Arnošt Kolman (1892) pocházel z pražské středostavovské položidovské rodiny a nic ho nepředurčovalo k divoké životní dráze. Vystudoval matematiku na Karlově univerzitě, dokonce chodil na přednášky Alberta Einsteina na pražskou německou univerzitu, ale už tehdy se seznámil se základy marxismu. Za světové války v roce 1916 ho zajali Rusové, ale do československých legií odmítl vstoupit.
Po bolševickém převratu v listopadu 1917 se Kolman stal zuřivým revolucionářem, několikrát se setkal i s uctívaným Vladimírem Iljičem Leninem. Dvakrát odjel do Německa, aby pomáhal tamním komunistům k revoltám, ale neúspěšně.
Jako sovětský občan a nadšený bolševik sloužil v různých funkcích. Po druhé světové válce se vrátil do Československa, kde vedl na ústředním výboru KSČ propagandu. Když se na podzim 1948 odchýlil od stranické linie, poslali ho do Moskvy, kde strávil tři roky po vězeních. Po propuštění, kdy mu řekli, že to byl omyl, dostal v Moskvě místo jako vědec, dokonce probojovával kybernetiku, do té doby považovanou za "buržoazní pavědu".
V roce 1959 se Kolman zase vrátil do Prahy, tentokrát jako přední marxistický filozof. Po třech letech, kdy oslavil sedmdesátku, odešel do důchodu a přestěhoval se do Moskvy. Podporoval pražské jaro, stal se proto v Praze nežádoucím. Stejně jako jeho progresivní zeť, teoretický fyzik František Janouch, kterého vyhodili ze zaměstnání, takže živořil, dokud ho zahraniční kolegové nevyreklamovali do Skandinávie.
V té době už Arnošt Kolman psal tyhle memoáry, které se podařilo propašovat do zahraničí. V roce 1976 mohl i s manželkou navštívit dceru ve Stockholmu, ale zůstal tam a napsal otevřený dopis sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi, v němž sděluje, že po osmapadesáti letech vystupuje z komunistické strany.
Poprvé jsem četl jeho paměti před několika lety v rukopisu, nyní jako knihu. Je to jedinečný pohled do nitra člověka, který v Sovětském svazu probojovával bolševismus. Přitom brilantního matematika, sečtělého filozofa, znalce přírodních věd a dějin náboženství, člověka, který mluvil plynně několika jazyky a objel mnohé západní země.
A pokaždé jsem si kladl otázku, jak je možné, že tak vzdělaný člověk se nechal poblouznit komunismem a že na rozdíl od leteckého maršála, jeho spoluvězně, neviděl hlavní příčinu všech zločinů socialismu ve Stalinovi a jeho teroru. Jak to, že všechno omlouval třídním bojem a velebil Stalina jako génia?
Odpověď nadhodil František Janouch v předmluvě: "Jediná možná odpověď je, že komunismus se pro něho, militantního ateistu, stal náboženstvím, církví, věcí víry. A v církvi se o věcech víry obyčejně nediskutuje." Ostatně v tomto náboženském zanícení nebyl sám – takových bolševiků v Rusku, u nás i jinde byly tisíce, ne-li statisíce.
Třebaže se Kolman snažil většinu událostí vylíčit velmi podrobně, některým se záměrně vyhnul. V Československu ho mnozí považovali za dogmatika – to musel vycítit, ale ani slovem se k tomu nevyjádřil, naopak se snažil představit se jako člověk progresivní. Nevysvětlil také, proč se na důchod vrátil do Moskvy a proč opět přijal sovětské občanství, když v Praze se přece dýchalo svobodněji. A tak dále.
V úvodu svých vzpomínek má autor určité literární ambice, ale později – možná ho tlačil čas – už jenom ze sebe sype jména a události, občas neústrojně přebíhá. Pro českého čtenáře jsou mnohé věci zbytečné a nepodstatné, takže tyhle stránky se špatně čtou.
Arnošt Kolman zemřel v roce 1979, aniž pochopil, jak vyplynulo z jeho dopisu Leonidu Brežněvovi, že socialismus a komunismus je utopie a že si život nadějného vědce zbytečně zmarnil. Právě proto jsou jeho memoáry výstražným mementem.
ARNOŠT KOLMAN - Zaslepená generace
Paměti starého bolševika. Překlad Vladimír Tosek, předmluva František Janouch. Host, Brno 2005, 426 stran, doporučená cena 359 korun.
