Jako šestnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, uprchl z transportu smrti do Dachau. Podle jeho scénářů se natočilo několik filmů. Patří k nejuznávanějším českým spisovatelům doma i ve světě.
Co si myslíte o kauze, která se rozpoutala kolem Milana Kundery?
Věřím Kunderovi, nevěřím Státní bezpečnosti. Státní bezpečnost vyráběla udavače na běžícím pásu. Kundera není typ práskače. Kundera je spisovatel, který jako všichni spisovatelé má dar vcítit se do duše a myšlení druhých. Je málo spisovatelů-udavačů v dějinách literatury. Takže můj vzkaz v této souvislosti je: soustřeďte se na ty velké svině, a ne na nevinné lidi.
Co pro vás znamená cena Franze Kafky, která vám byla právě udělena?
Nemohl jsem dostat lepší, cennější vyznamenání. V mezinárodní porotě zasedali literární kritikové a učenci kalibru pánů jako Marcel Reich Ranicki, neúprosný soudce a soudný čtenář, pověstný svou nekompromisností. Kdyby mi nedal hlas nikdo jiný než on, byl bych spokojen. Ale samozřejmě mě těší, že porota ocenila mou práci jednomyslně. Také seznam oceněných v minulých letech je úctyhodný. Philip Roth, Harold Pinter, Elfriede Jelinek jsou vynikající spisovatelé mezinárodního formátu, čtení a čtiví. Smysluplní. Ne - jako někteří jiní - přečtení a zapomenutí. Jsou to autoři hledající smysl naší existence, píšící o souboji dobra a zla.
Vy o něm píšete celý život také. Ale vždy je zasazen do prostředí holokaustu. Proč?
Také se občas sám sebe ptám, proč nenapíši něco, co by čtenáře bavilo a zajímalo víc než příběhy o zabíjení Židů. Snad proto, že literatura má dar nechat mrtvé přežít. Kdyby existoval Bůh, seděl, jak tady sedíš ty, a dal mi stejnou otázku: "Proč píšeš o minulosti staré šedesát let?", odpověděl bych, že to pro mne minulost není. Co jsem viděl, bylo ztělesněním pekla. Zajímá mě mravnost, čest a odvaha tváří v tvář blížící se smrti. Mohl bych psát o manželských trojúhelnících - a třeba by mě to bavilo taky - ale nestojí mi to za to. Zajímá mě esence souboje dobra a zla. V nejrůznějších formách se opakuje. Příklad: Byl jsem v Osvětimi v karanténě lidí určených do plynu. V ohradě pro jateční dobytek. Už nás ani netetovali, škoda práce. Samozřejmě jsme měli strach. Nevěděli jsme, kdy přijdou. Trvalo to den, dva, tři... Plynovali maďarské Židy. Sice spěchali, ale bylo jich 800 tisíc, a tak polští, čeští, holandští, francouzští, norští Židé čekali. A za tři dny, když pro nás stále nepřicházeli, už to byla nuda. Čekáš, než tě zplynují, a nemáš co dělat. Dostáváš jednou denně krajíček chleba, vodovou polívku... Tak jsem sesbíral pár hadrů, udělal jsem z toho balon a začali jsme si s kamarádem kopat. Jeden střílel desítky, druhý chytal. Já chytal. Mezi dráty, ve kterých bylo deset tisíc voltů. Dotknout se jich...
...shořel byste na troud?
Přesně. Přišel esesák. Potrpěli si na eleganci na rozdíl od špinavých a smradlavých Židů (což souhlasí, protože jsme se nemohli mýt). Měl vepřovicové rukavice, držel žlutou rákosku a lehce se jí dotýkal dlaně. Díval se mi na nohy. Věděl jsem, že mě chce praštit. Když švihnul, rákosku jsem přeskočil! Esesák nevěřil svým očím: tady jsou dva mladí Židé, kteří budou - možná za půl hodiny, možná zítra - zplynováni jako hmyz a hrají fotbal. O kus dál slyšel starší: "A6, B7..." Hráli zpaměti šachy. Esesák odešel zhnusen tím, že v lidech, kteří budou zplynováni, je ještě tolik života.
Jsem posedlý spravedlností
Proč jste se stal spisovatelem?
Když jsem se vrátil z lágru a vyprávěl lidem, co se tam dělo, nikdo mi nevěřil. Shovívavě mě hladili po hlavě a říkali: "Chudák se pominul." Pochopil jsem, že vyprávět se o těch zvěrstvech nedá. Zkusil jsem to napsat. Stvořil jsem čtyřsetstránkový román. Nebyl příliš povedený. Končil větou: UŽ NIKDY VÁLKA. Chtěli to autentické. Později jsem z toho udělal sedm povídek Noc a naděje. Bylo mi ale jasné, že si musím dát alespoň deset let na vzdělání. Přečíst co nejvíc. Naučit se psát. Protože psát není, jako když mluvíš. Tak jsem se dostal k literatuře.
