Susan Sontagová: V Americe

  11:02aktualizováno  11:02
- Susan Sontagová (nar. 1933) patří k výrazným postavám americké intelektuální scény. Z jejích vlivných esejů jmenujme knihy Proti interpretacím (z roku 1966), Styly radikální vůle (1969), O fotografii (1977), Pod znamením Saturna (1980); česky vyšly v roce 1997 (v nakladatelství Mladá fronta) v jednom svazku texty Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989). Ve svých prozaických pracích se Sontagová často inspiruje skutečnými příběhy.
Bylo tomu tak u jejího románu Obdivovatel sopky (1992) a rovněž nový román V Americe, z něhož přetiskujeme ukázku, čerpá z reálné historie. Prozaicky ovšem Sontagová debutovala už v roce 1963 románem Dobrodinec, následoval román Výzbroj smrti (1967) a povídkový svazek Já, a tak dále (1978). Sontagová se v románu V Americe vrací do Spojených států na prahu moderního věku. Skupina polských emigrantů shromážděných hlavní hrdinkou příběhu, herečkou Marynou Zalewskou, se v roce 1876 rozhodne vystěhovat do Kalifornie, aby zde založila »utopickou« komunitu. Skutečná Amerika je však vzdálená jejich snům. Polská komuna svých cílů nedosáhne, většina emigrantů se vrací do Evropy a Maryna s pozoruhodným nedostatkem sentimentality a ryze americkou praktičností naváže v Novém světě na svou původní hereckou kariéru a triumfuje na sanfranciském jevišti. Poutavý příběh ženy hledající novou budoucnost a identitu přerůstá v konfrontaci ideálů a skutečnosti, opravdovosti a předstírání, selhání a úspěchu.

Susan Sontagová na Staroměstském náměstí, při své předchozí návštěvě Prahy (1995). Sontagová na Festivalu spisovatelů vystoupí dvakrát v úterý 11. dubna ve Studiu Ypsilon (Spálená 16, Praha 1): od 15 hodin společně s romanopisci Williamem Styronem a Robertem Stonem a od 19.30 s Robertem Stonem.

Kapitola 2 - Bůh je také herec
Vystupuje už nespočetnou řadu sezon, v nejrůznějších dobových kostýmech, v mnoha tragédiích a nemnoha komediích; v nejrozmanitějších podobách - ačkoli převážně v mužských rolích -, vždy vznešený a impozantní; a přestože si v poslední době (jsme ve druhé polovině devatenáctého století) vysloužil i nepříznivé kritiky, Jeho důvěrně známé a všem drahé jméno nepřestává znít z našich rtů. Dosud stále platí, že Jeho účast dodává všem dramatům na důležitosti. V ítr se zvedá. Galaxie se rozpínají. Země se otáčí. Lidé se množí. (Brzy jich bude na Zemi víc, než jich je uložených v zemi!) Dějiny se zatemňují. Černí lidé naříkají. Bílí lidé (Boží oblíbenci) sní o dobývání, o záchraně. Delty řek jsou plné lidí. A On je přemisťuje na západ, kde je víc místa, jež čeká na zaplnění. Je jedenáct hodin ráno evropského času. Dnes na sobě nemá královské roucho ani rolnickou halenu, kterou s oblibou nosívá, dnes je to Bůh - Ředitel a Jeho kostým sestává z vlněného obleku s vestou, naškrobené bílé košile, motýlku, a navíc ano, i Bůh chce jít s dobou žvýká tabák. Scéna je laděna do odstínů žluté a hnědé: otáčivá židle a velký psací stůl ze světlého dřeva; lesklé mosazné kování na zásuvkách plných papírů; omšelé, trochu promáčklé mosazné stínítko stolní lampy na ohebném rameni; vedle stolu mosazné plivátko. Bůh sedí s lokty opřenými o stolní desku, na které leží hromady účetních knih, oči si chrání před světlem z lampy zeleným celuloidovým štítkem a probírá se populačními statistikami, hospodářskými ročenkami, územními zprávami. Teď právě cosi zapisuje do jedné z účetních knih. Dějiny se prolínají. Překážky padají. Rodiny se dělí. Nové zprávy se šíří. Bůh - Majitel Cestovní Kanceláře - vysílá své posly, aby všude rozhlásili, že za mořem čeká Nový svět, kde mohou chudí zbohatnout a kde jsou si před zákonem všichni rovni, kde jsou ulice vydlážděny zlatem (to pro negramotné rolníky) a půda rozdávána zdarma (taktéž) nebo prodávána za babku (to pro ty, kteří umějí číst). V esnice se vylidňují, ti nejodvážnější nebo nejzoufalejší odcházejí první. Zástupy bezzemků se valí do přístavů (Bremerhavenu, Hamburku, Antverp, Le Havru, Liverpoolu), kde jsou nacpáni do smrdutých lodních podpalubí. Ve městech, osvětlených zářícími lampami pod krunýřem noci, je odliv uprchlíků méně nápadný, ale vytrvalý. Bůh listuje v jízdních řádech lodních společností. Díky Sobě už se nemusí dívat na hrůzné transporty otroků: na lodích se plaví jen ti, kteří chtějí. Plavba přes Atlantik je také mnohem bezpečnější - i když loni pět z Jeho věrných služebnic františkánského řádu zahynulo, když krátce po vyplutí z Bremerhavenu do Severní Ameriky ztroskotala loď Deutschland u zrádného pobřeží jižní Anglie. A rychlejší: novým zaoceánským parníkům trvá cesta pouhých osm dní. Bůh se samozřejmě těší na dobu, kdy bude moci lidi přemisťovat přes oceán ještě rychleji. A konečně, což bude úplně nejrychlejší, po obloze. Bůh miluje rychlost stejně jako každý jiný bílý muž. Všechno se dnes zrychluje. A možná je to dobře, protože lidí neustále přibývá. Bůh o sobě říká, že je netrpělivý. Což neznamená, že opravdu je netrpělivý. Bůh je... herec. (Patří k onomu druhu velkých herců, kteří odmítají prožívat city. Chtějí zůstat stranou, nezúčastnění. Pravý opak Maryny, která prožívá všechno. Proto je tak nervózní.) Obyčejní lidé, kterým Bůh - První Hybatel - přiděluje nové osudy, však netrpěliví jsou, nemohou se dočkat, až dorazí na nová místa, k nimž nejsou vázáni žádnou dědičnou odpovědností, na místa, která nejsou povinni uchovávat netknutá, ale která se jim právě naopak nabízejí k nekonečnému zvelebování, kde budou moci ze svých beder setřást zátěž minulosti a začít znovu, s lehčím břemenem. Čím dřív se sem dostanou, tím bude jejich břímě lehčí. A Bůh je v tom podporuje. V jejich touze po novém, prázdném prostoru, bez minulosti. V jejich snu žít pouze v budoucnosti. Možná sám nemá na vybranou - i když si tím jako Bůh - Herec, jako herecká hvězda první velikosti, podepisuje svůj vlastní ortel smrti. Už nikdy mu nikdo nezaručí hlavní roli v důležitém kusu, hraném pro to nejnáročnější a nejvděčnější publikum. Od této chvíle na něj zbývají jen štěky - s výjimkou temných, zastrčených končin, kde lidé nikdy neviděli žádnou hru bez Něj. To přemisťování diváků bude mít za následek konec Jeho kariéry. Je si toho Bůh vědom? Pravděpodobně ano. Ale je mu to jedno: On je profesionál. Bůh si odplivne.
Autor:

