Básník Rainer Maria Rilke ji přirovnal k miniatuře zhotovené v posledním okamžiku před velkou revolucí. Malíř Max Švabinský stvořil jeden z nejkrásnějších Sidoniiných portrétů. A obávaný kritik Karl Kraus psal vyznání: "Má nevěsto před Bohem, na kterou budu čekat až do posledního dechu – věčný chlapec skrze Tebe."
A věrná být nemohu
Málokterá žena v dějinách tak okouzlovala slavné umělce jako Sidonie Nádherná, poslední majitelka zámku ve Vrchotových Janovicích. A jen málokterá tak zosobňuje kulturu i bol staré střední Evropy, velkého Rakouska: rodem rakouská Němka, zemí Češka, kastou šlechtična. Přitom nikdy nebyla způsobnou panenkou z porcelánu, otrokem dobových tradic a konvencí.
Měla silně pokrokovou neklidnou duši: jako jedna z prvních žen v českých zemích řídila automobil, její "neukojitelná touha po cestování" ji zavedla až do Palestiny, zaníceně debatovala s muži o literatuře i hudbě, a hlavně od vztahů nečekala sliby, ale svobodu.
"A věrná být nemohu: to by žádný muž od ženy neměl žádat, protože by vyhasla," napsala si roku 1917 anglicky do svého deníku. Právě v té době prožívala velkou lásku k rakouskému spisovateli Karlu Krausovi, které vzdorovala, seč mohla: nechtěla se oddat, ztratit v někom jiném. Možná že v té urputné potřebě nezávislosti lze hledat i důvod, proč Sidonie nakonec zůstala bezdětná, byť při vzplanutí k Maxi Švabinskému o dítěti uvažovala.
Inspirace pro dnešek
Výjimečná žena přitahuje výjimečný zájem, a tak o krásné Sidonii už vznikly čtyři biografie a jeden televizní dokument. Spisovatelka Alena Wagnerová, která žije od roku 1969 v Německu a životopis Sidonie vydala roku 2003 poprvé v němčině, jako by tak svou postavu volně vřazovala po bok dalších silných žen (z autorčiných oblíbenkyň například Mileny Jesenské či Toyen) a záměrně se vyhýbala rozšířenému mýtu "osudové ženy".
Chápe ho totiž jako projekci, která ženu zúží na průsvitnou múzu, která muže vede nejistým světem a inspiruje k velkolepým dílům. V případě Karla Krause to sice tak trochu bylo, jeho opus Poslední dnové lidstva by možná nevznikl bez Sidonie a přístavu Vrchotových Janovic, nicméně je to jen jeden aspekt.
Baronka a její zámekBaronka Sidonie Nádherná z Borutína (narozena 1885, Vrchotovy Janovice; zemřela 1950, Harefield, Anglie) byla česká mecenáška a organizátorka kulturního života, poslední šlechtická majitelka zámku Vrchotovy Janovice. Zámek a velkostatek zakoupil v roce 1879 její otec Karel Nádherný, rytíř z Borutína. Sidonie pečovala od roku 1895 o rodinný majetek a roku 1898 dosáhla povýšení své rodiny do stavu svobodných pánů. Za 2. světové války obsadili zámek esesáci, roku 1949 byl vyvlastněn a baronce bylo zakázáno vstupovat i do jeho parku. Nemocná Sidonie byla donucena k emigraci do Anglie, kde v roce 1950 zemřela. Její přání, aby byla pochována na rodinném hřbitově u zámeckého parku ve Vrchotových Janovicích, mohlo být splněno až po 49 letech, kdy sem byly její ostatky přeneseny. |
Mnohem důležitější je podle Wagnerové Sidoniina citlivost, ochota naslouchat, péče o park, který se pod jejíma rukama měnil v oázu klidu a míru, zatímco za jejími zdmi se schylovalo k největším hrůzám dvacátého století. Jinými slovy: možná že právě v Sidoniině rozjímavém životním postoji, který nechtěl dobývat ani za každou cenu vršit výsledky, je ta pravá inspirace pro dnešní dobu.
Baronka a trpké dějiny Sidoniin "zápas o sebe samu" se nazírá v souřadnicích středoevropských dějin, které na rodinu Nádherných dolehly hned několikrát. První republika sice zbavila šlechtu privilegií a z aristokratů udělala pouhé "velkostatkáře", ale tahle rána zdaleka nebolela jako ty pozdější.
Nacisté zřídili v prostoru mezi Vltavou a Sázavou výcvikový prostor a osm koncentračních a internačních táborů, na zámku se usídlila tanková škola SS a v hospodářské budově vznikla sauna. S autorkou si lze položit ironickou otázku, který z důstojníků SS asi tak bydlel v pokoji Žida Karla Krause.
Po nacistech drancovali zámek a park sovětští vojáci, kteří si z nástěnných talířů v jídelně dělali terče. Ani v tak zoufalé situaci se Sidonie nevzdávala naděje a do posledních sil bojovala za záchranu milovaného zámku a parku. Jenže čeho může v poválečné atmosféře vlády dělníků a rolníků dosáhnout baronka s lámanou češtinou?
"Všichni mluví jazykem, který jsem nikdy neovládala. A nikde nikdo na celém širém světě. Nikde útočiště," píše na jaře 1948, rok a půl před svou emigrací do Británie. Anebo možná ještě výstižnější výkřik ženy, která přežila své bratry, zásadní muže svého života Rilka i Karla Krause a dožívala v osamění v cizí zemi: "Nezbylo nic, nezbyl nikdo. Jen touha."
