Máte náušnice v podobě vlaštovek i stejnou přezdívku. Je to od té doby, co jste psala Příspěvek k dějinám radosti, ale nechtěla jste prozradit, o čem píšete, a tak jste nakladateli odpověděla, že „o vlaštovkách“?
Tehdy ta přezdívka vznikla a ujala se nejspíš proto, že jsou „stěhovavé“ jako já, nebojí se vracet a jsou vděčným symbolem – jara i naděje.
Jak byste samu sebe popsala? Uměla byste říct, která vlastnost vás vystihuje nejlépe?
Asi neústupnost. Moje heslo je nebát se a nelhat. Z určitého pohledu to vypadá, že v sobě mám notnou dávku idealismu, ale já to tak jednoduše nevidím. Beru život i práci absolutně vážně, dělám jen to, v čem vidím smysl, zásadně ctím humanismus, vášnivě bráním demokracii a dávám prostor obětem, jež nepovažuji za slabší, ale naopak za hrdiny. Ostatní často nerozumějí houževnatému počínání, které není pragmatické, ale vždycky v souladu s mými hodnotami. Morální integrita se buduje celý život.
Ze země bych odešla spíš v klidné době než v té těžké. Autokratům musí někdo překážet. Nesnáším lidi, kteří dají v přechodné době přednost zemi, kde se žije líp, protože tím pomáhají upevňovat stav, kdy ve vlastní zemi nemá člověk práva žádná.
