Zemřel analytik významů Vladimír Macura

aktualizováno 
Praha - Osud jako by chtěl české literatuře potvrdit slova slavného verše T S. Eliota, že duben je ten nejstrašnější měsíc: po básnících Ivanu Divišovi a Karlu Křepelkovi, kteří odešli na věčnost v minulých dnech, zemřel v sobotu 17. dubna odpoledne literární vědec a historik, také však prozaik a překladatel Vladimír Macura. Bylo mu třiapadesát let, podlehl vleklé a těžké chorobě.
České písemnictví ztratilo osobnost mediálně nenápadnou, jinak ovšem velmi cennou, která v sobě pojila vědeckou akribii a tvůrčí, uměleckou invenci.
Macura se narodil 7. listopadu 1945 v Ostravě. Studia češtiny a angličtiny absolvoval v roce 1968 na Filozofické fakultě UK. Po vojně nastoupil do akademického Ústavu pro českou literaturu, kde pracoval až do své smrti: nejprve jako odborný a vědecký pracovník, v letech 1990-1992 jako zástupce ředitele a od ledna 1993 seděl v ředitelském křesle. Měl ovšem daleko k prototypu funkcionáře i k prototypu kabinetního učence, který je zavile ponořen do své specializace.
Od 60. let Macura publikoval recenze, studie a další texty v novinách a časopisech. Projevit knižně se mohl až v roce 1983. Byl to hned dvojí a pozoruhodný nástup: jednak mu vyšel soubor ironických milostných povídek Něžnými drápky (patřil vůbec k tomu nejlepšímu, co Mladá fronta ve své edici debutů Omega přinesla), jednak publikoval studii Znamení rodu, která se vymykala tehdejší zpustlé literárněvědné produkci. Autor na dobové literatuře a dalších dokumentech analyzoval kulturu národního obrození jako systém znaků, které vytvářejí svět iluzí a mystifikací a tím svědčí o své době, o inklinaci k mýtům. Tato metodologická východiska použil i při pohledech na českou poválečnou kulturu v souborech textů Šťastný věk (1992) a Masarykovy boty a jiné semi(o)fejetony (1993); posledním knižním plodem této metody byl svazek studií Český sen (1998), v němž se Macura částečně vrátil do "svého" 19. století. Nepočítáme-li román z normalizace a o normalizaci Občan Monte Christo (mohl vyjít až v roce 1993 a zůstal poněkud nedoceněn, ve stínu kypivého porevolučního dění), Macura se usadil v minulém věku i beletristicky. Do 19. století situoval svoji historickou tetralogii Ten, který bude. V roce 1992 ji odstartovala novela o zrodu udavače Informátor, dva roky na to následoval příběh o J. V. Fričovi Komandant. Za hlavní hrdiny předloňského románu Guvernantka zvolil básníka F. L. Čelakovského a jeho ženu Antonii Rajskou. Během několika týdnů nakladatelství Hynek vydá v jednom svazku tyto prózy plus závěrečnou, dosud nepublikovanou část tetralogie - román Medikus. Macura-beletrista v sobě nezapřel Macuru-učence; fikci spékal s realitou, rozkoš z vyprávění uplatňoval na konkrétních historických figurách a v některých momentech došlo ke šťastnému, intelektuálně a literárně jiskřivému otevírání nových souvislostí nejen literárních. Autor upozorňoval: "Odstup od látky mi umožňuje vypovědět věci velmi osobní, o nichž bych sám za sebe mluvit nedokázal." Román Guvernantka a svazek Český sen také Macurovi loni vynesly Státní cenu za literaturu. "Zjišťuji, že to, co mi zní v uších, asi již není stříbrný vítr, když jsem byl pojat do kategorie tvůrců, jimž se udělují státní, životní ceny," reagoval na poctu s ironií sobě vlastní.
Macura vynikal pílí. Vedle již řečeného například překládal z estonštiny: přiblížil nám nejedno výborné dílo tamějšího písemnictví (např. prózy Arva Valtona), čímž do obrazu tzv. sovětské literatury vnášel znepokojivě ironický a evropský tón, dosti odlišný od převažujícího dušezpytného a "oblomovského" ducha ruského sovětského psaní. Estonci na Macuru nezapomněli - minulý týden mu udělili státní vyznamenání za zprostředkování estonské kultury. Spolu s Miroslavem Červenkou, Jaroslavem Medem a Zdeňkem Pešatem napsal Slovník básnických knih (1990). Vedl odborné týmy - například dvoudílného Slovníku světových literárních děl (Odeon, 1988); v poslední době šéfoval skupině, která připravuje Dějiny české literatury po roce 1945.
Mezi těmi literárními vědci a historiky, kteří za normalizace působili v oficiálních strukturách, Vladimír Macura patřil k těm nejslušnějším. Je třeba to zdůraznit: zemřel nejen pozoruhodný tvůrce, ale i dobrý, kvalitní člověk.
Autor:

Mohlo by vás zajímat

23. 3. proběhne předávání filmových cen (Praha, Rudolfinum)
17. 3. bude mít premiéru pořad Za oponou na iDNES KINO


Nejčtenější

Zemřela zpěvačka Věra Bílá, romská hvězda plánovala velký comeback

Zpěvačka Věra Bílá v listopadu 2018

Ve věku čtyřiašedesáti let zemřela světoznámá zpěvačka Věra Bílá. Tento týden přitom měla zahájit plánované comebackové...

Zemřel Stanislav Zindulka, vtipný a dvorný kavalír ze starých časů

Herec Stanislav Zindulka na snímku z června 2017

Ve věku 86 let zemřel člen hereckého souboru Činoherního klubu, držitel Thálie i Českého lva Stanislav Zindulka. Zprávu...

RECENZE: Opravdu pocta Vondráčkové? Muzikál Kvítek mandragory klesl ke dnu

Jaromír Nosek a Miroslav Etzler v muzikálu Kvítek mandragory

Původní muzikál připravený na motivy písní Heleny Vondráčkové měl ve středu premiéru v Divadle Broadway. Tvůrci divákům...

Televizní rada si všimla vulgarit v seriálu Most!, žádá nápravu

Michal Isteník, Vladimír Škultéty, Martin Hofmann, Zdeněk Godla a Miloš...

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se vrátila k seriálu Most!, který se již uzavřel. Upozornila Českou televizi,...

KOMENTÁŘ: Hitler může, Jackson ne? Když se upravuje historie, končí legrace

Záběr z odebrané epizody seriálu Simpsonovi

Děda Simpson prý za svého pobytu v Evropě předváděl striptýz Adolfu Hitlerovi. To je v pořádku. Ale když jeho syn Homer...

Další z rubriky

RECENZE: Život k sežrání? Jediná dieta, která opravdu zabírá, je láska

Animovaný hrdina snímku Život k sežrání má rád jídlo a je to na něm znát.

Metráček po francouzsku, tak by se mohla jmenovat kniha Mikaëla Olliviera (1968) z produkce nakladatelství Baobab....

Chci čtenáře rozrušit a zmanipulovat, aby pochyboval, hlásí de Viganová

Spisovatelka Delphine de Viganová

Co je realita a co fikce? Francouzská spisovatelka Delphine de Viganová dostává čtenáře pravidelně do úzkých a oni ji...

Skoro Dan Brown. Tentokrát píše o vraždě Martina Luthera Kinga

Martin Luther King - I Have a Dream (1963)

Zná veřejnost celou pravdu o 4. dubnu 1968, dni, kdy byl zavražděn Martin Luther King? Na to se ve svém románu Okamžik...

Najdete na iDNES.cz