Název vaší knihy odkazuje k filozofovi Wittgensteinovi, který zkoumal, jak jazyk formuje svět i identitu. Když jste psal o tělesnosti a sexualitě, které jsou taktéž otázkami jazyka, narážel jste na jeho limity?
Velmi. Při psaní o těle a tělesných prožitcích jsem si uvědomil, že pro ně nemáme odpovídající slovník. Už jen když chceme mluvit o pohlaví, máme na výběr buď medicínské termíny, vulgarismy, nebo zdrobněliny. Ani jedno se nehodí do představy intelektuálního beletrizovaného eseje. Otázka jazyka, tedy toho, jak jím popisujeme svět, je pro mě naprosto zásadní a prolíná se celou knihou. Mám totiž pocit, že naše společnost má stále limity v tom, jak reprezentuje gaye nebo queer lidi. Buď je démonizuje, bagatelizuje jejich identitu nebo z nich dělá politováníhodné oběti.
Vratislav Maňák (*1988)
|
To je velmi redukující.
Ano, je. Jedná se o úzký výsek identity, který je strašně nereprezentativní a já se s ním vůbec nedokážu ztotožnit. Proto jsem hledal způsob, jak o gay identitě mluvit jinak.
A našel jste ho?
Doufám, že ano. Uvidíme, co na to řeknou čtenáři.
Wittgenstein představuje racionalitu a disciplínu. Gay spaces, o nichž píšete, naopak reprezentují tělesnost a bezprostřednost. Máme to tedy chápat jako střet intelektu a těla, nebo to jde podle vás ruku v ruce?
Ludwig Wittgenstein vystupuje v titulním eseji z vídeňské sauny Kaiserbründel a tam jeho filozofie opravdu představuje určitý protipól k prožívání těla. Ve své práci totiž Wittgenstein tělo prakticky netematizoval - bylo tím, o čem není potřeba mluvit. Mám za to, a vede se o tom i dlouhodobá společenská debata, že přísné oddělování duše a těla může být pro naši kulturu spíš překážkou. V textu si proto dovoluji autorskou fabulaci, Wittgensteina do gay-sauny přivádím a konfrontuji ho s jeho vlastní tělesností i s touhou po mužích.
Co by Wittgenstein řekl, kdyby skutečně vstoupil do gay sauny?
Byl by šokovaný, protože by zažíval něco, pro co nemá jazyk.
Je pro vás psaní o klubech, saunách nebo městě způsobem, jak vrátit filozofii do běžného života?
Ano, je to jeden z mých záměrů. Slovo filozofie může u řady čtenářů vyvolávat kopřivku. Často si pod ním představíme mramorové busty v muzeích nebo školních aulách, Aristotela, Platóna, Nietzscheho. Já na to šel jinak a velkou inspirací mi byla švédská komiksová autorka Liv Strömquistová. Ta ve svých knihách zkoumá výrazné společenské fenomény, třeba to, jak sociální sítě proměňují náš vztah ke kráse, a i když pracuje s formou komiksu, úplně přirozeně si k výkladu bere taky filozofii – současnou i klasickou. Díky tomu je filozofie součástí každodennosti a zároveň srozumitelně vysvětluje svět kolem nás prostřednictvím rozboru konkrétních situací. Chtěl jsem zkusit něco podobného, jen v jiném médiu.
Neodradíte tím čtenáře?
Některé určitě, ale s tím už nic nenadělám. Dobře vím, že moje kniha není pro každého. Je pro ty, kdo chtějí myslet a zkusit vidět svět citlivěji.
Poznání člověka
Kniha se skládá ze sedmi reportážních esejí, které jsou označené jako sociologické. Přinesla vám práce na nich nějaké překvapivé poznání o tom, jak lidé zacházejí se svou identitou nebo tělem?
Nešlo jen o poznání gayů, ale o poznání člověka jako takového. A souvisí to i s otázkou jazyka, kterou jste zmínila na začátku. V různých situacích se mi vracelo stále silnější uvědomění, že nikdo z nás nikdy nemůže být úplný. Už jen proto, že se nedokážeme zcela přesně vyjádřit. Neumíme dokonale verbalizovat své myšlenky nebo pocity.
