Solženicynovu smrt oznámila ruská agentura Interfax. Podle ní spisovatel podlehl mrtvici. Solženicynův syn, kterého cituje AP, hovoří o zástavě srdce. Solženicynova díla jsou dokumentem o represáliích, koncentračních táborech a vězeních všech sovětských dob. Mezi nejznámější patří trilogie Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče.
Nežít ve lži
Alexandr Solženicyn, narozený v roce 1918, od roku 1941 bojoval na frontách druhé světové války, stal se velitelem dělostřelecké baterie. V roce 1945 byl na osm let uvězněn za kritiku Lenina a Stalina ve své korespondenci. Po předčasném propuštění z Gulagu z důvodu rakoviny a po jejím vyléčení žil tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu.
V roce 1957 byl rehabilitován a učil šest let matematiku v Rjazani, hlavně se však věnoval literární práci. V době přechodného tání za Nikity Chruščova publikoval - v listopadu 1962 - v časopise Novyj mir povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která jako první umělecké dílo z prostředí sovětských koncentráků legálně publikované v SSSR obletěla celý svět a autorovi zajistila světový obdiv.
Po nástupu Leonida Brežněva do Kremlu v roce 1964 bylo Solženicynovi znemožněno oficiálně publikovat, svá díla vydával pouze v samizdatu a v zahraničí. Byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a v roce 1970 mu zabránili převzít Nobelovu cenu za literaturu. Byl nucen se skrývat u svého přítele, světoznámého violoncellisty Mstislava Rostropoviče.
Po vydání prvního dílu Souostroví Gulag ve Francii v roce 1973 a zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13. února 1974 znovu zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ, do Frankfurtu nad Mohanem. Šlo o první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929. V exilu Solženicynovi zpočátku nejvíce pomohl německý
spisovatel Heinrich Böll, který mu našel domov v Curychu. V roce1976 se Solženicyn odstěhoval do USA.
Na Západě postupně vyšly všechny jeho romány (Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina), filozofický sborník Zpod balvanů, memoáry Trkalo se tele s dubem a další práce. V Sovětském svazu mu práce začaly vycházet v roce 1989 a o rok později bylo publikováno i Souostroví Gulag. Ve stejném roce mu bylo vráceno občanství a v roce 1991 byl zproštěn obvinění z vlastizrady a (podruhé) rehabilitován. Do Moskvy se vrátil po dvouměsíční cestě vlakem z Vladivostoku v létě 1994.
Stále nonkonformní
Po návratu ale kdysi neohrožený bojovník za svobodu, který po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil "je ostudné být Sovětem", vzbuzoval kontroverze svou xenofobií a příklonem k ruskému nacionalismu.
V posledních letech se Solženicyn stal zarputilým kritikem západní
materialistické společnosti a ruským vládním politikům vytýkal, že se
bezmyšlenkovitě "opičí" po Západu. Kvůli tomu též odmítl převzít vysoké
státní vyznamenání od někdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina s tím, že nechce, aby mu hold skládal politik, který Rusy přivedl do mizérie. Od prezidenta Vladimira Putina ale státní cenu loni převzal.
Před šesti lety vzbudil Solženicyn rozpolcené reakce svou obsáhlou knihou Dvě stě let spolu, v níž mimo jiné připsal vinu za katastrofu Ruska v komunistické éře Židům. Podle něj hráli za bolševiků židovští revolucionáři významnou roli, ale také široké masy Židů prý pomáhaly budovat sovětský systém a byly za "rudého teroru" přímými vykonavateli násilí.
V devadesátých letech si vzal na mušku také Severoatlantickou alianci, kterou obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity". V roce 1999 tvrdě odsoudil počínání NATO v Jugoslávii, a jednání NATO dokonce přirovnal k Hitlerovi.
