Tento precizní soubor všeho dosažitelného, co kdy Heisler vytvořil, připravil pro Odeon František Šmejkal v roce 1969. Realizace ovšem musela počkat až na Torst, kam strojopis přešel v devadesátých letech po odeonském zániku. Stalo se tak v pravou chvíli! V posledních letech se totiž zájem současné kunsthistorie naplno položil právě do neprobádaných meziválečných a válečných let a Heislerův svazek nyní může těžit z nových studií Karla Srpa a Jindřicha Tomana, kteří přípravu publikace po Šmejkalovi převzali.
Jindřich Heisler na české výtvarné scéně nepůsobil dlouho. Ještě kratší čas na ní mohl vystupovat oficiálně. Do pražské surrealistické skupiny vešel v roce 1938 a hned o tři roky později se kvůli rasovým zákonům musel až do konce války skrývat - většinu doby strávil u Toyen v koupelně. V poválečné Praze vydržel jen dva roky. Poté s Toyen odjel do Paříže, kde se oba stali členy pařížské surrealistické skupiny. Zde také Heisler v osmatřiceti letech náhle skonal na infarkt, prý při cestě na schůzku s André Bretonem.
Tento časový, totalitními režimy řízený pres z Heislera "vymačkal" texty, obrazy a fotografie, které patří k tomu nejlepšímu, co lze v českém surrealismu nalézt. Jsou to právě až dobou nesvobody podmíněné sbírky Z kasemat spánku (1940) a především Na jehlách těchto dní (1941), které nahradily dřívější až příliš hravé básničky a vtáhly Heislera do tenat imaginativních záznamů reality. "Snad už podzemní, naběhlé žíly začínají porušovat klid a otřásající se země pomalu stírá těžký prach s tisícerými hnízdečky hnoje. Snad jsou to prsty těchto dnů rozvazující nestvůrné uzly, jejichž zapletená domácí klubka jsou rozcuchávána vlnami a spletena s vodní řasou, volně ukazují svůj nesmírný prostor naděje," to píše Heisler v Na jehlách těchto dní. Jako inspirace mu posloužily fotografie "nadreálných" setkání Jindřicha Štyrského.
Heisler se v celé své tvorbě snažil vizuální a psaný projev sjednotit - viz jeho esej O ilustraci, která není ilustrací z roku 1946. Napětí mezi slovem a obrazem podle něho spočívá "ve zcela spontánní iracionalitě interpretace, a to jak psaného textu, tak i vizuálního vjemu". Například v pásmu Schovej se, válko! (1944) se dočteme: "Bolest podpaluje rozevřené tlamy a jejich nadmuté bradavice navštěvují jiné bradavice. Nejde o nepřátelství ani o lásku." Báseň je zde skutečně v podobě jakési črty pro obraz, který ovšem nemusí vzniknout, který se dá číst i v takto rozepsaném kódu. Přesto jsou podle mě obrazy tím podstatnějším, co po Heislerovi zůstalo. Už kvůli tomu, že se mu do nich podařilo vtěsnat ještě více symbolů a metafor než do jeho květnatých vět.
Většina Heislerových výtvarných objektů dnes bohužel existuje pouze ve fotodokumentaci, část z nich vznikla přímo za jejím účelem při vědomí následného zničení originálního výtvoru. Fotografie naštěstí přetrvaly. Hrábě z roku 1943 - záznam instalace na seně ležících hrábí s hořícími svícemi - se již staly jedním ze symbolů české surrealistické scény.
Podobně se vede i Heislerovým fotografickým kolážím a především jeho fotografikám. S fotografikami experimentoval už ve třicátých letech člen brněnské fotoskupiny f5 František Povolný. Heislerův cyklus Ze stejného těsta (1944), kde leptáním a tavením emulze přenesl na negativ fantaskní záznamy svých válečných úzkostí, je tak silnou výtvarnou sebereflexí štvaného člověka, jaká u nás možná nemá obdoby.
Dovedu si sice představit odvážnější grafickou úpravu publikace - její autor ostatně zůstal v jinak pečlivé a rozlehlé tiráži utajen, stejně jako kvalitnější přetisk reprodukcí Heislerových děl. To jsou ovšem výhrady, jak je snad z recenze již zřejmo, víceméně podružné.
|
Jindřich Heisler: Z kasemat spánku. |
|
Edici Františka Šmejkala doplnili a rozšířili Karel Srp a Jindřich Toman. K vydání připravila a ediční poznámku napsala Zuzana Dětáková. |
|
Chronologický přehled sestavil Karel Srp, bibliografii Jindřicha Heislera sestavili Polana Bregantová a Jindřich Toman. |
|
Heislerovy francouzsky a německy psané texty přeložili Věra Linhartová, Miroslav Topinka a Jindřich Toman; ostatní francouzské texty přeložila Magdaléna Fričová. Stať Radovana Ivšiče přeložil Miroslav Petříček jr. |
|
Torst, Praha 1999 (vyšlo 2000), 466 stran, náklad a cena neuvedeny (prodává se za 590 korun). |
 Ze stejného těsta, 1944 |
 Objekt, 1943 |
 K z cyklu abeceda |
 Objekt, 1951, různé materiály, překližka |
 Bez názvu |
 Bez názvu, 1943 |