A také proto, že téměř vždy zastáváme nějakou společenskou roli. Může to být role matky, což samozřejmě není nic negativního, role zaměstnance, novináře nebo vysokoškolského učitele. Ale nikdy je nezastaneme všechny naráz. A právě tato neúplnost je téma, které mě nepřestává zajímat. Myslím si navíc, že u queer lidí bývá častěji zvědoměná, protože jim společnost explicitně říká, že jsou neúplní, nedokonalí, že jim něco chybí nebo že nesou nějaké stigma.
Čtou nás i heterosexuální muži. Autorky queer románů o tvorbě i stereotypech |
Takže jste v „gay spaces“ odhalil i něco obecnějšího o lidském chování.
Spíš pocítil, než odhalil, ale ano. Jednotlivé queer prostory jsou místa, kde se člověk snaží být sám sebou, pokud to tedy vůbec jde. Každý takový „gay space“ přitom zároveň ukazuje i něco svébytného. V knize se například ptám, proč nás vzrušuje překračování zákazů, nebo proč a za jakých okolností jsme ochotni si dovolit patos. To jsou sice otázky, které vycházejí primárně z gay kultury, ale odpovědi na ně už platí obecně, bez ohledu na orientaci.
Ve své nové knize opouštíte čistě prozaickou fikci a vstupujete do reportážního eseje. Co vás přimělo změnit žánr?
Témata spojená s gay existencí mi přišla natolik zajímavá, že jsem necítil potřebu balit je do příběhu. U prózy je totiž osou textu právě příběh a zápletka. Tady se ústřední osou stala myšlenka a argumentace.
Z queer knih se staly podpultovky, popisuje aktivistka život v Maďarsku |
Esejistická forma umožňuje větší intelektuální svobodu. Nepřinesla vám i větší zranitelnost?
Jistě, autor se tu neschovává za výraznější vypravěčské masky, a místo toho, i když je to klišé, jde s kůží víc na trh. Pak může být zranitelnější, ale co s tím? Je mi skoro čtyřicet a říkám si, kdy jindy přestat mít strach ze zranitelnosti, když ne právě teď.
Střední Evropa jako laboratoř identity
Vaše nová kniha je tak trochu mapou středoevropských měst. Čím se liší queer atmosféra v Berlíně a třeba v Bratislavě?
To jsou dva příklady, na nichž je rozdíl dobře vidět. Berlín je extrémně liberální město, zatímco Bratislava působí svázaněji. I když jsou totiž metropole volnomyšlenkářštější než venkov, pořád jsme na Slovensku i s jeho populistickou a homofobní politickou reprezentací. Na první pohled se tedy města liší, ale kontexty, v nichž existují, si zase tak vzdálené nejsou. Volební úspěchy AfD v Německu ukazují, že národně-konzervativní politika sílí napříč regionem a nejen na Dunaji.
Německý vydavatel vás přirovnává k velkým jménům jako Didier Eribon či Claudio Magris. Jak se vám takové srovnání poslouchá?
Co na to říct víc, než že je to skvělé? Mám radost, že německý nakladatel věří intelektuální relevanci téhle knihy. Doufám, že jí budou stejně věřit i čeští čtenáři.
Mapuje sexualitu za holokaustu. Do queer dějin patří i Anne Franková, říká |
A budou ji číst stejně jako ti zahraniční?
Nemyslím si. Každý čtenář ke knize přistupuje se svými vlastními zkušenostmi a svým kontextem.
Existuje pro vás ještě nějaké téma, o němž byste psát nedokázal?
Popravdě teď o dalším titulu vůbec nepřemýšlím a u svého tématu ještě chvíli zůstanu. Na koncept fragmentu, o kterém jsem mluvil na začátku, v DOXu volně naváže expozice o fragmentech mužského těla v současném umění, plánovaná na druhou polovinu letošního roku. Na to se moc těším.
