Kathy Reichs: Kosti nikdy nelžou (obálka)
Rodas otevřel lepenkovou krabici, vyndal stoh spisů a každému z nás jeden přisunul. „Omlouvám se, jestli budu méně formální, než jste zvyklí.“ Měl hluboký chraplavý hlas, který si člověk obvykle spojuje s bílým čedarem a vermontskou milicí. „Nejprve to celé shrnu, pak zodpovím otázky nebo nejasnosti.“
Začala jsem listovat v deskách. Sluch mi napověděl, že Tinker i Slidell dělají totéž. „Osmnáctého října dva tisíce sedm mezi půl třetí a třetí hodinou odpoledne zmizela cestou ze školy dvanáctiletá běloška Nellie Gowerová. Kolo, na kterém jela, se našlo po šesti hodinách na okresní dvouproudovce asi půldruhého kilometru od farmy Gowerových.“
Tón jeho hlasu mě přiměl zvednout hlavu. Rodasův ohryzek si oběhl jedno kolečko a teprve pak policista pokračoval. „Nelliino tělo se objevilo za osm dní v žulovém lomu šest kilometrů za městem.“
Všimla jsem si, že Rodas používá dívčino jméno, nikoli odosobněné „dítě“ nebo „oběť“, jak to policisté často dělají. Nepotřebovala jsem Freuda, abych pochopila, že Rodas je do případu emocionálně zaháčkovaný.
„Soudní lékař nenašel žádné stopy poranění ani sexuálního útoku. Dítě bylo oblečené. Úmrtí jsme vyhodnotili jako násilné, jeho příčinu neznámou. Místo činu nic neodhalilo. Ani tělo ne. Žádné otisky pneumatik, žádné stopy, krev, sliny, vůbec nic. Vyslechli jsme obvyklé osoby – devianty se záznamem v rejstříku, rodiče a příbuzné, přátele a jejich rodiny, sousedy, dívky na hlídání, vedoucí ze skauta, pracovníky školy, lidi z církve a komunitního centra. Každého, kdo měl jakékoli vazby k oběti.“
Rodas vytáhl z krabice fotografie formátu osm krát třináct svázané spirálou a poslal je po stole jako krupiér. Ztichl, když jsme si prohlíželi smutné obrázky, které nám rozdal.
Na několika prvních snímcích byl lom. Olověná obloha visela nad skálou a hlínou bez stromů. Nalevo se do kopce vinula štěrková cesta k nepravidelnému obzoru. Stály na ní dočasné zátarasy. Za nimi parkovala auta, pickupy a dodávky médií.
Řidiči a pasažéři postávali kolem ve dvojicích nebo trojicích. Někteří si povídali, jiní zírali přes dřevěné kozy anebo koukali do země. Několik z nich mělo na sobě trička s nápisem NAJDĚTE NELLII a obrázkem usmívající se dívenky.
Tyhle lidi znám. Samaritáni, kteří věnují hodiny hledání a zvedání telefonů. Čumilové, co by dali všechno za jediný pohled na pytel s mrtvolou. Novináři pátrající po dalším trháku či lidské tragédii.
Před zátarasy stála policejní auta, vůz kriminálky, dodávka koronera a pár neoznačených vozů rozestavených v nepravidelných tvarech, jako by zamrzly uprostřed letu. Poznávala jsem obvyklé účastníky.
Technici sbírající důkazy a asistenti koronera. Žena ve větrovce s velkým žlutým nápisem SOUDNÍ LÉKAŘ na zádech. Policisté v uniformách, jeden s hlavou skloněnou k vysílačce upevněné na rameni.
Uprostřed postavili stříšku. Pod modrým igelitem se od tyčky k tyčce táhla žlutá páska oddělující zhruba čtvercový prostor. Uvnitř se tyčila bolestně maličká hromádka. Rodas u ní seděl na bobku, mračil se a v ruce držel blok.
Další sada fotek se už soustředila na dívku. Nellie Gowerová ležela na zádech, nohy natažené, paže přitisknuté k tělu. Zip červeného vlněného kabátku měla zapnutý až k bradě. Tkaničky tenisek zavázané do symetrických motýlků. Spodní lem puntíkované halenky úhledně zastrčený do jasně růžových džín.
Na dalších snímcích jsem spatřila tvář, která na mě před chvílí shlížela z triček. Teď se neusmívala. Vlasy jí splývaly na ramena v dlouhých čokoládových vlnách. Všimla jsem si, že je má rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy a pěkně upravené, jako by ji někdo učesal.
BB art, přeložila Kristýna Kučerová.
