Neil Cross: Posedlost (obálka)
Ráno je sychravé a chladné, cítí to v kolenou. Je přesvědčený, že to má z toho věčného ohýbání, z toho krčení se a prolézání dveřmi nebo pod policejní páskou. Půl života strávil tím, že se snažil vejít do všelijakých prostorů, které pro chlapa jeho vzrůstu byly moc malé.
Teprve svítá, ale policisté v civilu i v uniformách už chodí od domu k domu. Zvědaví sousedé postávají ve dveřích a mžourají, zachumlaní v županech a nočních košilích. Někteří z nich pozvou policisty dovnitř, ale žádný z nich nic neviděl ani neslyšel. Všichni však cítí, že unikli čemusi chmurnému a závažnému, čemusi, co je minulo jako žralok na lovu za kořistí.
Dům je obehnaný policejní páskou. Dvě patra s podkrovím, viktoriánský půldomek s okny po obou stranách dveří. Odhadem tak za milion a půl.
Luther se prodere mezi čumily a amatérskými reportéry, kteří v natažených pažích svírají iPhony – netonou, nýbrž natáčejí. Protáhne se kolem skutečných, starosvětských novinářů. Ukáže protokolujícímu policistovi odznak, muž si ho zapíše a Luther se sehne a projde pod páskou.
Komisařka Rose Tellerová se s ním jde pozdravit. Metr šedesát, s jemnými rysy a přísným obličejem. Tellerová už dorostla do toho ztrhaného výrazu, který si osvojila jako mladá policistka kvůli svým nadřízeným, mužům, kteří v půvabu spatřovali lehkovážnost. Na sobě má ochrannou kombinézu a návleky.
„Dobré ráno, šéfe,“ pozdraví Luther. „Tak copak tu máme?“
"Pěkné svinstvo.“
Luther tleskne a s vervou si promne dlaně. „Máš chvilku, než se do toho pustíme? Mám na tebe prosbu.“
Tellerová mu věnuje svůj typický výmluvný pohled. Ne nadarmo se jí přezdívá Vévodkyně.
“Ty si to teda umíš načasovat,“ ucedí.
Pochopí její narážku. „Máš pravdu, to počká,“ řekne. „Tak až bude čas. Nebude to na dlouho.“
"Fajn. Domluveno.“
Luskne prsty a vzápětí přispěchá detektiv seržant Isobel Howieová, štíhlé tělo má nasoukané v bílé ochranné kombinéze a krátké jahodově blond vlasy nosí rozcuchané. Howieová je už druhou policejní generací, ale nerada o tom mluví. Nějaké neshody s otcem.
Kývne Lutherovi na pozdrav a podá mu béžovou složku.
„Oběti se jmenují Tom a Sarah Lambertovi. Jemu je třicet osm, jeho ženě třicet tři.“ Ukáže mu fotky: Pan Lambert je pohledný tmavovlasý muž v dobré fyzické kondici. Paní Lambertová pihovatá blondýnka sportovní postavy. Nádherná.
„Pan Lambert dělá výchovného terapeuta. Pracuje s problematickými dětmi.“
"Což znamená, že přijde do kontaktu se spoustou lidí s psychickými a emocionálními problémy,“ odtuší Luther. „A paní Lambertová?“
"Ta dělá event manažerku – organizuje svatby, večírky a tak.“
„První manželství?“
"Jo, pro oba. Nevíme o žádných žárlivých bývalých ani soudních zákazech. Nic takového.“
"Kudy se dostal do domu?“
"Předními dveřmi.“
"Cože? Chcete říct, že si odemkl?“
Howieová přikývne.
“Kdy se to stalo?“ zeptá se Luther.
“Tísňová linka obdržela telefonát kolem čtvrté hodiny ráno.“
"Kdo to ohlásil?“
"Nějaký chlap, byl na procházce se psem. Jméno neřekl. Tvrdil, že slyšel křik.“
"Potřebuju slyšet tu nahrávku.“
"Není problém.“
"Co sousedi? Ti nic neslyšeli?“
"Podle všeho ne.“
Moba, přeložila Martina Knápková