Nejčtenější

Zemřel hudebník Ric Ocasek. Exmanželovi topmodelky Pořízkové bylo 75 let

Hudebník Ric Ocasek s manželkou Pavlínou Pořízkovou na snímku z roku 2009.

Zemřel rockový hudebník a producent Ric Ocasek. Bývalému manželovi topmodelky Pavlíny Pořízkové bylo 75 let. Zpěváka...

PRVNÍ DOJMY: Je Nabarvené ptáče dobrý film? Rozhodně pro to dělá maximum

Teaser k filmu Nabarvené ptáče

O Nabarveném ptáčeti už se ví skoro všechno. Jak se slavně probilo na festivaly v Benátkách a Torontu, že mu jedni...

VIDEO: Dagmar Havlová je zase komička. Na domovní schůzi Vlastníků

Z natáčení komedie Vlastníci

Komedie pro ty, kdo to nezažili. Tak si říká novinka režiséra a scenáristy Jiřího Havelky Vlastníci, která zamíří do...

RECENZE: Film Nabarvené ptáče je pásmo obrazů. I když nádherných

Druhá ukázka z filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče

Coby producentský čin představuje Nabarvené ptáče nesporně událost roku, před níž se sluší hluboce smeknout. Jako film,...

RECENZE: Když je Rambo sám doma, má poslední ránu i poslední slovo

Sylvester Stallone ve filmu Rambo: Poslední krev

Teprve v pátém dílu série si mohl válečný veterán z Vietnamu vychutnávat v penzi poklidu venkova po boku přátel, jenže...

Další z rubriky

Úspěch české spisovatelky. Francouzi ji navrhli na prestižní cenu

Spisovatelka Lenka Horňáková-Civade

Nový román spisovatelky Lenky Horňákové-Civade je v širším výběru na francouzskou literární cenu Prix Renaudot. Kniha...

Pán pekla na pláži. Už i ten nejlepší Sandman je česky plně v barvě

Ukázka z barevného vydání Údobí mlh v českém překladu

Novou verzí komiksové knihy Údobí mlh definitivně dokončilo nakladatelství Crew vydávání Sandmana. Nyní jsou již...

Zemřel maďarský spisovatel, sociolog i disident György Konrád

Maďarský spisovatel, sociolog a čelní představitel disentu v dobách...

Ve věku 86 let zemřel maďarský spisovatel, sociolog a čelní představitel disentu v dobách komunistického režimu György...

RECENZE: Ty idiote aneb víte, kdo je to vlastně panenka skákavá?

V kostele zaniklých Skoků u Žlutic se nacházel obraz Panny Marie Pomocnice ze...

Jaké historie vlastně jsou za řadou slov, úsloví a rčení, jež používáme, vysvětluje nová kniha Achillova pata a jiné...

Najdete na iDNES.cz