Napsal jste něco už jako dítě?
Ne. Nikdy. Nevěděl jsem, že budu spisovatelem. Nebo že mám šanci se jím stát. Chtěl jsem cestovat, být letcem nebo soudcem. Být letcem je pro malého kluka dobrodružné. A soudcem jsem se toužil stát proto, že jsem posedlý spravedlností. Vyrostl jsem v pražské Libni. Kolem jsem viděl jen nespravedlnost. Bylo to v době světové krize. V Libni žili strašně šikovní lidé. Jenže byli chudí. Zůstali nezaměstnaní. Chtěli pracovat, ale nemohli. Viděl jsem na ostrově Maniny dělníky silné jak Herkules, kteří pletli provazy v nouzových pracovnách pod Libeňským mostem. Přišlo mi to nefér. Chtěl jsem být tím, kdo posuzuje, co je spravedlivé a nespravedlivé.
Cena Franze Kafky pro LustigaCenu Franze Kafky uděluje společnost nesoucí jméno po slavném pražském rodákovi. Od roku 2001 ji dostávají autoři za dílo, které bez ohledu na jejich národnost oslovuje společnost podobně jako dílo Kafkovo. Arnošta Lustiga vybrala mezinárodní porota už na jaře z patnácti navržených kandidátů. Lustig dostal bronzovou sochu výtvarníka Jaroslava Róny, která je zmenšenou variantou Kafkova pomníku na pražském Josefově. Cenu, spojenou s odměnou deset tisíc dolarů (asi 200 tisíc korun), mu předal literární badatel Hans Dieter Zimmermann, autor berlínského projektu Česká knihovna, který uvedl na německý trh zatím třiatřicet děl české literatury. |
Pamatujete si knížku, kterou jste měl rád jako kluk?
Ve třetí třídě přinesla paní učitelka Rotrová na hodinu vlastivědy knížku Srdce italského spisovatele Edmonda de Amicis. Četla nám povídku o rošťákovi, který žil se svou babičkou a děsně zlobil. Myslela, že ho nikdy nevychová. V noci babičku přepadli lupiči. Chtěli ji okrást o peníze a zapíchnout. Když lupič zvedl nůž, aby ji bodnul, vnuk si stoupl před ni. Radši se nechal bodnout, než aby ublížili babičce. Tak poznala, že její chlapec má dobré srdce. Není zlý. Ta povídka mě tenkrát dojala. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Byla to první knížka, kterou jsem si po válce koupil. Jinak jsem četl jen škvár. Detektivky ("tomsharkovky"), rodokapsy, kovbojky o odvaze, cti, zápasu hodných a zlých. Dobří vítězili. Jednou přinesla sestra z gymnázia, to mi bylo asi dvanáct, román amerického spisovatele Abena Kandela Město se vzdává. Vyprávěl o klukovi, Pepíkovi z newyorského předměstí, který se každý den rval. Stal se z něj vynikající boxer. Když bojoval s mistrem světa o titul, stárnoucí mistr nechtěl prohrát. Namočil si rukavice do kalafuny a soupeře oslepil. Kluk Pepík prohrál. Skončil jako slepec. Prodával noviny na rohu ulice v Bronxu.
Co jste četl v Terezíně?
Nic moc. Jednou mě zavřeli za loupež v proviantním skladu. Ukradli jsme margarín. Vyměnil jsem svůj podíl za deset cigaret - dárek pro tatínka k narozeninám. Chytli nás a strčili na šest neděl na samotku. Ležel jsem tam na slamníku a nemohl spát. V noci mě tlačila do zad cihla. Za úsvitu jsem překážku vyndal. Nebyla to cihla, nýbrž Dostojevského román Zločin a trest. Tak jsem si ho přečetl a dostal horečku. Hltal jsem, jak si policejní ředitel hraje s vrahem staré ženy jako kočka s myší. Mladý zločinec měl dojem, že stařena si nezaslouží to, co měla, když on nic nemá. Objevil jsem tak literaturu, jejíž esencí je pravda. Schopnost vidět pravdu. Poučit, posílit pravdou. Jako předtím Srdce Edmonda de Amiciho nebo později Kandelovo Město se vzdává.
Čtete rád Kafku?
Číst Kafku znamená číst o hrdinech naší doby. O utlačených, postižených úzkostí z budoucnosti, z hrůzy, co dokáže udělat člověk člověku. A hlavně, jaký je v naší době zákon lidství. Kafka neříká, co to je, chce, aby na to čtenář přišel sám. Díky ředitelce Centra Franze Kafky dr. Mališové vyšlo poprvé po osmdesáti letech v Čechách jeho kompletní třináctisvazkové dílo.
