Afghánistán, Angola, Guatemala, Kuba, Mongolsko, Náhorní Karabach, Venezuela, Zair, Zimbabwe nejsou nejradostnějšími místy na zemi. Hlavními a nejsmutnějšími hrdiny většiny snímků jsou děti. V úterý se proto uskutečnila aukce autorových portrétů kulturních celebrit ve prospěch českého výboru pro UNICEF, který je spolu s Galerií Pecka a s Národní galerií organizátorem Kratochvílovy výstavy a s ní spojených akcí.
Rozhovor
Začátkem sedmdesátých let jste v Nizozemsku nafotil reportáž ze starobince, a když vyšla v tisku, ústav zavřeli. Ale to byla doba, kdy dozníval zlatý věk fotoreportáží. Může mít ještě dnes fotka takový vliv?
Určitě. Jinak bych to nedělal. K tomu starobinci bych ještě něco rád podotknul. Tenkrát jsem netušil, že může nastat jeho zavření. Mně se ten ústav líbil; jenže já pocházel z jinejch poměrů než čtenáři novin - Holanďani s vysokým standardem a vytříbeným sociálním cítěním.
Člověk přece může taková témata publikovat kvůli sobě, ne proto, aby něco změnil...
Ale já fakt doufám, že moje fotografie pomůžou změně. Vždyť dělám pro organizace, který se o zlepšení poměrů podle svých možností reálně snaží - třeba Rockefeller Foundation rozdává ročně 250 milionů dolarů. Samozřejmě, že ovlivňování lidí, kteří mohou pomoct, nastává, až když se tragédie rozjede. Prevence prostřednictvím fotky asi není možná, každá tragédie začíná hrozně abstraktně: zkuste fotit a nějak zabránit dejme tomu napětí mezi Chorvaty a Srby, které před deseti lety teprve viselo ve vzduchu. Svět vždycky reaguje pomalu a dodatečně.
Když se podíváte na sedmdesátá léta, na dobu vašich profesních začátků, a na dnešek, v čem sem liší přístup obrazových časopisů?
Dneska jsou časopisy krajně ohrožený televizí a internetem a zápasej o přežití. Nemají drajv, co kdysi. A jsou v zásadě od toho, aby prodávaly reklamu - ta je dneska pro ně hlavním zdrojem příjmů. Takže reklama bojuje s redakčními stránkami a často už skoro nerozeznáte, jestli se díváte na reklamní nebo na redakční část. Někdy je reklama taky líp zpracovaná, protože je na ni víc času. A než se u některých žurnálů prohrabete stránkami se vzorky parfémů a bůhvíčeho, tak voníte jako byste šel z parfumerie, ale novinařina nikde.
Jak si pod neustálým náporem všudypřítomných obrazových schémat udržujete čistotu vidění?
Každá ta situace, při níž se na cestách ocitnu, je jiná nejen lidsky, ale většinou i vizuálně. A protože se snažím vyhmátnout esenci konkrétního problému na konkrétním místě, nějaký schémata v sobě moc nepociťuju, i když třeba narážím na stejný jevy v různejch zemích - například na čichání lepidel, který se rozmohlo mezi dětma. Narazil jsem na to v Guatemale, v Rumunsku i v Mongolsku. Ovšem pokaždý ten jev měl jiný zázemí...
Přesto vaše fotky mají obrazově leccos společné...
Jistě, nějakej rukopis mít musíte. Rukopis je něco, co nevkládáte jen do fotografií, do psaní, do malování nebo do jinýho druhu tvorby. Rukopis prostupuje i dalšíma věcma, který v životě děláte, vyjadřuje vaši celkovou expresi.
Jasný rukopis mají i vaše portréty kulturních celebrit, s nimiž jste uspěl na World Press Photo, vystavujete je a prodáváte. Co bylo na počátku nápadu fotit je reportážně, černobíle, na ulicích?
Vědomá opozice vůči převažujícímu trendu americkejch časopisů fotit tyhle lidi na velkej formát, bleskem a na barvu. Pro mě to byla schizofrenie: tvořil jsem černobílej dokument, human, a najednou jsem se musel přešaltovat a cvakat s bleskem, protože to tak chtěli... Navíc dneska jsou v Americe časopisy založený na personality - portréty slavnejch lidí vystřídaly reportáž. To víte, ne všechny stars chtějí bejt takhle fotografovaný, jejich public relations jim vytvořej kašírovanej obal a v tom je prodávaj veřejnosti. Ale lidi, který maj koule, řeknou: Jo, dem na to! Třeba zpěvák David Bowie nebo herec Jean Reno...
Nejednou jste se během svých uplynulých návštěv v rodné vlasti otřel o českou xenofobii. Teď tady představujete snímky s neštěstími, která jsou od nás kdesi daleko. Narážíte v Česku na netečnost vůči takovýmhle tématům?
