Říkali mu Einstein už na střední škole, přesto nikdy neměl nijak nadprůměrný prospěch. Jen bylo jasné, že Stephen Hawking je hlavička. „Narodil jsem se přesně tři sta let po smrti Galilea. Nicméně v týž den se narodilo odhadem dalších dvě stě tisíc dětí - jestli se některé z nich také později věnovalo astronomii, to nevím,“ začíná slavný teoretický fyzik své paměti.
Obálka českého vydání knihy Stručná historie mého života
Nazval je Stručná historie mého života, název je variací na jeho známou knihu Stručná historie času. Tedy populárně naučnou publikaci, která se navzdory svému zaměření stala absolutním bestsellerem, dodnes se jí prodalo přes patnáct milionů výtisků. Stručnou historii mého života teď v českém překladu vydává Argo a Dokořán.
I ve svém životopise umí být autor „lidový“, třeba když trochu nekorektně konstatuje, že vědci a prostitutky dostávají peníze jen za to, co je baví, a není fér tomu říkat práce.
Dětství v maringotce
Hawking byl nejstarším ze tří dětí, narodil se uprostřed druhé světové války, jako malý zažil bombardování Londýna. Miloval vláčky. A vlastně cokoli, co se dalo rozebrat. Zajímalo ho, jak věci fungují. Jenomže silnější byl v teoretické rovině, takže často nedokázal kvůli své nešikovnosti rozebranou věc zase poskládat zpátky. Jeho rodiče byli zvláštní, málo si dělali z toho, jak je okolí vnímá, takže děti byly zvyklé trávit léto v cikánské maringotce na jižním pobřeží - do té doby, než se místní radnici po mnoha letech snah podařilo maringotku z parcely odstranit.
Fyzika ve škole Hawkinga nudila, protože byla příliš jednoduchá, bavila ho spíš chemie. „Fyzika a astronomie slibovaly, že mi poskytnou vysvětlení, jak jsme se tu vzali a proč tu jsme. Toužil jsem pochopit hluboké tajemství vesmíru. Možná se mi to i částečně povedlo, ale pořád tu je ještě spousta věcí, které bych rád zjistil,“ říká Hawking.
V roce 1963 byla Hawkingovi diagnostikována choroba, která napadá nervový systém a způsobuje postupné ochrnutí, od roku 1968 se pohybuje jenom s pomocí vozíčku, už třicet let mluví jen díky počítači. Lékaři mu přitom po prvních vyšetřeních v šedesátých letech dávali jen pár let života. Sám o své nemoci mluví jako o velké šanci. „Když člověku hrozí smrt, uvědomí si, že život stojí za to žít, a náhle existuje spousta věcí, které chce dělat,“ píše.
Ironický zatvrzelec
Přestože je Hawking houževnatý a má nesmírně optimistický přístup k životu, nebylo pro nadaného studenta Cambridge snadné slyšet v jedenadvaceti letech, že má nevyléčitelnou nemoc, s ironií sobě vlastní se v knize ptá: „Jak jsem se měl soustředit na práci, když jsem neměl jistotu, že budu žít tak dlouho, abych obhájil doktorát?“ Přišly chvíle, kdy po tracheotomii mohl Hawking komunikovat jen zvedáním obočí nad tabulkou s písmeny, kterou mu někdo ukazoval: „Vědecké články se takhle píší zatraceně obtížně.“
Dnes je Hawkingovi dvaasedmdesát let, procestoval svět, vyzkoušel si létání ve stavu beztíže a stále pracuje. „Je to báječné být živ a bádat v teoretické fyzice,“ uzavírá svůj životopis. Přeložil ho Jan Klíma, doplněný je mnoha fotografiemi, které dosud Hawking nikde nezveřejnil.
