Z formálního hlediska je kniha vydaná nakladatelstvím Epocha rozčleněna do tří větších celků.
V první části se Dvořáková, přední tuzemská autorky literatury faktu, věnuje obecným otázkám týkající se střežení politickým prominentů, reflektuje, jak Státní bezpečnost vnímala různé ilegální útěky a situaci ve sběrných táborech.
Ve druhé, a zároveň nejrozsáhlejší části nazvané Osudy změněné 25. únorem 1948, se zabývá osudy jednotlivých poslanců a ministrů. Každý „osud“ rozčlenila na dílčí podkapitoly, co předcházelo před osudným únorem, jak probíhal útěk do emigrace a jaký život čekal na uprchlíky v zahraničí.
Závěrečnou část věnovala autorka dobovým materiálům. V této přílohové části si lze vytvořit obrázek o tom, jak StB evidovala jednotlivé ministry.
Dvořáková hledala dosud neznámé skutečnosti a informace a dávala je do souvislosti s množstvím dalšího dokumentačního materiálu.
Mnozí z poslanců nevěřili Gottwaldovu slibu, který dal prezidentu Benešovi, že nedojde k násilnostem a zatýkání nekomunistický ministrů a poslanců. Situace byla pro bývalé ministry natolik vážná, že mnozí z nich uprchli přímo z parlamentu, bez rozloučení s rodinou. Například Ota Hora.
Někteří se rozhodli pro nucený útěk v prvních dnech po komunistickém puči (Ivan Herben), jiní plánovali svůj odchod celé měsíce a vyčkávali na příhodnou dobu. Třeba místopředseda československé vlády dr. Petr Zenkl.
Autorka poukazuje na fyzické, ale hlavně psychické vypětí emigrantů. Jejich úzkost z ponižujícího odchodu ze země. Dramaticky popisuje útěk Petra Zenkla v kufru auta či emigraci Ladislava Karla Feierabenda, který uprchl spolu s rodinou v malé kabince na lodi. Věnuje se i exilovým osudům Pavla Tigrida a Ferdinanda Peroutky.
Dvořáková předkládá dílo čtivé a svým způsobem i napínavé. Ovšem zatímco některé útěky popisuje velmi detailně, jiné - pro nedostatek dobových informaci - pouze zmiňuje.
