Vypsala se z anorexie, duševních chorob své matky i dětství v nefunkční rodině. Témata choulostivá, přesto běžná uměla Delphine de Viganová vždy odvyprávět bez patosu a zbytečného přehánění. Přesto její knihy vzbuzují až nevídané emoce.
Jaké rozhodnutí musí učinit autor, který chce sepsat vlastní příběh a světu se tak zcela odhalit?
Myslím, že každý autor se do svých textů projektuje, i když třeba píše sci-fi. Musíte se rozhodnout, zdali to bude příběh o vás, nebo někom jiném. A já většinou píšu o těch druhých. Jsem tedy autorkou fikce. Za čistě autobiografickou považuji jen knihu o anorexii, která ještě nebyla přeložena do češtiny, a román o mé matce Noc nic nezadrží. Nicméně i pro fikci potřebujete vlastní prožitky či vzpomínky. V postavách se tak odrážím, ačkoliv mi mohou být charakterem vzdálené.
Román Podle skutečného příběhu, ve kterém hlavní hrdince-spisovatelce její přítelkyně postupně krade identitu, přitom působí naprosto uvěřitelně.
To byl můj cíl. Čtenář knihu otvíral s pocitem, že bude číst reálný příběh, postupně však začíná pochybovat, co je vlastně pravda. Kniha si s touto problematikou hraje a přiznávám, že jejím účelem je čtenáře rozrušit a zmanipulovat. Chci, aby si kladl otázky a pochyboval.
Vy sama o něčem pochybujete?
Často pochybuji o vlastní paměti. Každý jsme někdy zažili moment, kdy třeba trávíme čas s rodinou, druhý den si o tom vyprávíme a najednou zjistíme, že každý jej vnímal úplně jinak. Zatímco já jsem byla spokojená a měla pocit, že všechno šlo hladce, sestra mi řekne, jak se cítila příšerně. A není tomu tak pouze s emocemi; zatímco já si myslím, že jsme v domě, kde jsem vyrostla, měli bílou podlahu, sestra tvrdí, že zelenou. Vzpomínky si zpětně upravujeme, ani o tom nevíme. Toto téma je pro mě silný literární námět.
Na dvojité vnímání se také často naráží, když podle románů vznikají filmy. Vy jste se s takovou situací setkala několikrát.
Filmová adaptace je interpretace a někdy i zrada originálního příběhu. Já sama jako autorka však do vznikajícího díla nikdy nechci zasahovat. Je úkolem režiséra, aby si odvyprávěl vlastní příběh inspirovaný tím mým. Sleduji potom jeho dílo, ne své, a jsem tak schopná se vyrovnat s případným neúspěchem.
Existuje kniha, kterou byste zfilmovat nedovolila?
Měla jsem několik nabídek na adaptaci díla o mé matce Noc nic nezadrží. A v tomto případě, to je pravda, nejsem schopna připustit, aby se původní příběh proměnil.
Film Podle skutečného příběhu režíroval Roman Polanski. Když jste mu dávala svolení, brala jste v potaz jeho obvinění ze sexuálního zneužívání?
Polanski mě kontaktoval ještě předtím, než byla celá kauza medializovaná. To přišlo až ve chvíli, kdy šel film do kin. Je složité určit, co se tehdy stalo, já sama jej proto musím vnímat hlavně jako umělce a režiséra, jehož dílo mě mnohokrát inspirovalo. Samozřejmě jsem si však kladla otázku, jak to tehdy bylo.
K čemu jste dospěla?
Rozhodně nechci nic omlouvat, nicméně pokud soudíme události, které se staly před třiceti nebo čtyřiceti lety, musíme si uvědomovat kontext doby. To, co je dneska nepřijatelné, tehdy mohlo být běžné. Je samozřejmě dobře, že se v tomto směru společnost vyvinula. Ale soudit, mimo jiné i v případě hnutí MeToo, bychom měli pouze optikou doby.
V Poutech, nejnovější knize přeložené do češtiny, otevíráte choulostivé téma alkoholismu u dospívajících. Nesetkala jste se s cenzurou?
Ne, moje nakladatelka si do příběhu nedovolí zasahovat a ví, že by s případnými námitkami stejně nepochodila. Ano sice píšu o alkoholismu u dětí, ale vždy tak, aby to nebylo příliš temné.
Ve školách se přece jen Pouta asi jen tak neuchytí.
Chápu, že ten příběh může vyvolávat strach. Asi to do škol nepůjde tak jednoduše jako román No a já, který se čte dost. Nicméně o Pouta mají mladí velký zájem. Měla jsem besedu s asi čtyřmi sty studenty a čeká mě další.
Nakonec, on to není jen příběh o alkoholismu. Zmiňujete také dvojitou identitu člověka - na internetu a ve skutečnosti nebo okovy, které představují očekávání druhých od nás.
Ano, originální název Les Loyautés odkazuje k tématu loajality, věrnosti - zdali má smysl. Sama jsem si při psaní chtěla položit otázku, jestli mě loajalita uvězňuje, nebo naopak pomáhá. Pochopila jsem, že věrnost je pro mě důležitá kvůli brzkému rozvodu rodičů.
Rozvod, anorexie, ztráta identity, šikana, smrt matky. Zachycujete své hrdiny v kritických momentech. Proč?
Jsou to chvíle, které nás definují, ale hlavně produkují dramatický materiál. Není jednoduché popsat chvíle, kdy se v životě nic neděje a všichni jsou šťastní. To je nuda.
Ve Francii vám brzy vyjde román, ve kterém se zamýšlíte nad vděčností. Jaká otázka stála za vznikem této knihy?
Kladla jsem si otázku ohledně slova děkuji. To slovo používáme ze slušnosti, když nám někdo podrží dveře i když nám zachrání život. Takže jsem se rozhodla sepsat příběh o třech postavách, které si mnohé dluží a je na čase, aby si poděkovaly.
Inspiroval vás někdy Milan Kundera?
Ve Francii jej stále řadíme k těm nejrespektovanějším autorům, já ho mám moc ráda, nicméně mě jinak současná česká literatura míjí. Zkusím to změnit.
