RECENZE: Jak se vydal Tom Robbins králičí norou do encyklopedií

Často se stává, že když spisovateli dojde fantazie, obrátí se k realitě vlastního života a začne psát paměti. Tom Robbins je pravý opak. Přes pokročilý věk stále na vrcholu sil pojal vlastní život jako nový román.

Tom Robbins | foto: Jeff Corvin

Tibetský broskvový koláč

Už jen ten název - Tibetský broskvový koláč. Ten přece docela dobře ladí se všemi těmi kultovními tituly jako je Další dálniční atrakce, I na kovbojky občas padne smutek, Zátiší s datlem nebo V žabím pyžamu.

A Robbinsův rukopis je stále jedinečný, ve třiaosmdesáti letech tak lehký, nadhleduplný a svěží, že se nechce věku věřit. Nebo že by ten poměrně divoký život, tolik přispíval dlouhověkosti a bystré mysli?

Jako v hospodě

Hned na úvod autor varuje, že nemáme Tibetský broskvový koláč považovat za autobiografii. „Ty by měli psát jen obecně známí autoři, a mého jména nejenže se brusný kotouč obecného vědomí dotýká zřídkakdy, ale nadto jsou ony vzácné domácnosti, kde snad přichází na přetřes pravidelně, obvykle pod policejním dohledem,“ dodává.

A tato věta, čtvrtá v celé knize, je rovnou modelovým příkladem toho, co můžeme čekat. Totiž vtip, ironii, pointy. V každém odstavci.

Tibetský broskvový koláč

90 %

Tom Robbins

Argo 2015

Chtělo by se říct, že Robbinsovy paměti jsou „samá hláška“, kdyby ten termín nebyl tak zprofanovaný různými stupidními baviči. Robbins totiž není ani stupidní, ani bavič. Přestože je jeho vyprávění o vlastním životě prošpikováno skvělými fóry, vyváženými dokonale po jazykové i obsahové stránce (všechna čest překladatelce Michale Markové), není v nich ani náznak křečovité snahy ubavit čtenáře k smrti.

Čtenář má pocit, že s ním autor mluví u hospodského stolu a že je prostě vtipný sám od sebe. Že to jinak neumí. A v podstatě se neohlíží na to, kolik lidí kolem něj se směje nahlas, kolik jen pod vousy, a kdo ty „divné kecy“ nechápe vůbec, protože mu chybí smysl pro humor, nebo třeba, místy, kulturní background, ze kterého občas Robbinsovo vtipkování vyrůstá.

Takže co vlastně v Tibetském broskvovém koláči čteme, když ne autobiografii? „Jde o proud vyprávění složený z naprosto pravdivých příběhů, které jsem během mnoha let vyprávěl důležitým ženám svého života,“ píše a hned je vyjmenovává.

Buďtež pochváleny ty, které Robbinse k vyprávění inspirovaly. A také jeho evidentně výtečná paměť, která umožnila, aby jeho vzpomínky vydaly na čtyři sta stran, které se dají učíst skutečně jedním dechem.

Ostatně, sám si jí je dobře vědom: „Jsem obdařen pamětí celkem slušnou a na požádání vám vyjmenuji sestavu brooklynských Dodgers ze sedmačtyřicátého a až na několik výjimek i všechny své exmanželky.“ Tomu se říká pamatovák...

Dobrovolník beatu

Tom Robbins

Tom Robbins se narodil v roce 1932 v Severní Karolíně, později žil jako mladý ve Virginii. Už z toho vyplývá několik motivů, které v knize rozehrává. To nejpodstatnější pro autorův život a tvorbu, vyplývá z doby narození.

Zažil vlastně „v reálném čase“ nástup beat generation, a na následné hnutí hippies vlastně, přestože se ani do něj neváhal ponořit, mohl koukat se značným nadhledem vyššího věku. Zvláště beatnické eskapády talentovaného, ale ještě nevyhraněného člověka v kontextu života na americkém maloměstě otvírají pohled na úplně jinou podobu hnutí, než je ta „čítanková“.

„Kavárnu U nosorožce si otevřelo pár známých, kteří se rozhodli vydělat na módě beatnických kaváren, která začala pár let předtím v San Francisku. A jelikož opravdovou beatnickou kavárnu bez beatnických básníků neuděláte, a jelikož Ferlinghetti a Ginsberg měli plné ruce práce jinde, nabídl jsem se jako dobrovolník a narychlo jsem pro tuto příležitost spíchnul nepočítaně beatnických tirád.“

K literatuře se Robbins přiblížil prací novinového rádobykritika, nejprve výtvarného, posléze souhrou náhod jaksi „všekulturního“, o kteréžto práci píše s příkladným a následováníhodným sarkasmem.

Součástí tohoto období, mimochodem, bylo i manželství se ženou s výtvarnými ambicemi, jež „atakovala malířské plátno jako nějaký van Gogh v sukních, který má o devadesát procent míň talentu a o padesát procent víc uší.“

K opravdové literatuře jej vlastně „dokopl“ až první psychedelický zážitek. Nebyly to vysněné houby jihoamerických indiánů, o nichž četl v populárním časopise Life: „Ani kdyby si býval Ken Kesey otevřel informační stánky v každém kampusu v zemi, nepřispěl by k ke vzniku onoho období nevídaného kvasu, kterému se obvykle říká ‚šedesátá‘, tolik jako magazín Life.“

Nakonec z toho byla seance s chemicky vyrobeným a ještě legálním LSD. „Uhni kousek, Alenko, holka zlatá. Konečně jsem byl v králičí noře.“

A zbytek už je součást slovníků americké literatury.