Na xenofobii trvám, ale taky trvám na tom, že dost normálních lidí má zájem pomoct. Potkal jsem babičky, který mi říkaly, že posílaj na dobročinnost deset korun. Nevím, jestli zrovna přijdou do galerie na mý fotky, ale o to tady nejde. Chci upozornit, že existujou organizace reagující rychle a tam, kde je třeba. Z vlastních zkušeností vím, že kupříkladu pracovníci UNICEF dorazí na místa průserů mezi prvními a hned rozjíždějí charitu. Tahle organizace svěřené peníze opravdu neprošustruje. Chápu, že většina lidí je opatrná a nechce dávat prachy jen tak; taky jsem zpočátku nechtěl. Měl jsem špatnou zkušenost, když počátkem sedmdesátých let nastal malér s hladomorem v Bangladéši. To, co se tehdy po světě vybralo, se nikdy k adresátům nedostalo.
V jednom rozhovoru jste hovořil o tom, jak jste se pokusil vstoupit v roce 1992 do výměny válečných zajatců mezi Srby a Chorvaty tím, že jste dal prášek člověku, kterému bylo zle, čímž jste druhou stranu konfliktu hrozně naštval a málem vás zastřelili. Od té doby dodržujete bonton války - fotograf se do takových situací nemá míchat. Platí to i tehdy, když fotíte strádání dětí?
Nic není napsáno do kamene. Kdybych viděl, že dítě ubíjej k smrti, snažil bych se zasáhnout. S tím angažováním to ovšem není tak snadný. Třeba v Indii mi zabíjeli člověka před očima, ale razantně sdělili: Tohle není tvoje starost! A já to musel respektovat, protože jsem ani nevěděl, proč ho zabíjej, jen jsem šel zrovna kolem. Je to, jako kdybyste chodil na provaze...
Asi nejslavnější fotograf násilí James Nachtwey vydal letos knihu Inferno, Peklo. Bavili jste se někdy spolu o rozdílných přístupech? Vy se držíte zpátky, on natvrdo ukazuje příšernosti, kterých je člověk schopen...
Pracoval jsem s ním a mluvil ve Rwandě. Je to ohromně odvážný člověk, to se mu musí nechat, ale jeho fotky nejsou tak procítěný, jak to já vyžaduju. Nachtweyovy záběry jsou výborný pro časopisy, ale když jsem viděl tu objemnou monografii, nával jejích hrůz mě unavil. Mám raději fotky, který mi nechaj víc místa pro přemejšlení...
Jak se k fotografickým svědkům stavějí vykonavatelé násilí?
Někomu dělá dobře, když ho při násilí fotografujete, nedojde mu to a předvádí se. Někteří, třeba jejich náčelníci, si naopak dobře uvědomujou nebezpečí takový dokumentace a zakážou vám fotit. Asi před pěti lety se jeden norskej fotograf pohyboval mezi rebely v Súdánu, nechali ho pracovat, ale když chtěl odejít, odpráskli ho, protože jim došlo, že mu toho předvedli až příliš.
Jezdíte po celém světě. Co si představujete pod pojmem globalizace?
Vnímám ji jako trend k homogenní celosvětový společnosti a jako mocenskej proces - jasný směřování určitý sféry lidí k world domination. V USA se globalizace už odehrála: ať tam jste kdekoliv, všude stejnej servis, stejný firmy. Ztratila se diversity. Jak se to řekne česky: pestrost? jinakost? Tam už není choice, vlastně sorry - volba, výběr. Ano, zjednodušuju, ale podstata vize, kterou v sobě nosej hybatelé tohohle procesu, je právě taková.
Ale prohlašujete o sobě, že vám vyhovuje být kosmopolitní...
Kosmopolita nemá v mých očích nic společnýho se zastáncem globalizace. Být kosmopolitou pro mě znamená, že nejsem uvázanej na jednu zemi. Svoji rodnou hroudu nosíte všude s sebou, ale nemusíte na ní sedět. Ale tam taky moje představa o světovosti končí, nepotřebuju, aby to vypadalo všude stejně.
Jak byste jako fotograf charakterizoval proměny Prahy za posledních deset let?
Zní to blbě, ale Praha pro mě byla rajcovnější za komunistů, když město bylo šedivý a ve vzduchu se vznášel duch Franze Kafky. Takže dneska fotím ve Vysočanech nebo v Karlíně. Mě zajímá syrovost... Hledám démony v lidech. Centrum Prahy je dneska jenom svítivá kulisa.
Ale když teď vystoupíte v Karlíně z metra Křižíkova, narazíte na zrenovovaný palác ČKD, a to už je opěrný bod příštího Karlína, vypulírovaných ulic, které tam jednou převáží...
