RECENZE: Pravda stará jak Hitlerovo varle: wehrmacht bojoval na pervitinu

Tak je to tady: největší zpráva o druhé světové válce od chvíle, kdy jsme se před dvěma roky už asi po páté dozvěděli, že Hitler měl jen jedno varle. Wehrmacht bojoval válku na pervitinu a Hitler taky.

Na rozdíl od údajného fýrerova pološourku, což je pověst tradující se od roku 1939, je pervitin, díky němuž prováděli Němci neúnavně blitzkrieg, pravda pravdoucí.

Přesto člověk dostává kopřivku z toho, jak je české vydání knihy Totální rauš od Normana Ohlera opěvované.

Je to totiž zpráva skoro tak omšelá jako Hitlerovo varle.

„Mysleli jsme, že o druhé světové válce víme už vše – a jsme znovu a znovu vyváděni z omylu. Vynořil se nový objev,“ píše vzrušeně jeden týdeník. Další periodikum píše: „Zdálo se, že ohledně Hitlera a nacistů už není možné přijít s něčím novým,“ a pak taky hovoří o „objevu“. To je mimochodem slovo, které padá i jinde a často. Přichází také údiv, že něco takového neobjevili historici už dříve, hovoří se o vyvracení mýtů a tak dál.

No, historici na to přišli už dávno. Vlastně ani na nic nemuseli přicházet.

Jen detail: oprášil jsem z knihovny skvělou knihu Hodina mrtvých očí od Harryho Thürka. Tenhle východoněmecký spisovatel se za války v sedmnácti přihlásil k parašutistům a skončil u speciálních jednotek. Napsal o tom román tak dobrý, že Thürka někteří lidé mají za Remarqua druhé světové války.

O tom, že parašutisté a další vojáci fasovali běžně pervitin, se poprvé zmiňuje na straně 47, pak 67, pak 142... Kniha česky vyšla v letech 1960, 1966, 1982 (to v nákladu 90 000 kusů) a 2008.

Jistě, většina lidí ji logicky nečetla. Tak tedy jinak. Máme paměť, případně Google, novináři databázi českých médií Newton. Takže: v českých médiích se o tom, že Hitler a jeho vojáci válčili na pervitinu, psalo za posledních patnáct let v roce 2002, 2004, 2008, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015. Vždy to bylo ve vlnách a v řadě celostátních deníků a časopisů naráz. Bylo to vždy v reakci na to, jak téma wehrmachtu a pervitinu postupně „objevovala“ zahraniční média.

Totální rauš

70 %

autor: Norman Ohler

nakladatel: Host

překlad: Nina Fojtů

340 stran, 349 Kč

To není nic proti knize. Je zajímavá a je dobré si ji přečíst. Ale je dobré brát ji tak, jak ji střízlivě představuje nakladatelská anotace: že je to první komplexní studie o drogách v třetí říši.

Není to však Amerika. Pro česká média asi ano, přestože jak ukáže letmé prozkoumání archivů, i do zpráv o tom, že německá policie si stěžuje na pašování pervitinu z Česka, rutinně vkládají pasáž, že pervitin používala za války ve velkém německá armáda a vyráběl se i v okupovaných Čechách.

Od poprašku k vánici

Občas však takové zkoumání ukáže i zajímavé věci. Zatímco v článku o pervitinu za nacistů z roku 2002 se píše, že při pokusech v koncentračním táboře Sachsenhausen podvyživení vězni s pervitinem ušli 90 kilometrů se zátěží 20 kilo, za pár let se jejich výkonnost ještě zvedla, takže v jiném článku z roku 2011 ušli už 130 kilometrů s 30 kily. Nedovolme faktům, aby nám pokazily dobrou zprávu, že.

Nadšení z nacistického pervitinu, tedy z objevu, který není objevem, je symptomem paradoxní doby. Máme víc informací, ale víme míň. Dříve byl jen informační poprašek, takže bylo přehledné, co už víme, aco je novinka. Teď máme informační vánici, v níž rychle vše zapadá, a tak jsme zřejmě odsouzeni pořád objevovat Ameriku. Kdo by pořád něco někde ověřoval, když pořád tak sněží. Třeba jednou bude novinkou, že byla bitva v Ardenách. Jak cynicky řekl jeden stárnoucí novinář kolegovi, který mu nabízel zprávu s upozorněním, že den předtím už ji některá média přinesla: „Nevadí, počkej s tím pár týdnů a zase to bude novinka.“