Stalo se tak po nedávné zmínce v týdeníku Respekt, která se pozastavovala nad tím, že ačkoli je román bestsellerem, tuzemští čtenáři si jej houfně nekupují.
Hned poté se knihkupci začali o román zajímat a jeho prodejnost stoupla do neuvěřitelných výšin.
Pokud je však i v Česku pětisetstránkový "nejprodávanější román světa" na špičce žebříčků prodejnosti, lze se tomu jen divit.
Je-li kniha srovnávána s brilantními Ecovými manifesty beletristické postmoderny Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo, měl by takový příměr Eco vnímat jako urážku. Jinou podobnost než námět - příběh vzniklý ze smísení fikce s realitou - a vnější kulisy (v Brownově případě jen letmo a schematicky
Eco ve Foucaultově kyvadlu fascinuje odkrýváním světové sítě spiklenců na základě přílišného domýšlení souvislostí masy historických dat a zdánlivých náhod - a před tímtéž otevřeným temným závěrem románu varuje. Brown vychytrale používá sice tytéž prostředky, ale s tak tragickou neumělostí, až to vede k otázce, zda si ze čtenáře nedělá legraci.
Příběh začíná hrůzostrašnou vraždou správce uměleckých sbírek v Louvru. Do pátrání se vkládá geniální intelektuál světového jména a krásná policistka, která se ukáže jako klíčová osoba.
Zjištění hrdinů knihy totiž mohou otřást základy římskokatolické církve. Ježíš Kristus nebyl bohočlověkem, ale měl ve skutečnosti dítě s Maří Magdalénou, přičemž rod jejich potomků (prapra...vnučkou Maří je ona policistka) přežívá do dnešní doby.
Tuto pravdu se snaží před světem skrýt i za cenu krveprolití ultrakonzervativní katolická organizace Opus Dei i představitelé Vatikánu.
Ale nakonec se ukáže, že skutečný zloduch je jen jeden, a ten je po zásluze potrestán: "Využil Vatikán a Opus Dei - dvě skupiny, které se ukázaly být naprosto nevinnými. Špinavou práci za něj udělal fanatický mnich a zoufalý biskup," píše se na straně 480.
Pokud Brownův bestseller vůbec nazveme thrillerem, pak může jako napínavé čtivo působit nejvýše na školní děti. Vzato střízlivě je to slátanina, mixující záhadné mnichy, bondovské honičky, moderní techniku, chodby, rituální vraždy, templáře, šifry - a lásku.
Také Brownovo dovysvětlování "záhad" připomíná školu. Krystalickým příkladem je "nerozluštitelné" písmo, vyobrazené na straně 336, nad nímž kapituluje harvardský znalec náboženských symbolů Langdon.
Rozluštění je vysvětleno na pěti stránkách, přestože fakt, že jde o prosté zrcadlově převrácené běžné písmo, je zřejmý na první pohled.
Šifra Mistra Leonarda je zkrátka mimořádně špatný pokus o postmoderní telenovelu. Jestli se opravdu dobře prodává, zůstává nad tím rozum jen užasle stát.
Ale abychom Brownovi nekřivdili: podle knihy se prý točí film. Scenárista bude muset krotit Brownovu upovídanost. Na vizuálnu postavený příběh Da Vinciho kódu by po dynamickém zfilmování nemusel vypadat úplně zle.