Jasně, nejsem tak naivní, abych neviděl, že i starej Karlín jde do hajzlu, tohle začíná bejt jeho konečná. Myslím, že nějaký věci by se měly zachovat, vyčlenit, nepředělávat, jen udržovat.
Jak se díváte na digitální fotografii?
Rád něco držím v ruce. Jedničky a nuly mě nezajímaj. Ale nemůžu dělat, že to neexistuje. Lidi jako já musí hledat nový cesty k využití svýho druhu fotografie. Takže knihy, výstavy, práce pro určitý organizace, protože moje produkty odebírá poměrně málo časopisů, i když zrovna já patřím k těm, co od nich ještě dostávaj zakázky. Ale internet je zajímavej. Mám třeba kamarády v Londýně, kteří si založili reportážní website. A na něm budu mít reportáž, kterou jsem původně pořizoval pro časopis Rolling Stone o West Pointu, kde jsem fotil mladý důstojníky. Redakci se nelíbilo moje zpracování, chtěli ty portréty s bleskem a stylizovaný a já důstojníky vzal syrově. Tak ty fotky umístím na website.
Řekněte mi základní pravidla, která se při tvorbě snažíte dodržovat?
V žádným ohledu neznásilňovat a neponižovat lidi, který fotografuju. Respektovat je, uchovat jejich důstojnost, i když se k nim přibližuju, co nejvíc to jde. V jiným smyslu respektuju negativ: všechno zvětšuju z plnýho pole, žádný výřezy. Když se mi záběr nelíbí, nepoužiju ho; neprovádím žádný dodatečný vylepšování, výřezy a podobně. A jsem takovej Mistr Alternativa. Kde je world press, tam nejsem já, respektive, když vidím slet klovajících žurnalistických supů s foťákama a kamerama, otáčím se a jdu pryč.
|
ANTONÍN KRATOCHVÍL |
Narodil se 12. dubna 1947 v Lovosicích. Vyrůstal ve Vinoři u Prahy, pak v pražském Karlíně. Základy fotografie mu vštípil otec, ateliérový fotograf. Školy pro kádrový profil nepřicházely v úvahu, šel se tedy učit zámečníkem. V necelých dvaceti letech emigroval přes Jugoslávii do Rakouska, žil v lágru v Traiskirchenu. Dostal se do Švédska, kde se živil všelijak a na půl roku okusil tamější vězení. Po trestu jej deportovali do Rakouska, které jej chtělo vrátit do Československa. Po různých peripetiích skončil v cizinecké legii. Po výcviku odjel do Afriky - do Čadu, kde mu střepina rozervala břicho. Dlouho marodil a dospěl k tomu, že bude lepší z legie zmizet. Jeho útěkářská pouť skončila v Nizozemsku, kde shodou náhod dostal možnost prokázat fotografický talent a dostal se na výtvarnou akademii.
V roce 1972 odjel do USA, nejprve do Los Angeles, pak do New Yorku. Postupně se prosadil jako fotograf pro Playboy, Penthouse, Esquire a další magazíny, ale nikdy se nenechal převálcovat ryze komerčními zakázkami. Od poloviny 70. let fotografoval černobílý sociální dokument v zemích střední a východní Evropy (po získání občanství USA navštívil i Československo), z něhož v roce 1997 vzešla kniha Broken Dream (Rozbitý sen); ta se i u nás prodávala a provázela ji stejnojmenná výstava. Od roku 1986 pracuje na několika cyklech - například Děti v krajních situacích, na souboru o devastaci životního prostředí ve světě nebo na kolekci portrétů uměleckých celebrit zvané Incognito. Vše je foceno černobíle a na kinofilm. Čeští filmaři o Kratochvílovi natočili v 90. letech dva dokumenty, jednu kapitolu mu ve svém dokumentárním románu Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci věnoval Jan Novák.
V roce 1991 Antonín Kratochvíl získal cenu Infinity Award, kterou uděluje newyorské International Center of Photography fotoreportérovi roku, v roce 1994 obdržel Leica Medal of Excellence za vynikající výsledky v oblasti dokumentární fotografie a z dalších poct jmenujme 1. cenu v soutěži World Press Photo v portrétní kategorii (1998) či fakt, že jej časopis American Photo zařadil mezi 100 nejvýznamnějších fotografů USA. Letos 12. dubna mu Česká republika vrátila občanství.
 Snímek z Angoly od Antonína Kratochvíla na pražské výstavě Mercy/Beze slov. |
 Na výstavě Mercy/Beze slov jsou k vidění také obrázky ze Zaire a Rwandy. |
 Guatemala 1984 na fotografii Antonína Kratochvíla z výstavy Mercy/Beze slov. |
 Ruka a stojící děti v řadě. |
 Afghánistán 1987 na výstavě Antonína Kratochvíla Mercy/Beze slov. |
