Památník věnovaný obětem druhé světové války v Amsterdamu (2015) | foto: Profimedia.cz

Hrdinové se nerodí jen na bitevní poli, připomínají osudy z války

  • 0
Britská rodačka Suzanne Kelman se ve světě proslavila jako scenáristka, českému publiku se však nyní představuje hlavně jako spisovatelka. V knize Výhled přes střechy, kterou přeložila Michaela Teličková, podniká se čtenáři cestu do Amsterdamu roku 1941 a ptá se — co všechno jste ochotni riskovat pro záchranu cizího života?

Román jste věnovala takzvaným onderduikers. Židům, kteří se za války ukrývali v domovech svých odvážných přátel či sousedů. Příběhy některých z nich známe, jejich ochránců už však příliš ne. Proto o nich píšete?
Četla jsem si hodně o válečném odboji a narazila na zmínku o těchto odvážných Holanďanech. Dodnes neznámých hrdinech, kteří si vlastního heroismu mnohdy nebyli vědomi. Už dříve jsem dost četla o francouzském a italském odboji, ale nikdy jsem si neuvědomila, jak silná odbojová buňka fungovala i v Amsterdamu a celém Holandsku. Díky ní se povedlo zachránit 30 tisíc Židů, což je neskutečné.

A dnes už možná i nepředstavitelné. Co byste ráda, aby si čtenáři z knihy vzali?
Byla bych ráda, kdyby si každý uvědomil, že hrdiny se nestáváme jen na bitevním poli. Jak říkají mé hrdince Hanně v knize: „Nikdy nevíte, jak jste odvážná, dokud cena, kterou máte zaplatit, nepřeváží váš strach.“

Psát historickou fikci vyžaduje hodně rešerší. Překvapilo vás něco?Uvědomila jsem si, že to jsou příběhy jednotlivců, individuální činy a kroky, které nakonec, jeden po druhém, pomohly válku vyhrát. Díky nim mohla Evropa dále fungovat a myslím, že to tak bylo i nyní při pandemii.

O válečném období jste psala už dříve. Je to jen můj pocit, nebo byste se do těchto let ráda vrátila, kdyby byla možnost?
Do války přímo určitě ne, ale navštívit Hollywood čtyřicátých let by mi nevadilo. Píšu o něm ve svém novém románu. Došlo mi, jak stěžejní roli tehdy filmaři sehrávali. Pomáhali lidem neklesat na mysli.

V onom románu vyprávíte o herečce a vynálezkyni Hedy Lamarr. Co vás přivedlo k jejímu osudu?
Rozpor, který její osobu celoživotně provázel. Jak jí režiséři dávali kvůli její kráse role hloupých naivek a ona přitom, když nenatáčela, položila základy pro technologie, jako jsou Bluetooth nebo Wi-Fi, bez kterých si už dnes život neumíme představit. V knize se spřátelí s mladou vědkyní, jejímž předobrazem byla velšská fyzička Joan Curran, která za války výrazně přispěla k poražení nacistů a nikdy za to bohužel nebyla oceněna. Chvílemi mi při psaní lámalo srdce zjišťovat, jak se za svůj velký přínos společnosti obě nikdy nedočkaly uznání.

Hedy Lamarr si v Česku každý hned spojí s filmem Extase režiséra Machatého. Viděla jste ho?
Viděla jsem bohužel jen ukázky a je pro mě zajímavé, že si ji spojujete hlavně s tak dobově kontroverzním filmem. Jeho úspěch ji pronásledoval celý život. V dobrém i špatném.