Snažil se dokumentovat události, rozhodně ne prát špinavé prádlo. Je to oslava svobodného podnikání a demokratické společnosti, říká o pamětech Václava Marii Havla historička Jana Čechurová. Knihovna Václava Havla vydala paměti jeho otce a Čechurová je jednou z těch, kteří připravili jejich vydání.
Kdo to byl Václav Maria Havel, nebyl to jen otec slavného syna?
Rozhodně ne. Byl to stavební podnikatel, který se narodil do rodiny stavitele Vácslava a potenciál svého otce, který byl stavitelem Lucerny, ještě rozvinul. Stal se stavebníkem nejen veřejných staveb, činžovních domů, ale i projektu vilové čtvrti Barrandov a k tomu i slavných Barrandovských teras.
Jak bylo jeho podnikání úspěšné?
Projekt neměl šanci dokončit tak, jak byl plánován. Rozjel ho před velkou krizí, pak přišel protektorát se zákazem individuální bytové výstavby. Koncepce bydlení v zahradním městě terasového typu, k tomu společenské zařízení typu Barrandovských teras a nedaleké filmové ateliéry perspektivu měly, kdyby zůstaly zachovány politické a ekonomické poměry první republiky.
Kde se vzala rodina Havlova?
Je to stará pražská rodina s postupným vzestupem umožněným liberálními podmínkami pro podnikání.
Kde Václav Maria studoval?
Chodil na reálku, pak na stavební fakultu. Až po smrti otce, v šestadvaceti se vydal do Ameriky, na zkušenou. Nejvíc ho zaujalo západní pobřeží a odtud si přivezl inspiraci pro Barrandov, vizi moderního developerského záměru.
Jakou mají jeho paměti literární úroveň? Zdědil Václav Havel literární nadání po otci?
Paměti nejsou umělecké dílo, spíš technický popis událostí. Václav Maria byl technik, který měl přesah do intelektuálního prostředí, nicméně způsob psaní je absolutně bezemoční, jejich smyslem je zachytit co nejvíce jmen, faktů, souvislostí z toho – pro něj – světa včerejška, zanechat co nejvíce vzpomínek.
Jakou dobu paměti zachycují?
Psal je na přeskáčku, ale seřazeny jsou v podstatě chronologicky. Začínají dvě generace před jeho narozením a končí na konci šedesátých let, těžiště ale samozřejmě je za první republiky, v době podnikatelského úspěchu. Zachycuje detaily, vztahy, mapuje sociální sítě, kdo se s kým znal, přátelil, ale nepíše, co si o tom skutečně myslel. Je proti lidské přirozenosti, aby z něčeho nebyl zklamaný, naštvaný, ale tahle lidská stránka z jeho pamětí není příliš patrná. Po tom, co jeho rodina prožila, se snažil při jejich psaní neuškodit.
Kterou dobu považuje za nejlepší?
Určitě první republiku, předtím to byl student. Na začátku 20. let mu umírá otec Vácslav a on společně s bratrem Milošem přebírá řízení rodinných podniků. Podruhé vstupuje do manželství, má děti, to je doba, kdy se mu daří. Z hlediska jeho života to ale nebylo dlouhé období, pak přicházejí jen problémy.
Jsou v pamětech nějaké rodinné detaily, třeba z dětství syna Václava?
Čtenář se samozřejmě dočte, že se mu narodili dva synové, a pak je tam Václav přítomný v nádherné kolekci fotografií. Více než devítisetstránková kniha obsahuje přes 300 dobových snímků a dokumentů, z nichž většina dosud nebyla publikována.
Odkud fotky pocházejí?
Sám Václav Maria pro první samizdatové vydání připravil obrazovou přílohu, ale teď poprvé vychází s kompletem fotografií a dokumentů. Pak Pavel Hájek (spoluautor knihy) dohledal v rodinném archivu, v archivu Lucerny a na jiných místech další dokumenty a snímky pro další rozšířenou přílohu.
Bratrem Václava M. byl Miloš, známý filmový podnikatel, jaký byl jejich vztah?
