Philip Roth zemřel v úterý v noci na srdeční selhání, obklopen nejbližšími přáteli. Jiří Hanuš, který do češtiny přeložil nejvíce jeho knih, o něm mluví jako o nesmírně talentovaném stylistovi, satirikovi a také muži, který v sedmdesátých letech výrazně pomohl zakázaným českým spisovatelům. Stalo se tak poté, co muselo nakladatelství Československý spisovatel zastavit kvůli cenzuře vydání jeho románu Portnoyův komplex. „Seznámil se však tehdy s manželi Pellarovými, kteří ho překládali, a ti ho uvedli do kruhu zakázaných spisovatelů. Ocitl se ve společnosti Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka nebo Milana Kundery a chtěl jim pomoct,“ popisuje Hanuš.
Sponzoři pro spisovatele
„Hledal cesty, jak podpořit spisovatele, kteří tu neměli žádný příjem, protože jejich knihy šly kvůli cenzuře do stoupy. Vymyslel dva způsoby pomoci,“ vysvětluje. Zařídil, že každý z bezpříjmových spisovatelů bude mít v USA sponzora, který mu měsíčně bude posílat peníze.
Kromě toho se však zasloužil i o vydávání tuzemských děl v zahraničí. Přesvědčil vydavatelství Penguin Books, aby založilo edici zaměřenou na autory z východní Evropy. Sám jí pak několik let šéfoval. Soustředil se i na spisovatele z Maďarska nebo Polska.
Zákaz vrátit se do Československa přišel v roce 1977. Oblíbená věta, že jezdí do Prahy za ženami, mu už neprošla a jako persona non grata se už se za svými přáteli nepodíval. Pravidelně pak jezdil alespoň za Milanem Kunderou do Paříže. „Kunderu velmi uznával a blízko měl i k Ivanu Klímovi, který uměl skvěle anglicky,“ doplňuje překladatel.
Jiří Hanuš, který společně se zmiňovanými manželi Rudolfem a Lubou Pellarovými patří mezi nejznámější tuzemské překladatele Rothova díla, vyzdvihuje tři zásadní milníky autorovy kariéry. Jako ten první vidí odvážný román Portnoyův komplex z roku 1969, který z něj učinil literární celebritu. Poté knihu Sabatovo divadlo, fascinující příběh nepřekonatelného chlípníka, který odmítá odejít z tohoto světa, a později takzvanou americkou trilogii, ve které se Roth s humorem sobě vlastním vyrovnává s politickou korektností, rozvratem hodnot šedesátých let i mccarthismem.
„Překládal jsem Johna Updikea i Rotha, oba to jsou páni autoři, ale zatímco Updike se snažil, aby to všechno krásně plynulo, Roth byl hlavně satirik, ač samozřejmě úžasný stylista,“ říká Hanuš.
„Jeho literaturu tvoří z velké části spíše humor. Popis politického stavu ve Spojených státech amerických po sexuálním skandálu Billa Clintona je jeden citát krásnější než druhý. Když to dnes čtu se svými studenty, tak si jen říkám, jak jsem to všechno mohl přeložit. Byla to neskutečná výzva. Rád jim dávám k přečtení popis hry klavírní sonáty v Lidské skvrně, to je vrchol stylistického umění,“ tvrdí.
Philip Roth: Nemesis
Americký autor i jeho styl psaní však měl své zaryté odpůrce. Výrazněji na sebe upozornili v roce 2011, kdy v Londýně Roth přebíral mezinárodní Man Bookerovu cenu. Z její tříčlenné poroty tehdy rezignovala autorka Carmen Callilová se slovy, že nemůže udělit cenu někomu, kdo celý život píše o stejném tématu. „Je to, jako kdyby mi seděl na obličeji a já nemohla dýchat,“ pronesla tehdy a zasloužila se tak o několik peprných novinových titulků.
Krátce poté Philip Roth oznámil, že žádnou další knihu už nenapíše. Jeho posledním dílem proto zůstává román Nemesis z roku 2010. Píše v něm poněkud symbolicky o Bohu a vině.
