Geronimo

Geronimo | foto: Wikipedie

Kde stál Geronimo, tekla krev. Vychází životopis apačského náčelníka

  • 30
Dvěma nadšeným milovníkům indiánů se povedl báječný kousek: přeložili a cenným historickým kontextem opatřili vlastní životopis apačského náčelníka Geronima.

Vrah, nebo hrdina? Obojí. Geronimo byl však hlavně svědkem kolonizace původních obyvatel Ameriky a dodnes je její hlavní ikonou. „S Geronimem jsem se poprvé setkal v létě roku 1904. Tenkrát jsem pro něj tlumočil z angličtiny do španělštiny, když prodával nějakou čelenku. Náčelník byl sice ke mně vždycky zdvořilý, ale povídat si nikdy moc nechtěl. Když se ale později od někoho dozvěděl, že jsem byl kdysi zraněn Mexičanem, okamžitě mne vyhledal, vášnivě mi sdělil svůj názor na Mexičany a popsal svůj odpor ke všemu, co je mexické,“ začíná své vyprávění školní inspektor S. M. Barrett. Před více než sto lety sepsal Geronimův životopis, jejž mu náčelník nadiktoval. V češtině ho právě vydává nakladatelství Dauphin. V knize souborně nazvané Geronimo ho navíc překladatelé, dva laičtí čeští badatelé Nataša Budačová a Boris Taufe, doplnili o historii Apačů.

Nejhorší indián, jaký kdy žil

Geronimo Mexičany nenáviděl. Povraždili mu ženu, tři děti a matku. Během masakru u Kaskiehu, který se odehrál v padesátých letech devatenáctého století, přišel, jak popisuje, o celou rodinu. Stal se z něj lovec Mexičanů. Na výpravy za pomstou vyrážel téměř každoročně. Někdy se mu podařilo přemluvit k cestě více bojovníků a řada z nich v bojích padla, ale on jako zázrakem vždycky přežil, ač byl mnohokrát raněn. Svému kmeni dělal válečného šamana, i když o tom v životopise mluví jen okrajově, mnoho náčelníků se s ním radilo. Z čím více výprav se vrátil, tím zřejmější bylo, že má snad nadpřirozené schopnosti a nepřátelské kulky se mu vyhýbají.

Zatímco Američané i Mexičané tvrdili, že Geronimo je ten „nejhorší indián, jaký kdy žil“, domorodci a mnoho jejich příznivců, kterým vadila a dodnes vadí politika bílých přistěhovalců, ho uctívají jako největšího hrdinu.

V každém případě, kde byl on, tam tekla krev. V té době na tomto území víceméně chyběly soudy a spravedlnost bral do svých rukou kdekdo bez ohledu na legitimitu pohnutek či lidskost konaných skutků.

Na konci sedmdesátých let devatenáctého století se po dvacetiletí ostrých bojů a šarvátek Geronimo vzdal. On sám tvrdí, že uzavřel dohodu s generálem Milesem řečeným Medvědí kabát, který ji však podle jeho slov porušil. Zavázal se dát náčelníkovi půdu a nechat ho volně žít, nakonec však Geronimo skončil v rezervaci ve Fort Sillu – jako válečný zajatec nemohl být souzen civilními soudy – a stal se svého druhu atrakcí. Díky němu kvetl v tom místě indiánský turistický ruch. Autoři pojednání o Apačích tvrdí, že do rezervace tehdy jezdilo denně průměrně dvacet lidí podívat se na starého náčelníka, ale výjimkou nebyly ani dny, kdy jich bylo přes stovku.

To už měl Geronimo problémy s pitím a s hazardem. Ostatně zemřel proto, že opilý spadl z koně a nebyl schopný sám vstát, takže na studené zemi proležel celou noc, než ho našli. Onemocněl zápalem plic a na smrtelné posteli řekl, že jeho největším omylem byl fakt, že se vzdal své svobody. „Zemřel s nenávistí k bělochům, které nenáviděl celý život,“ psaly tehdy noviny.

Od náčelníka k bin Ládinovi

Běloši však nemají Geronimovi co vyčítat, počínali si stejně nenávistně a krvavě jako on. Náčelníkovo jméno dodnes budí emoce: spory se vedou o rozkradení Geronimova hrobu, stále není jasné, kde jsou uloženy indiánovy ostatky a zdobená uzda, s níž ho pohřbili.

Velkou nevoli vyvolalo i pojmenování operace na dopadení Usámy bin Ládina, kterou nazvali Geronimo. Náčelníkovi potomci a řada dalších domorodých Američanů se postavili proti spojování Apačova jména s nejhledanějším teroristou, takže Spojené státy byly nakonec nuceny zásah přejmenovat na Neptunův oštěp. „I 102 roků po Geronimově smrti ho Spojené státy americké stále zabíjejí. Je to smutný příklad vůdců amerických ozbrojených sil, když osobnosti domorodých národů spojují s nepřáteli a divochy,“ napsala tehdy rada náčelníků s poukázáním na to, že v současných amerických ozbrojených silách jsou indiáni nejpočetnější menšinou. A podíleli se paradoxně v jednotkách Navy SEALs i na akci proti bin Ládinovi.

Je jasné, že Geronimův životopis (jakkoli řada skutečností, které uvádí, je v rozporu s ostatními historickými záznamy) dodnes rezonuje. Byl obětí, hrdinou, masovým vrahem? Důležitý je „dovětek“ v podobě druhé části knihy, jež vysvětluje historii a okolnosti, za nichž k honu Apačů na Mexičany i bledé tváře docházelo. Popisuje zvyky a obyčeje indiánů i změny, které se děly během osidlování mexicko-americké hranice, i situaci v rezervacích, do nichž byli indiáni následně vysídleni. Není to jednoznačný příběh, nejsou tu hodní a zlí, dobří a špatní. Ale stojí za čtení. Zejména v našich končinách, kde jsou indiáni stále mylně spojováni hlavně s obrazem, který o nich vytvořil Karel May.