Ve svých pamětech mu věnoval celou kapitolu, byla to jedna z prvních, kterou napsal. Právě na příběhu Miloše, který byl problematický a skandální, je vidět nejlépe styl prezentace jeho pamětí. Tam se problematická zákoutí neobjevují. Je to vyjmenování toho, co se bratrovi stalo, ale třeba o Milošově homosexualitě, což byl jeden z jeho základních problémů, který na něj nepřátelské režimy i jedinci vytahovali, nepíše. Vztah vypadá jako idylický, bezkonfliktní. Nezmiňuje ani jejich finanční spory, ani nesouhlas s bratrovým skandálním životem. Bratři měli řadu konfliktů, ale od něj se o nich nedozvíme.
Václav Maria nebyl jen podnikatel, ale hodně se společensky angažoval. Píše i o tom?
To je pro mne to nejcennější v jeho pamětech. Pro mě jako pro historika je to to nejdůležitější. Měl ohromný entuziasmus a nasazení v celé řadě společenských aktivit, které nedělal z nějakých zištných důvodů, ale z vnitřní potřeby se angažovat. Měl pozitivní potřebu zasahovat v pozitivním pokrokovém stylu do veřejného života, účastnil se studentského života, pomáhal rozjíždět stavbu studentských kolejí, rozjížděl činnost YMCA, byl svobodným zednářem, rotariánem.
Angažoval se i politicky?
Byl straníkem, ale ne činovníkem. Byl členem Národní demokracie. Po druhé válce vstoupil k Národním socialistům.
Prý se účastnil i práce prvního odboje.
Ještě jako student pomáhal činnosti Národního výboru, který vyhlásil republiku v říjnu 1918, z Lucerny také půjčovali zařízení a telefony.
Měl nějaké koníčky?
Jeho koníčkem bylo angažmá ve veřejném životě. Nebyl to žádný asketa, miloval společenský život. Jezdil autem, přiměřeně sportoval, investoval do umění, ale nedá se říct, že by mu něco z toho odčerpávalo energii jedním směrem.
Jana ČechurováZástupkyně ředitele Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Specializuje se na dějiny politických a společenských elit a elitních spolků, především v období první republiky. Společně s Pavlem Hájkem a Janem M. Hellerem byla redaktorkou prvního úplného vydání pamětí Václava M. Havla. Ty pod názvem Mé vzpomínky vydala Knihovna Václava Havla. |
Jak prožíval protektorát?
To z pamětí nepoznáme. Nebylo to tak exponované jako na Barrandově, kde působil Miloš, ale i v Lucerně to byl tanec na tenkém ledě. Lucerna má velký sál, který se pronajímal, v té době byla v Praze dvě taková zařízení, jinde se nemohlo tolik lidí sejít, k tomu tam byly dvě velké hospody a další podniky. Jeho tchán Hugo Vavrečka byl jedním z ředitelů Baťových závodů a poté ministrem propagandy v době kolem Mnichova.
Jaké byly jeho osudy po válce?
Doplatil na pokus o emigraci a různé eskapády bratra Miloše. Kvůli tomu, že neohlásil, že Miloš chce emigrovat, dokonce na čas skončil ve vazbě. Znárodnili mu majetek, ale v Lucerně ho nechali pracovat, dělal tam plánovače, pak úředníka v ČSTV. Z pamětí vyplývá, že to akceptoval, i když pro něj to musel být společenský pád. Navíc celá rodina obývala jeden byt na nábřeží, kde žila s nemocným tchánem Vavrečkou a tchyní i výstředním bratrem Milošem.
Udržoval své společenské kontakty i v téhle době?
Vypadá to, že to byl schopen ustát. Z ředitele padnul na místo subalterního úředníka, stále se stýkal s přáteli ze své generace, i když nemohli mít žádnou vizi, že tohle jednou skončí.
Sledoval vzestup syna v šedesátých letech?
Je tam patrná velká pýcha, když Václavovi začali ve světě hrát divadelní hry. Když se na ně vyjeli podívat, tak tam je velká hrdost. Stejně jako na to, že druhý syn Ivan získal doktorát na univerzitě v Berkeley v Kalifornii.
Spolupracovali jste při vydání pamětí i s rodinou?
Ivan Havel byl Pavlu Hájkovi nápomocen s dohledáním řady materiálů, spolupracovala s námi i jeho manželka Dagmar.
