuje očekávání z údivu. Má instalace jde opačným směrem. Uvrhne vás do prostředí, které reaguje na vás samotné a odráží vaše zkušenosti z prostoru i času. Honosná architektura prožitku překvapivě pomáhá, i když je s instalací v přímém rozporu.
Vaše práce je mnohovrstevná. Máte více stylů, ale zároveň jasný rukopis. Pracoval jste vždy v rámci více stylů nebo se jeden se vyvíjel postupně?
Vždy jsem reagoval na to, co se zdálo být nutné udělat. Nepřišlo a nepřijde mi, že by se umění mělo samočinně podřizovat stylistické autoritě za účelem ujištění se ve známém pomocí zkoumání neznámého. Důležité je, abyste pracovali obratně a obezřetně. Dá se říci, že každé mé dílo nabízí divákovi možnost zamyšlení se, jak se dá nazírat na svět. Rozhodně to platí pro instalace, které můžete v Rudolfinu zažít. Jsou to zhmotněné otázky, díky kterým se prostor galerie stává reflexivním.
Gormley a jeho Pole – instalace 40 tisíc terakotových figurek.
Jednou z Vašich známých prací je 40 tisíc terakotových figurek. Díky ní jste v roce 1994 obdržel prestižní Turnerovu cenu, kterou každoročně uděluje galerie Tate. Jak se na tuto plastiku díváte nyní? Fenomén masové migrace po je třiceti letech stále velmi aktuální.
Ano, v roce 1994 jsem je vystavoval i tady...už je to dávno. V listopadu budu v Pekingu pořádat výstavu, která se tímto fenoménem zabývá. Víte, migrace je nám lidem jako druhu vlastní. V důsledku válek, změny klimatu a finanční nejistoty je nyní na planetě v pohybu sto milionů lidí. Velice úzce to souvisí se stávajícím polarizovaným světem, ve kterém má něco mezi osmi a osmdesáti lidmi pod kontrolou polovinu světového bohatství. To není spravedlivé a není to správné pro náš druh ani pro planetu. Můžete se zeptat jak do toho všeho zapadá umění.
To můžu…
Všichni tvoříme vlastní budoucnost. Jaká ale bude, když se neoprostíme od ideologických předsudků? A je jedno zdali hovořím o pozdním kapitalismu nebo čím dál aktuálnějším komunistickém fašismu. Umění toto oproštění se nabízí. Vnímám ho více jako prostor než předmět. Prostor pro nezávislost a osobní prožitek. V kybernetickém věku si již nemůžeme dovolit ignorovat fakta. Nynější možnosti pro nás byly před padesáti lety nepředstavitelné, před deseti neproveditelné...nyní jsou potřebné. Svět je narušený a přísliby raného kybernetického věku a sítě jež nás všechny propojuje, se rozplynuly v komercializaci internetu.
Řešení se neobejde bez kritiky moci. Všichni si musí uvědomit dva největší problémy současnosti: problémy s klimatem a rozdíly mezi těmi, kdo mají příliš mnoho a příliš málo. Musíme se naučit žít v rovnováze s planetou a jejími omezenými zdroji. To je fundamentální, a umění je nástrojem, jak k tomu dospět. Matematik a zakladatel moderní informatiky Alan Turing by byl zděšen, kdyby viděl, jak sociální sítě ničí životy našich dětí.
V době internetu může umělce hanit každý blbec, říká Gottfried Helnwein |
Před pár měsíci jste Turingovi na univerzitě v Cambridge odhalil sochu. Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem to štěstí, že mě požádali. Vynález World Wide Webu a internetu je neuvěřitelný nástroj emancipace. Dal hlas těm, kteří ho neměli. Už nemůžeme být hluší vůči otřesným činům utlačovatelských režimů. Zároveň ale nelze ignorovat nárůst sebevražd mladých v důsledku sextingu. Děti ve školním věku trpí poruchou pozornosti, je to nemoc.
Moje kolaborace s Pavlou Melkovou si klade za cíl upozornit na to, že největší bohatství je život samotný – jak kdysi řekl John Ruskin. Věci musíme prožívat po svém, ne být neustále něčím rušeni. Přijde mi, že většina lidí dnes bezcílně bloumá městy s mobilem v ruce jako duchové a přichází o možnost být teď a tady. Naše výstava chce přímo zkušenost být něčemu přítomen lidem opět přiblížit.
Když v šedesátých v letech britský sochař Henry Moore navštívil tehdejší Československo, byla to velká událost. Mnoho místních umělců ho začalo kopírovat. Osobně bych mohl jmenovat pár českých umělců, které Vaše práce notně inspirovala. Napadlo Vás někdy, že budete tak vlivný? Vadí Vám, že Vás někteří až kopírují, nebo je Vám to je jedno?
Pouze se snažím, aby má práce byla sochařskému umění užitečná. Chci klást zhmotněné otázky. Pokud to pomůže ostatním, aby udělali totéž – aby byli aktivně skeptičtí vůči všem ideologickým tezím a obraceli se ke své vlastní zkušenosti jako k místu hodnotového zakotvení, pak jsem šťastný.
Socha po velkou dobu svojí existence sloužila jako nástroj moci, často i jako symbol zotročení a útlaku. V mládí mě velmi ovlivnil minimalismus. Přišlo mi, že umožňuje jasně vidět náš vztah k prostoru a objektům ve člověkem vytvořeném světě. Doufám, že jsem si vzal z minimalismu lekci – abych svým způsobem objasnil cestu, aby umění nesloužilo moci, ale bylo zrcadlem či prostředkem pro péči o naši vlastní budoucnost.
Máte o budoucnost strach?
V tuto chvíli se mi zdá, že je velmi pravděpodobné, že člověk jako bhiologický druh může poměrně rychle vymizet. Jako bychom se nemohli vymanit z ideologie falešného nedostatku, která nám zároveň umožňuje legitimizovat neospravedlnitelné tužby. Pokud to tak bude pokračovat, zničíme ekosystém, na kterém jsme závislí. Sny Elona Muska nebo Jeffa Bezose o meziplanetárním cestování jsou totiž pro budoucnost lidstva naprosto toxické.
