RECENZE: Máte-li mít doma jedinou knihu o Suchém a Šlitrovi, nechť je to tato

Po knize Gott: Československý příběh, oceněné Magnesií Literou, přichází Pavel Klusák s­ podobně bohatě vyzdrojovanou a ­čtivě sepsanou biografií Suchý & Šlitr: Semafor 1959 – 1969. A opět je zaděláno na událost na poli hudební publicistiky.

Hned v úvodu se Pavel Klusák vyznává z fanouškovství a obdivu k dílu dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. V žádném případě to ale neznamená, že bychom se pouštěli do četby nekritického pajánu, v němž autor nepřipouští jedinou slabinu. Na to je Klusák až příliš zkušený a zdravě kriticky myslící autor. Život a dílo Suchého, Šlitra a Semaforu má pečlivě nastudované a dokáže ho posoudit v kontextu tehdejší doby a také stavu populární hudby nejen v ČSSR, ale také ve světě.

Příběh dua hlavních protagonistů vypráví Pavel Klusák chronologicky. Jsme u Suchého okouzlení tvorbou Jana Wericha a Jiřího Voskovce, které má možnost v roce 1948 vidět živě. Sledujeme jeho první krůčky coby textaře, kdy ještě vedle sebe neměl „svého“ Voskovce, tedy Jiřího Šlitra.

Knihou roku je příběh Karla Gotta. Magnesii Literu získal Klusák i Biler

Klusák vše zasazuje do souvislostí, takže když dojde řeč na první společné semaforské hity, uvědomíme si znovu jejich hudební a textovou výjimečnost, často vyloženě genialitu, když si připomeneme, jaká hudba zněla v té době z éteru. Semafor přišel s něčím zcela novým, s poetikou, která působila tak, jako když v hodně dlouho nevětrané místnosti otevřete všechna okna.

Suchý & Šlitr: Semafor 1959 – 1969

85 %

autor: Pavel Klusák

nakladatel: Host

2024, 456 stran

Suchý si jedinečným způsobem hrál se slovy, Šlitr mu lehkou rukou dodával jednu brilantní melodii za druhou a Pavel Klusák dokáže z jejich společné práce vyčíst a posléze čtivě a srozumitelně předat všechny vrstvy, barvy a odstíny, které ta která písnička nebo i divadelní hra nabízí.

Nebo i nenabízí, neboť jak dokáže Klusák zachytit ony magické momenty, v nichž invence a jasnozřivost značky S&Š dosáhla hvězdných výšin, umí i přesně a výstižně pojmenovat, kde naopak narazila na limity. S pochopením, proč se to které dílo nepovedlo nebo nedostálo svým ambicím. Zmiňuje a cituje rovněž tehdejší kritiku, která k Semaforu uměla být přísná, až krutá. Jedním z největších bijců byl divadelní kritik Sergej Machonin, z něhož se později paradoxně stal skalní obdivovatel tohoto divadla. Ale až ve chvíli, kdy Suchý a Šlitr podle něj cele naplnili svůj potenciál.

GLOSA: Karel Gott - to byl Otakar Vávra československé populární hudby

Pavel Klusák o písničkách, hrách a filmech z tvůrčí díly Jiřího Suchého a Jiřího Šitra píše s takovým zaujetím, gustem a erudicí, že při čtení na mnoha místech pocítíte nutkavou potřebu si tu kterou skladbu, scénku či gag připomenout. I když ji třeba – podobně jako autor knihy – znáte nazpaměť, objevíte v ní něco nového, čeho jste si dříve nevšimli. I proto zamrzí nepříjemná minela, kterou by člověk od tak pečlivého publicisty, jakým Pavel Klusák je, nečekal. Těžko říct, jak se to přesně stalo, ale na několika místech knihy se z Miloslava Šimka stal Miroslav Šimek.

Je to překlep o to víc do očí bijící, že v tomto případě nejde o zapomenutou postavičku, ale o jednu z nejvýraznějších osobností, která divadlem Semafor prošla. I přes toto pochybení je ale Klusákova kniha vynikajícím a vyčerpávajícím počinem, který o ústřední dvojici a jejich dopadu na tuzemskou populární hudbu řekne vše podstatné. Včetně bohatého fotografického doprovodu. Máte-li mít doma jednu jedinou knihu o Jiřím Suchém, Jiřím Šlitrovi a Semaforu, nechť je to prosím tato.