Arnošt LustigJako chlapec prošel koncentračními tábory, většina jeho příbuzných v nich zahynula a on sám stál několikrát na prahu smrti. Hrůza holokaustu a nejhlubší utrpení člověka se staly hlavním tématem jeho tvorby již od prvních povídek. Mezi Lustigova nejvýznamnější díla patří sbírka povídek Démanty noci (1958), novely Dita Saxová (1962) a Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Několik jeho románů i povídek bylo zfilmováno, v roce 2003 byl za román Krásné zelené oči nominován na Pulitzerovu cenu v kategorii próza. Letos se spekulovalo o Lustigově kandidatuře na Nobelovu cenu za literaturu. |
Psaní povznáší
Učíte literaturu a tvůrčí psaní na světových univerzitách. V neděli odlétáte přednášet na Western University Michigan. Co studentům na úvod semináře řeknete?
Když budete psát, budete chudí jako kostelní myši. Je jen málo spisovatelů, kteří se psaním uživí... Honoráře jsou malé. Ale budete mít pocit, že jste princové. Psaní člověka povznáší. Spisovatel tvoří z ničeho něco. Pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší. Takže se nenechte zastrašit, když vám knížku dvacet nakladatelů nevezme. Jednadvacátý to vezme. Důležité je, když vy víte, že je to dobré. Vy to víte nejlíp. Ovšem musíte být k sobě nároční, kritičtí, uznalí. Abyste nechtěli být okamžitě Tolstoj. Tolstoj taky hned nebyl Tolstoj.
Co dává učení vám?
Baví mě. Připomenu si, co bych podvědomě rád zapomněl. Psaní je dřina. Z ničeho vytváříš něco. Je to složitější, než zasadit semeno, žito nebo ječmen. Spíš jako lámat skály. Rád bys napsal příští knížku snadněji. Nejde to. Příští román je stejně těžký jako předešlý. Má jiné zákony. Jsou neviditelné. Každá povídka je má. Musíš je objevit. Když se ti to povede, čtenáři řeknou: "Mistr!" Pokud je neobjevíš, můžeš všechno zahodit a začít znovu.
Jaké jsou ty zákony?
Je jich spousta. Zaprvé to musí mít příběh, začátek, prostředek a konec. Místo na rezonanci, v níž dojde čtenáři, co četl. Pak jsou náměty. Hlavních je pět, jednotlivě nebo v kombinaci. Na prvním místě je láska. Nejzkušenější spisovatelé se drží Lásky s velkým L. To lidi zajímá nejvíc. Na druhém je moc a manipulace. Pro ten třetí existuje řecké slovo hybris, což znamená překročení. Člověk zapomene, že je člověk. Myslí, že je Bůh, může si dovolit všechno. Chová se jako Bůh. Za to je potrestán. Shoří v ohni. Dva poslední náměty jsou zločin a trest. A tyhle všechny náměty se prolínají v mých knížkách. Zajímá mě člověk, který je na konci příběhu slušnější než na začátku. Zajímá mě konflikt dobra a zla. Je obsahem všeho, co prožívám. Těchto pět námětů se v literatuře opakuje. Zajímavá je LÁSKA. Nikdo tomu nerozumí, právě proto spisovatelé o lásce rádi píší.
Desatero nefungovalo
Jak se díváte na mravnost a slušnost dnešní doby?
Dnešní doba klade na mravnost stejné nároky jako na každé pokolení, jen v rychlejším sledu. Žijeme nesrovnatelně rychleji než moje babička nebo prababička. A jestliže se zrychlila existence, tak se zhustily zároveň konflikty mezi dobrem a zlem. Podobou dnešního zla je spěch, stres, nároky na lidi, kterým není dopřán odpočinek, reflexe, resonance všeho, co udělají. Každému člověku, kterému přibývá let, se zdá svět horší. To už popisuje Starý zákon. Čili požehnáno budiž mládí a jeho optika, která podobně jako štěňata nebo koťata spoustu věcí nevidí. A nebudiž požehnáno dozrávání, které umožňuje lidem vidět více korupce, více lží, více podvodů, tunelování... Přišel jsem na to, co chybí Desateru. Dá se o ledačems pochybovat. Přikázání NESESMILNÍŠ nebo CTI SVÉ RODIČE svědčí o tom, že to nefungovalo!
Proč?
Nejdřív museli lidé bít své rodiče, aby Mojžíš mohl říct: "Nebijte rodiče." A aby to mělo větší autoritu, tak to svedl na Boha, což je velice pohanské. V desateru chybí přikázání slušnosti. Přikázání, aby si člověk mezi dobrým a zlým vybral to dobré. A mezi dobrým a lepším to lepší. A aby to nevztahoval jenom k sobě, nýbrž ke všem. Slušnost pokládám za zákon člověka. Je to bohatý pojem. Můžeš do něj zahrnout všechno - nejlepší lidi, pokolení, hrdiny, dobrodince, poctivce... Kdysi před dvěma tisíci lety věřili lidé starozákonních společností, že slušnost je jako pták. Letí nad mořem a musí pořád mávat křídly, aby se neutopila. Slušnost se odlišuje tím, že ji nemůžeš našetřit jako peníze. To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Slušnost je skutečně jako pták nebo motýl nad mořem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne.
