RECENZE: Děti horší než bomby. Velký sešit je román krutosti a chladu

Za románový debut Velký sešit získala Maďarka Agota Kristofová, jež žila ve Švýcarsku a psala francouzsky, několik prestižních literárních cen. Kniha, jejíž filmové zpracování vyhrálo loňský karlovarský festival, konečně vychází i u nás.

Z filmu Velký sešit | foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Po premiéře maďarského filmu Velký sešit vloni na festivalu v Karlových Varech se diváci i kritikové přeli, zda jde o uhrančivý, nekompromisní a syrový snímek, nebo o drsnou pózu, která má jen znechutit a znepokojit diváka. Velký sešit, jejž natočil maďarský scenárista a režisér János Szász, v každém případě festival vyhrál.

K českým čtenářům se teď dostává překlad předlohy maďarské spisovatelky Agoty Kristofové (1935-2011), která po emigraci do Švýcarska psala francouzsky. Vydává ho nakladatelství Petrkov.

Román, možná spíš "jen" novela, líčí špinavosti, zmar, krutost i citový chlad, ale vyrovnává je vnitřní vůlí ke spravedlnosti, byť pojaté po svém. Morálka uprostřed mrtvých a znásilňovaných může lehce sklouznout i k vydírání či usmrcení z milosti.

Optika Velkého sešitu je podobná proslulému románu Jerzyho Kosinského Nabarvené ptáče, krutosti se ovšem dějí dvojmo, protože hrdina není jeden, ale hned dva. Jenomže v tom je zároveň i jejich síla. Dospívající dvojčata přiveze matka z Velkého města na venkov k babičce, které sousedé neřeknou jinak než Čarodějnice. Ona neví, že má vnuky, oni nikdy dřív neslyšeli o tom, že by jejich matka měla matku.

Morálka uprostřed mrtvých

Je válka, ve městě už není co jíst a Čarodějnice pěstuje zeleninu a chová drůbež. Ať už se mezi oběma ženami stalo cokoli, teď je nejdůležitější, aby děti válku přežily. Babička však může být horší než bomby. Nechá chlapce šest dní venku, nedá jim nic k jídlu ani čisté šaty, jen čeká. Buďto zemřou, nebo jim dojde, že musejí pracovat. Nakrmí prasata a zalijí zahradu. A mohou dovnitř. Láska tu není, ani čisto, ani útulno. Jen smrad a facky.

Dvojčata se začnou měnit. Z městských slušných a chytrých chlapců se stanou násilníci. Sami sebe bijí tak, jak je mlátí babička, aby se zocelili. Záměrně hladovějí, cvičí se ve vytrvalosti, ale i v necitelnosti. "Nikdy si nehrajeme, nikdy nepláčeme," říkají po pravdě. A všechno, co se stane, zaznamenají do velkého sešitu. Bez emocí, úsečně, popisně. Snad jediné emotivně zabarvené věty v románu splynou z úst cizí ženy během náletu ve sklepě, kam se hoši jedinkrát omylem dostanou: "Jen válka skončí, budou z vás ze všech hrdinové. Mrtví: hrdinové. Živí: hrdinové. Zmrzačení: hrdinové. Kvůli tomu jste si vy chlapi vymysleli válku. Je to vaše válka. Chtěli jste ji, tak si ji mějte!"

Dvojčatům však válka vyhovuje - dá se na ní vydělat.

Kdo stvořil dva malé ďábly? Skutečně válka? A jsou to opravdu ďáblové? Aby pomohli žebravé dívce, vydírají faráře. Aby ztrestali zvůli, zabíjejí. Z piety zapalují stavení. Bibli umějí zpaměti, ale Boha ztratili, rozhodli se ho v ledasčem zastoupit.

Velký sešit

autor: Agota Kristofová

překlad: Sergej Machonin, Jan Machonin

nakladatel: Petrkov

260 stran, 289 Kč

Hodnocení­: 80 %

Krutost je ve Velkém sešitě eliminovaná na chladný popis: kde není láska, není ani nenávist, kde chybí vztah, není nutné se mstít - z dvojčat se stávají zvláštní stroje na prosazení vlastních i vyšších cílů.

Agota Kristofová se narodila v roce 1935, válku vnímala jako všední realitu, patřila k dětem, které si tvořily své sociální vazby uprostřed vykloubených dějin.
Hitlerem to neskončilo, z komunistického Maďarska emigrovala s manželem a novorozenou dcerou v roce 1956. Nejprve psala básně, Velký sešit je jejím románovým debutem (vyšel až v roce 1986) psaným ve francouzštině. Získala za něj několik prestižních cen, doplňují ho další dva díly volné trilogie.

Stát se to může kdekoli

Její styl vychází z jejích hrdinů, jako by příběh skutečně vyprávěli třináctiletí. Žádná přirovnání, metafory, obrazy, poetika ani nostalgie. Jen strohá slova bez citového náboje. "Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů," zní poučka, kterou se chlapci řídí, když deník píší.

Síla románu není jen v dotěrně věrném portrétu bestie, která dřímá v každém člověku. Kristofová neidentifikuje přesně druhou světovou válku ani místo, kde se příběh odehrává, to si čtenář musí domyslet - nejsou tu jména, jen přezdívky nebo anonymní identity. Může to být kdekoli a kdykoli, stát se to může komukoli. Zlo nepřichází z pekla, tvoříme ho my lidé.